Přeskočit na obsah

Paavo Haavikko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Paavo Juhani Haavikko)
Paavo Haavikko
Rodné jménoPaavo Juhani Haavikko
Narození25. ledna 1931
Helsinky
Úmrtí6. října 2008 (ve věku 77 let)
Helsinky
Příčina úmrtínemoc
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
PseudonymAnders Lieksman
Povoláníbásník, spisovatel, dramatik a vydavatel
Žánrmodernistická literatura
OceněníEino Leino Prize (1963)
Cena Aleksise Kiviho (1966)
Pro Finlandia (1967)
Neustadtská mezinárodní cena za literaturu (1984)
Nordická cena Švédské akademie (1993)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Marja-Liisa Vartio (1955–1966)
Ritva Haavikko (1971–2008)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paavo Juhani Haavikko (25. ledna 1931, Helsinky, Finsko – 6. října 2008, Helsinky) byl finský básník a dramatik modernismu padesátých let 20. století. Je považován za jednoho z nejlepších finských spisovatelů. V roce 1984 získal Neustadtskou mezinárodní cenu za literaturu a v roce 1993 Severskou cenu Švédské akademie za literaturu (Svenska Akademiens nordiska pris). Od roku 1989 byl vlastníkem a ředitelem nakladatelství Art House.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po skončení studií a absolvování základní vojenské služby v roce 1951 začal pracovat jako realitní makléř. Vedle této práce se začal po víkendech zabývat literaturou. Paavo Haavikko byl přesvědčen, že člověk, který se věnuje výlučně literární činnosti a nemá další zaměstnání, ztrácí spojení s realitou. Tento jeho postoj je patrný i v jeho poezii, kde je autor jakoby přímo v dění a není jen pasivním divákem. Koncem šedesátých let se stal literárním redaktorem v nakladatelství Otava a literárním konzultantem několika tiskáren.

V roce 1955 se oženil se spisovatelkou a básnířkou Marja-Liisa Vartio, která ale po jedenácti letech manželství zemřela. Jeho druhou ženou se v roce 1971 stala literární historička Ritva Rainio Hanhineva.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Napsal několik básnických sbírek, románů, divadelních, rozhlasových a televizních her, a taktéž napsal i několik děl literatury faktu. Patří do generace básníků, kteří přinesli do Finska v padesátých letech modernistickou revoluci. Také ve Finsku v roce 1958 představil absurdní drama svou hrou Münchhausen.[1]

Debutoval v roce 1951 knihou Tiet etäisyyksiin (Cesty do dálek). Svůj debut vydal po odchodu z Helsinské univerzity. Ve sbírce se ale nacházely také básně z jeho studentských dob (nejstarší z roku 1949).

Celá jeho raná tvorba je završena sbírkou Talvipalatsi (Zimní palác). Tato sbírka je považována za nejvýznamnější metapoetickou sbírku finské literatury z poválečného období.[2] Jeho raná tvorba se vymyká finské literární tradici tím, že autor nepoužívá tradiční básnické formy; používá nový jazyk, rytmus a volnou juxtapozici. Paavo Haavikko se ze začátku zabýval metafyzickými otázkami: vztahem mezi literární tradicí a novou poezií, procesem tvorby, jazykem. Zpočátku byla jeho tvorba považována za zvláštní, ale dnes je klasickou součástí finské literatury.

Další básnickou sbírku Puut, kaikki heidän vihreytensä (překl.: Stromy, veškerá jejich zeleň) vydal Paavo Haavikko až v roce 1966. Sbírka se vyznačuje velkou kritikou nedávné finské historie, kdy se autor zabývá úlohou Finska ve 2. světové válce. S poezií pokračoval i po jejím vydání, ale začal psát také beletrii a literaturu faktu. Jeho sbírky básní byly přeloženy do 12 jazyků.

Haavikkovým prvním románem je Yksityisiä asioita (překl.: Soukromé obavy), ve kterém se zabývá kritikou sociálních, politických poměrů a egoismu. V knize se také staví proti totalitním ideologiím.

Během celé své tvorby se v jeho dílech objevuje opakovaně motiv historie. Často používá historické události nebo osobnosti k tomu, aby reflektoval přítomnost. Nejvíce patrné je to v jeho dramatech, např.: Kuningas lähtee Ranskaan (překl.: Král jde do Francie), která byla námětem na stejnojmennou operu od Aulise Saallinena. Historický námět je zřejmý i ve sbírkách básní, např.: Synnyinmaa (překl.: Domovina) se zabývá kritickým pohledem na finskou historii; Lehdet lehtiä (překl.: Listy listů) zase popisuje Zimní válku proti SSSR přes memoáry ministra obrany.[2]

Další z témat děl Paava Haavikka byl finský folklór, o kterém píše v díle Kaksikymmentä ja yksi (překl.: Dvacet a jeden). Píše zde o kouzelném mlýnku Sampo. Motiv folklóru z Kalevaly je použit v televizní hře Rauta-aika (překl.: Doba železná) a postavy z tohoto eposu vystupují v románu Kullervon Tarina (překl.: Kullervův příběh). Propojení folkloru a finské historie lze najít ve hře Agricola ja kettu (Agricola a liška).

V osmdesátých letech Paavo Haavikko pokračoval v psaní poezie, ale i her a aforismů, např.: Puhua, vastata, opettaa (překl.: Mluvit, odpovědět, učit), kde se zastává drobných podnikatelů proti byrokracii moci a bezohlednosti velkých společností.[2]. V tomto období zůstává věrný námětům z historie, ale také používá náměty z literatury, politiky, či ekonomiky.

Haavikko byl znám svým skepticismem, realismem a pesimismem vůči světu.[1]

Seznam děl

[editovat | editovat zdroj]

Sbírky básní

[editovat | editovat zdroj]
  • Tiet etäisyyksiin (1951)
  • Tuuliöinä (1953)
  • Synnyinmaa (1955)
  • Lehdet lehtiä (1958)
  • Talvipalatsi (1959)
  • Puut, kaikki heidän vihreytensä (1966)
  • Neljätoista hallitsijaa (1970)
  • Runoja matkalta salmen ylitse (1973)
  • Kaksikymmentä ja yksi (1974)
  • Viiniä, kirjoitusta (1976)
  • Toukokuu, ikuinen (1988)
  • Rakkaudesta ja kuolemasta (1989)
  • Talvirunoja (1990)
  • Puiden ylivertaisuudesta (1993)
  • Prosperon runot (2001)

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Yksityisiä asioita: román (1960)
  • Toinen taivas ja maa: román (1961)
  • Vuodet: román (1962)
  • Lasi Claudius Civiliksen salaliittolaisten pöydällä: tři novely (1964)
  • Barr-niminen mies: román (1976)
  • Rauta-aika (1982)
  • Erään opportunistin iltapäivä (1988)
  • Fleurin koulusyksy (1992)
  • Anastasia ja minä (1994)
  • Yksityisiä asioita (1995)
  • Fantastisia kertomuksia: Proosa 1976–1995 (1996)
  • Pahin ja paras: román (1996)
  • Mustat kantarellit: tři novely (2004)

Hry

[editovat | editovat zdroj]
  • Münchausen; Nuket (1960)
  • Ylilääkäri (1968)
  • Soitannollinen ilta Viipurissa 1918 (1978)
  • Viisi pientä draamallista tekstiä (1981)
  • Kullervon tarina (1982)
  • Sulka: 12 näytelmää (1997)
  • Sulka (1973)
  • Ratsumies (1974)
  • Kuningas lähtee Ranskaan (1974)
  • Harald Pitkäikäinen (1974)
  • Agricola ja kettu (1968)
  • Kuningas Harald, jäähyväiset (1978)
  • Kaisa ja Otto (1976)
  • Herra Östanskog (1981)
  • Ne vahvimmat miehet ei ehjiksi jää (1976)
  • Naismetsä (1981)
  • Englantilainen tarina (1990)
  • Anastasia ja minä (1994)
  • Airo ja Brita (1999)
  • Hitlerin sateenvarjo (2004)

Aforismy

[editovat | editovat zdroj]
  • Puhua, vastata, opettaa (1972)
  • Ikuisen rauhan aika (1981)
  • Pimeys (1984)
  • Näkyväistä maailmaa: Aforistiset sarjat 1972–1984 (1985)
  • Puhua, vastata, opettaa (1972)
  • Puolustuspuhe (1977)
  • Ikuisen rauhan aika (1981)
  • Pimeys (1984)
  • Rahasta (1973)
  • Kansalaisvapaudesta (1989)
  • Käytännön metafysiikka (2001)

Memoáry

[editovat | editovat zdroj]
  • Ihmisen ääni (1977)
  • Yritys omaksikuvaksi (1987)
  • Vuosien aurinkoiset varjot (1994)
  • Prospero: Muistelmat vuosilta 1967–1995 (1995)
  • Kahden vuoden päiväkirja: Muistiinmerkittyä vuosilta 1995–1998 (2001)

Historie

[editovat | editovat zdroj]
  • Kansakunnan linja: Kommentteja erään tuntemattoman kansan tuntemattomaan historiaan 1904–1990. Laajennettu laitos, 1. laitos 1977 (1990)
  • Nuijasota: Sisällissodan vuodet 1596–1599 (1996)
  • Suuri keinottelu: Pariisin maailmannäyttelystä Tarton rauhaan (1997)
  • Päämaja – Suomen hovi. 4. korjattu painos (1. painos 1999) (2007)

Překlady do češtiny

[editovat | editovat zdroj]
  • HAAVIKKO, Paavo. Jehličky z velké borovice. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 39, 43, 99, 148, 183, 209, 233. Přel. Jan Čermák.
  • HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není – Příliv a odliv… In KROUPA, Adolf. Sto moderních básníků. Československý spisovatel, Praha 1967, s. 119–120. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
  • HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není… Rovnost 8.10.1967, 242, s. 6.; 17.12.1967, 302, s. 6. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
  • HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas (ze sbírkyTalvipalatsi). Světová literatura 12, 1967, 4, s. 41–51. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
  • HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas. Plamen 8, 1966, 7, s. 106–108. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
  • HAAVIKKO, Paavo. Pár bílých kamenů. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 118–124. Přel. Jan Čermák.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paavo Haavikko na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b Enotes, Paavo Haavikko (online 11.1.2015)
  2. ↑ a b c Slovník severských spisovatelů, Dagmar Hartlová a kol., Libri: 2001

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Slovník severských spisovatelů, Dagmar Hartlová a kol., Libri: 2001

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Paavo_Haavikko&oldid=22073885“