Přeskočit na obsah

Příčiny první světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karikatura Bod varu britského ilustrátora Leonarda Raven-Hilla z roku 1912

Příčiny první světové války zahrnují řadu faktorů, které předcházely vypuknutí první světové války. Velkou roli hrál zejména militarismus, nacionalismus a vytvoření dvou znepřátelených mocenských bloků, Trojspolku a Trojdohody. Prvotní záminkou vyhlášení války byl atentát v Sarajevu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este, který byl spáchán 28. června 1914 srbským aktivistou a nacionalistou Gavrilo Principem.[1] Ten vyvolal takzvanou červencovou krizi, která vyplynula i z napětí mezi velmocemi způsobeného mocenskými spory již před rokem 1914. Tyto spory, které se zvláště výrazně projevovaly na politicky nestabilním Balkáně, lze sledovat až ke změně rovnováhy sil v Evropě roku 1870.[2] Na principu spojenectví a udržování rovnováhy sil byla založena evropská mocenská politika už od Vídeňského kongresu v roce 1815. Červencovou krizi se nepodařilo vyřešit diplomaticky a po rakousko-uherském vyhlášení války Srbsku 28. července 1914 události rychle eskalovaly do celoevropského ozbrojeného konfliktu.

Předcházející události

[editovat | editovat zdroj]
Britsko-německé závody ve zbrojení se projevily především v soupeření Britského královského a Císařského námořnictva

Dva bloky

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Trojdohoda a Ústřední mocnosti.
Mapa mocenských bloků před válkou

Před vypuknutím první světové války se vytvořily dva znepřátelené bloky, dohoda a ústřední mocnosti.

Karikatura Nelsona Hardinga z roku 1912

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Velká Británie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907.

Karel Kramář, někteří národovci a s nimi i nemalá část představitelů slovanských národností se zpočátku mylně domnívali, že rozdmýchaný srbský spor bude vyvrcholením boje „mezi Germánstvem a Slovanstvem“. Ostatně takto konflikt na počátku války z části chápalo i Rusko, když mobilizovalo na pomoc slovanskému Srbsku.[4]

Vypuknutí první světové války

[editovat | editovat zdroj]

Sarajevský atentát a rakouské ultimátum

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Atentát na Františka Ferdinanda d'Este, Červencová krize a Červencové ultimátum.
Uniforma Františka Ferdinanda potřísněná krví

28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este. Atentát byl spáchán Gavrilo Principem, jenž byl členem skupiny šesti atentátníků vyslaných z Bělehradu. Cílem atentátníků bylo osvobození Bosny a Hercegoviny, v roce 1906 anektované Rakouskem-Uherskem. Atentát na následníka Rakousko-Uherska a jeho ženu šokoval celou Evropu a vyvolal ze začátku velké sympatie pro Rakousko.

23. července předložila rakousko-uherská vláda Srbsku ultimátum. Ultimátum vyžadovalo vyšetření a případně zadržení srbských spiklenců a zlikvidování teroristické infrastruktury, dále vyžadovalo umožnění spolupráce s rakouskými orgány. Souhlas byl vyžadován do dvou dnů.

Válka

[editovat | editovat zdroj]
Vyhlášení války Německem v roce 1914

Protože Srbsko nesplnilo všechny podmínky ultimáta, rakouský císař František Josef vyhlásil 25. července částečnou[5] mobilizaci s platností od příštího dne, 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a o den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Na to reagoval ruský car Mikuláš a v ranních hodinách 29. července podepsal rozkaz k částečné mobilizaci třinácti armádních sborů a jejich vyslání na rakouskou hranici. Ruský ministr války Suchomlinov se snažil cara přesvědčit k všeobecné mobilizaci, ale rozkaz k jejímu schválení car podepsal až 30. července v 16 hodin odpoledne[6]. Večer 1. srpna v 19:10 předal německý velvyslanec v Rusku hrabě Friedrich von Pourtalès ruskému ministru zahraničí Sazonovovi německé vyhlášení války[7], 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Tím se původně dvojstranný konflikt mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem internacionalizoval a mechanismus spojeneckých závazků se dal do pohybu. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět k vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung), a Osmanská říše po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Origins of World War I na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Henig (2002)
  2. ↑ Lieven (1983)
  3. ↑ NOVOTNÝ, Lukáš. Ekonomické souvislosti vzniku francouzsko-ruského spojenectví (1887-1894). Historický obzor, 2004, 15 (3/4), s. 71-80. ISSN 1210-6097.
  4. ↑ Karel Kramář: Boj mezi Germánstvem a Slovanstvem, přepis textu z Národních listů ze 4. 8. 1914
  5. ↑ http://www.vhu.cz/presne-pred-sto-lety-vypukla-prvni-svetova-valka/
  6. ↑ Gilbert (2005)
  7. ↑ Westwell (2013)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CLARK, Christopher. Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. Praha: Nakladatelství Tomáš Krsek, 2019. 672 s. ISBN 978-80-906242-7-6. 
  • DINER, Dan. Porozumět 20. století. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. 219 s. ISBN 978-80-7325-208-3. 
  • BĚLINA, Pavel. Dějiny evropské civilizace II. Praha a Litomyšl: Paseka, 1995. 317 s. ISBN 80-7185-011-X. S. 178–187. 
  • GILBERT, Martin. První světová válka. Překlad Zdeněk Hron. 1. vyd. [s.l.]: BB art, 2005. 760 s. ISBN 80-7341-563-1. Kapitola 2. 
  • HENIG, Ruth. The Origins of the First World War. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-415-26205-4. 
  • LIEVEN, D. C. B. Russia and the Origins of the First World War. [s.l.]: St. Martin's Press, 1983. Dostupné online. ISBN 0-312-69608-6. 
  • NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí. Mezinárodní vztahy v letech 1871 - 1914. Praha: Triton, 2006. 333 s. ISBN 80-7254-763-1. 
  • SKŘIVAN, Aleš. Der Untergang des alten Großmächtekonzerts – zur Außenpolitik Deutschlands und Österreich-Ungarns am Vorabend des Ersten Weltkrieges. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 75–89. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • SKŘIVAN, Aleš. Zahraniční politika Rakousko-Uherska v předvečer první světové války. Historický obzor. 2010, roč. 21, čís. 7/8, s. 168–178. ISSN 1210-6097. 
  • VINEN, Richard. Evropa dvacátého století. Praha: Vyšehrad, 2007. 560 s. ISBN 978-80-7021-735-1. 
  • WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni. Překlad Jan Krist. 1. vyd. [s.l.]: Naše vojsko, 2013. 192 s. ISBN 978-80-206-1351-6. S. 10–12. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Příčiny_první_světové_války&oldid=24267884“