Přeskočit na obsah

Pavel Poucha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
PhDr. Pavel Poucha
Narození29. prosince 1905
Vídeň, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. ledna 1986 (ve věku 80 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníPodolský hřbitov
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníorientalista, mongolista, jazykovědec, překladatel a indolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Poucha (29. prosince 1905 Vídeň[1] – 15. ledna 1986 Praha)[2] byl český orientalista, mongolista, zakladatel české tocharistiky[p 1].

Život

[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1945

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Vídni, v rodině krejčovského dělníka Františka Pouchy. V roce 1912 se rodina vrátila do Čech. Roku 1924 maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval v letech 1924–1929, jako obory si vybral studium germánské a slovanské literatury a srovnávací lingvistiku. Na doktora filosofie byl promován 28. června 1929.[1] Během studia navštěvoval přednášky orientálních jazyků, např. sanskrtu, hindštiny, bengálštiny, hebrejštiny, turečtiny či perštiny. Již před promocí pracoval jako výpomocný učitel němčiny.[3]

V roce 1931 byl jmenován středoškolským profesorem a do roku 1947 vyučoval češtinu a němčinu na pražských gymnáziích. Současně se věnoval orientalistice a zveřejnil své první práce.

Počátkem září 1931 se oženil s Máničkou Voženílkovou.[4] V té době byl profesorem gymnázia v Praze XI.

Koncem Protektorátu obdržel protektorátní vyznamenání, tzv. Protektorátní orlici.[5][p 2]

Po roce 1945

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1948 předložil habilitační práci. Od 1947 byl pracovníkem Orientálního ústavu, kde se vypracoval na vedoucího indologického oddělení[6] a náměstka ředitele. V letech 1950-57 byl též externím vyučující na Filozofické fakultě UK, vyučoval i na Škole orientálních jazyků, kterou i řídil.[2]

V tomto období byl vysílán jako odborník do zahraničí. V srpnu až prosinci 1955 byl jako pracovník Orientálního ústavu vyslán na stáž do Mongolska.[7] V roce 1957 odjel na roční pobyt do Číny a Mongolska.[8] Zdroje uvádějí bez podrobností, že v roce 1957 byl z funkcí z politických důvodů odvolán. Nadále se věnoval vědecké práci.[2] V roce 1970 odešel do důchodu, ale publikoval až do své smrti.

Dílo (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Práce věnující se tocharštině

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1908 určili němečtí vědci Emil Sieg a Wilhelm Siegling tocharštinu, kterou byly psány rukopisy z 2. poloviny 1. tisíciletí n. l. nalézané v Turkestánu jako indoevropský jazyk.[p 3][9]

Pavel Poucha se věnoval tocharštině již od mládí, první prací byla již jeho nepublikovaná dizertační práce na Univerzitě Karlově z roku 1928 Příspěvky k tocharskému jazyku a literatuře. Ve 30. letech 20. století zveřejňoval výsledky svého výzkumu[10] a zpracoval i mluvnici tocharštiny v češtině.[11]

Latinsky zpracoval tocharistiku ve dvou dílech, které vyšly v letech 1955 a 1956:

  • Institutiones linguae Tocharicae. Díl 1 Thesaurus linguae Tocharicae dialecti (Praha, SPN, 1955) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Institutiones linguae Tocharicae. Díl 2, Chrestomathia Tocharica (Praha, SPN, 1956)

Vlastní díla (pouze česká vydání)

[editovat | editovat zdroj]
  • Třináct tisíc kilometrů Mongolskem; autem, parolodí, letadlem (Praha; Svobodné slovo-Melantrich, 1957)
  • Do nitra Asie (Praha, Orbis, 1962)

Překlady

[editovat | editovat zdroj]

Pavel Poucha překládal z mongolštiny, ruštiny, páli, sanskrtu, tamilštiny, tibetštiny. Knižně vyšlo:

  • Šestero ročních počasů (autor Rtusanháram / Kálidásah, 4.-5. stol.; překlad ze sanskrtu a doslov Pavel Poucha, ilustrace Miroslav Troup; Evropský literární klub, 1942)
  • Příhody indického šaška (z indických pramenů vybral, překlad a doslov Pavel Poucha, ilustrace Marie Ouzká-Brožová; V Praze, Česká grafická Unie, 1944)
  • Strom moudrosti (mudrosloví tibetského lidu, autor Nágárdžuna, činný 2. století; překlad z tibetštiny a doslov Pavel Poucha, přebásnil Pavel Eisner, záhlaví Zdeněk Seydl; Praha, Melantrich, 1952)
  • Tajná kronika Mongolů (překlad z mongolštiny, doslov a rejstřík Pavel Poucha; Praha, SNKLHU, 1955)
  • Nejlepší z mužů Dzáng-Dzalúdaj (mongolský lidový epos, Překlad, doslov a poznámky Pavel Poucha, dřevoryty Pavel Šimon; Praha, ČSAV, 1957)
  • Slunce vychází (autor B. Rinčen, překlad z mongolštiny, úprava a doslov Pavel Poucha, ilustrace Pavel Šimon; Praha, Svobodné slovo-Melantrich, 1958)
  • Strom moudrosti (prameny staroindického myšlení, autor Nágárdžuna (2. století),z tibetštiny přeložil Pavel Poucha, přebásnil Pavel Eisner; Praha, Garamond, 2000)
  • Tajná kronika Mongolů (Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2011)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Věda o starých čínských jazycích Tarimské pánve
  2. ↑ Udělení Svatováclavské orlice neznamenalo, že vyznamenaná osoba byla kolaborantem. Štít obdržely kromě zjevných kolaborantů (ministr Emanuel Moravec, žurnalisté Emanuel Vajtauer a Vladimír Krychtálek a další) i nekolaborující osobnosti jako malíř a grafik Max Švabinský, spisovatel Bohumil Říha, dirigent Václav Talich a jiní. Po roce 1945 jim však převážně vznikaly kvůli přijetí vyznamenání potíže.
  3. ↑ Tocharštinou se mluvilo se v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. v Tarimské pánvi, v dnešní Ujgurské AO Xinjiang (Sin-ťiang) na úplném severozápadě Číny.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matrika doktorů UK: Poucha Pavel, s. 3163 [online]. Univerzita Karlova [cit. 2020-07-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Kdo byl kdo - češti a slovenští orientalisté: Poucha Pavel. www.libri.cz [online]. [cit. 2018-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-07-02. 
  3. ↑ (dostupné online v NK ČR). Roční zpráva Veřejné obchodní školy Ženského výrobního spolku českého v Praze. 1/1928, s. 10. Dostupné online. 
  4. ↑ (dostupné online v NK ČR). Ohlas od Nežárky. 4. 9. 1931, s. 2. Dostupné online. 
  5. ↑ Warcross: Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava
  6. ↑ Vicepresident Indické republiky.... Rudé právo. 8. 6.1956, s. 2. Dostupné online. 
  7. ↑ (dostupné online v NK ČR). Věstník Československé akademie věd. 1/1973, s. 74. Dostupné online. 
  8. ↑ Do Číny přijel čs. orientalista. Rudé právo. 30. 6. 1957, s. 5. Dostupné online. 
  9. ↑ Nové významné dílo české orientalistiky. Literární noviny. 2/1954, s. 9. Dostupné online. 
  10. ↑ Z kulturního života/Archiv Orientální. Lidové noviny. 17. 6. 1931, s. 1. Dostupné online. 
  11. ↑ Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté: Pavel Poucha (Libri). libri.cz [online]. [cit. 2018-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-11. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Poucha&oldid=24112694“