Přeskočit na obsah

Petr Zlenko

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Petr Zlenko
Narození6. června 1891
Starokosťantyniv
Úmrtí1. října 1954 (ve věku 63 let)
Tajšet
BydlištěPraha (1923–1945)
Povoláníbibliograf, knihovník a publicista
PodpisPetr Zlenko – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Zlenko (roz. Petro Andrijovyč Zlenko, ukrajinsky Петро Андрійович Зленко, 6. června 1891 Starokosťantyniv – 1. října 1954 Tajšet) byl ukrajinsko-český bibliograf, knihovník a publicista.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve městě Starokosťantyniv, jeho otec byl učitel. Po maturitě studoval matematiku a fyziku na univerzitách v Oděse a Kyjevě. Studia nedokončil, protože po vypuknutí 1. světové války byl mobilizován a po absolvování jednoročního kurzu zařazen jako tzv. mladší důstojník do ruské carské armády. V letech 1917 až 1920 byl příslušníkem armády Ukrajinské lidové republiky bojující proti Rudé armádě za nezávislost Ukrajiny. Po porážce opustil vlast „na útěku před bolševiky“.[2]

Od roku 1920 byl Zlenko učitelem matematiky na gymnáziu v tehdy polském Brestu. V roce 1923 odešel do Prahy, kde dostudoval a stal se knihovníkem. Publikoval především bibliografické práce[3][4] se zaměřením na literární práce ukrajinských emigrantů.[5] V Praze také vydával časopis Ukrajinskyj tyždeň (1932–1939), zabývající se životem a kulturou ukrajinské emigrace v meziválečném Československu.[6] Podílel se na vzniku mnoha významných ukrajinských exilových publikací a vědeckých prací[7] a aktivně působil v organizacích ukrajinské diaspory.[1][8]

V roce 1937 Zlenko získal československé státní občanství,[9] v roce 1944 se oženil s Marií Brezinovou.[10] V letech 1936 až 1945 působil ve Slovanské knihovně.[8][1] Po květnu 1945 obdržel potvrzení, že „se během okupace choval, jak se na řádného Čecha sluší“ a „nahlas projevoval protinacistické smýšlení“.[10]

Dne 6. července 1945 byl Zlenko ve svém pražském bytě zatčen[11] příslušníky zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš a (přestože byl československým občanem) unesen do Sovětského svazu.[2] Podobný osud postihl dosud nezjištěný počet dalších československých občanů, a to podle dlouho pečlivě připravovaného zátahu sovětských bezpečnostních orgánů na představitele ruské a ukrajinské antibolševické emigrace žijící v Československu.[9] Cílem bylo zatýkat osoby, které moskevský režim považoval za nepřátelské či ohrožující plánovanou sovětizaci dobytého území. Odhady počtu zavlečených po válce jen z českých zemí se pohybují kolem 300 osob[12]. Se započtením osob unesených z někdejší Podkarpatské Rusi a Slovenska bylo z území ČSR do SSSR odvlečeno několik desítek tisíc lidí, a to z nejrůznějších důvodů.[13] Sovětské orgány přitom jednaly bez jakékoli opory v právu.[9]

Vojenský tribunál v Kyjevě Zlenka 3. prosince 1945[14][15] odsoudil za údajnou protisovětskou činnost k deseti letům v pracovním táboře. Po předchozím věznění v Horlivce na Donbasu byl definitivně internován v táboře Ozerlag (zvaném také Zvláštní tábor č. 7[9] nebo Jezerní nápravně-výchovný tábor[16]), který byl součástí pracovních táborů GULAG, určenou pro politické vězně. Ozerlag stál na horním toku řeky Čuny na GPS 56.1267267N, 99.7735800E u dnešní vesnice Izykan v Irkutské oblasti na východní Sibiři[17] a jeho správa sídlila ve městě Tajšet. Zdejší vězni byli využíváni ke stavbě Bajkalsko-amurské magistrály, k těžbě dřeva a dalším nuceným pracím.[18]

Zlenkovu protiprávní internaci nezvrátily opakované žádosti jeho manželky ani intervence československých úřadů zasílané do Moskvy (do vzniku totalitního režimu po roce 1948, kdy ustaly).[2] 1. října 1954 (tedy jen několik měsíců před propuštěním) Zlenko na Sibiři zemřel.[19][2] Místo jeho pohřbu není známo.

Překlad Zlenkovy korespondence s manželkou vyšel v roce 1993 v Revolver Revue (viz oddíl Literatura). Materiály z jeho pozůstalosti jsou uloženy ve fondu Slovanské knihovny Národní knihovny ČR,[1] část jeho osobní knihovny je v Muzeu ukrajinské kultury ve Svidníku. Archiválie, týkající se Zlenkovy vědecké činnosti, jsou uloženy v Centrálním státním archivu zahraničních historických ukrajinik (TsDAZU) v Kyjevě. Tato instituce v červnu 2011 zorganizovala výstavu ke 120. výročí Zlenkova narození. Některé Zlenkovy práce byly zdigitalizovány.[20][21]

Uctění památky

[editovat | editovat zdroj]

Dne 6. května 2021 byla na domě, ve kterém Zlenko v Praze bydlel (Lužická 1701/38, Praha 2) za účasti ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise umístěna pamětní deska v rámci projektu Poslední adresa.[22][4][23][24]

  • Pietní připomínka Petra Zlenka
    Pietní připomínka Petra Zlenka
  • Ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis při instalaci pamětní tabulky
    Ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis při instalaci pamětní tabulky
  • Pamětní tabulka připomínající pražské bydliště Petra Zlenka
    Pamětní tabulka připomínající pražské bydliště Petra Zlenka

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Zlenko, Petro (Andrijovyč, 1891–1954) – materiály z osobní a rodinné pozůstalosti, Slovanská knihovna Národní knohovny ČR, signatura T-ZLE. Popis fondu dostupný online.
  2. ↑ a b c d (pes): Zrazen svou novou vlastí. Intervence ve prospěch našich občanů je nežádoucí. Hlídací pes 27. 12. 2019, dostupné online.
  3. ↑ Zlenko, Petro. Internet encyclopedia of Ukraine, dostupné online.
  4. ↑ a b (boz): Vinohradská „poslední adresa“: pocta unesenému Petru Zlenkovi. My a Ukrajina 06. 05. 2021, dostupné online.
  5. ↑ ZLENKO, Petro: Bibliohrafichnyi pokazhchyk naukovykh prats’ ukrains'koi emihratsii, 1920-1931 (Ludvík Kaucký, Praha 1932, reprint Edmonton, University of Alberta, 1990). Dostupné online.
  6. ↑ (boz): Diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky v Praze: sto let. My a Ukrajina 10. 05. 2019, dostupné online.
  7. ↑ Petr Zlenko (1891–1954). Čechoslováci v Gulagu. Dokumentace politických represí v Sovětském svazu (Ústav pro studium totalitních režimů). Dostupné online.
  8. ↑ a b ZAVOROTNA, Nadia: Scholars in exile. The ukrainian intellectual world in interwar Czechoslovakia. University of Toronto press, 2020. Dostupné online.
  9. ↑ a b c d BYSTROV, Vladimír. Z Prahy do gulagu aneb překáželi.. Praha: Bystrov a synové, 1999. ISBN 80-85980-15-0. 
  10. ↑ a b BREZINA, Ivan. Temný květen. Sověti jí z Čech unesli manžela, už ho nikdy nespatřila.. iDnes [online]. 2020-05-27 [cit. 2024-05-03]. Dostupné online. 
  11. ↑ Poslední adresa: O Petru Zlenkovi, odvlečeném do sovětského gulagu, hovoří jeho prasynovec Ivan Brezina. Youtube 9. 3. 2021, dostupné online.
  12. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Portréty lidí zavlečených do Sovětského svazu po skončení 2. světové války. www.ustrcr.cz [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2024-10-19]. Dostupné online. 
  13. ↑ BREZINA, Ivan: Naši v gulagu. Pátek Lidových novin 5. 11. 1999 str. 23
  14. ↑ BYSTROV, Vladimír. Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955.. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003. 343 s. ISBN 80-7312-027-5. 
  15. ↑ BYSTROV, Vladimír. Z Prahy do Gulagu aneb překáželi. Praha: Bystrov a synové, 1999. 335 s. ISBN 80-85980-15-0. 
  16. ↑ ROSSI, Jacques. Encyklopedie Gulagu. Praha: Bystrov a synové, 1999. 180 s. ISBN 80-85980-16-9. 
  17. ↑ ОЗЕРНЫЙ ЛАГЕРЬ (Озерный ИТЛ, Озерлаг, Особый лагерь № 7, Особлаг № 7). ИСТОРИКО-ПРОСВЕТИТЕЛЬСКОЕ НАПРАВЛЕНИЕ РАБОТЫ "МЕМОРИАЛА" Dostupné online.
  18. ↑ BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla. Názvoslovný a místopisný slovník více než 2100 koncentračních, nápravněpracovních, zvláštních, výrobních, zajateckých, internačních a prověřovacích filtračních táborů a zvláštních osad, zřízených od dvacátých do šedesátých let dvacátého století v Sovětském svazu, a táborů, které Sovětský svaz provozoval v letech 1939-1950 v jiných zemích.. Praha: Academia, 2006. 747 s. ISBN 80-200-1482-9. 
  19. ↑ Čechoslováci v gulagu. cechoslovacivgulagu.cz [online]. [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. 
  20. ↑ Petro Zlenko. Digitální knihovna, dostupné online.
  21. ↑ ZLENKO, Petro: Zymovyj pochìd: materìjaly dlja bìblìohrafìčnoho pokažčyka. Praha, 1935. Dostupné online.
  22. ↑ Pamětní deska Petr Zlenko | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. 
  23. ↑ (rsr): Ukrajinského emigranta unesli z Prahy Sověti, připomíná jej pamětní tabulka. iDnes 6. 5. 2021, dostupné online.
  24. ↑ Пеленська, Оксана:  Українські адреси в Празі: бібліограф, видавець Петро Зленко (1891–1954). Radio Svoboda, 6. 5 2021. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Intervence ve prospěch našich občanů je nežádoucí. Příběh Petra Zlenka zrazeného svou vlastí In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize/ÚSTR, Praha 2019, s. 165–185.
  • BREZINA, Ivan: Tajšet, Irkutská oblast. Revolver Revue, č. 22/1993, s. 211–249.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Zlenko&oldid=24327695“