Otto van Veen
| Otto van Veen | |
|---|---|
 Gertruida van Veen - Portrét malíře Otto van Veena | |
| Jiná jména | Otto Venius, Octavius Vaenius |
| Narození | 1556 Leiden |
| Úmrtí | 6. května 1629 Brusel |
| Národnost | holandská |
| Povolání | malíř |
| Hnutí | Cech Svatého Lukáše Gilda romantiků |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otto van Veen, známý také pod latinským jménem Otto Venius nebo Octavius Vaenius (1556, Leiden – 6. května 1629, Brusel), byl malíř, kreslíř a humanista působící zejména v Antverpách a Bruselu na konci 16. a na počátku 17. století. Je známý svými obrazy náboženských a mytologických scén, alegorií a portrétů, které vytvářel ve své velké dílně v Antverpách. Dále navrhl několik emblémových knih a byl v letech 1594 nebo 1595 až 1598 učitelem Rubense. Jeho role klasicky vzdělaného humanistického umělce (pictor doctus) měla na mladého Rubense velký vliv. Byl dvorním malířem po sobě jdoucích guvernérů habsburského Nizozemí, včetně arcivévodů Albrechta a Isabely.[1]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Van Veen se narodil kolem roku 1556 v Leidenu, kde jbyl jeho otec Cornelis Jansz. Van Veen (1519–1591) starostou.[2] Pravděpodobně byl žákem Isaaca Claesze van Swanenburga až do října 1572, kdy se katolická rodina přestěhovala do Antverp a poté do Lutychu. Nějakou dobu studoval u Dominicuse Lampsonia a Jeana Rameye. Kolem roku 1574 nebo 1575 odcestoval do Říma a zůstal tam asi pět let, možná studoval u Federica Zuccariho. Historik Karel van Mander píše, že van Veen pracoval u dvora Rudolfa II. v Praze a Viléma V. Bavorského v Mnichově, než se vrátil do Nizozemska.[3] V Bruselu pracoval do roku 1592 jako dvorní malíř guvernéra jižního Nizozemska Alexandra Farnese, vévody z Parmy. Poté odešel do Antverp.
V Antverpách se Van Veen v roce 1593 stal mistrem v Cechu Svatého Lukáše. Dostal zde řadu zakázek na výzdobu kostelů, včetně oltářních obrazů pro antverpskou katedrálu a kaple na radnici. Otevřel si také ateliér a workshop, jehož součástí byl i Rubens. Van Veenovo spojení s Bruselem však přetrvávalo, a když se v roce 1594 Arnošt Habsburský stal guvernérem Španělského Nizozemí mohl arcivévodům Albrechtovi VII. Habsburskému a jeho ženě Isabele Kláře Evženii pomoci při získávání slavných nizozemských malířů jako byli Hieronymus Bosch a Pieter Bruegel starší.[4] Umělec později působil jako děkan dvou významných uměleckých spolků: v roce 1602 v cechu svatého Lukáše a v roce 1606 v Gildě romantiků.
V 17. století pracoval van Veen často pro arcivévody Albrechta a Isabelu, přesto se nikdy nestal jejich dvorním malířem.[2] Pozdější obrazy zahrnují sérii dvanácti obrazů zobrazujících bitvy Římanů a kmenem Batavú sídlícím počátkem našeho letopočtu u ústí řeky Rýn.[5] Obrazy namaloval na základě rytin, které na toto téma vydal.[6] Otto měl dva bratry, kteří byli také umělci: Gijsbert van Veen (1558–1630) byl uznávaným rytcem a Pieter.[3]Jeho dcera Gertruida byla také malířkou[7] a byl strýcem tří Pieterových dětí, Apollonie, Symona a Jacobusa, kteří se také věnovali umění.[8]
Arnold Houbraken považoval Van Veena za nejpůsobivějšího umělce a učence své doby a jeho portrét umístil na titulní stranu své třídílné knihy "De groote schouburgh der Nederlantsche konstschilders en schilderessen (Velké divadlo nizozemských malířů).[9]
Emblémové knihy
[editovat | editovat zdroj]Van Veen se stále více podílel na produkci "emblémových knih", včetně Quinti Horatii Flacci emblemata vydané v roce 1607, Amorum emblemata z roku 1608 a Amoris divini emblemata z roku (1615. Ve všech těchto publikacích můžeme obdivovat jeho zkušenost jako umělce a učenost jako humanisty. Publikace Amorum emblemata například obsahuje zobrazení 124 putti neboli malých amorků a k tomu patřičné texty a citace básníků, filozofů a starověkých spisovatelů o síle lásky. Tina Montone o jeho emblémových knihách napsala:
| „ | V průběhu sedmnáctého století by se knihy Amorum měly stát jedněmi z nejvlivnějších knih své doby, měly by být nejen vzorem pro další holandské i zahraniční emblémové knihy ale měly by být i zdrojem inspirace pro mnoho umělců z jiných oborů.[10] | “ |
| — Tina Montone | ||
Některé z těchto "emblémů" jsou dnes stejně relevantní jako byly pro publikum ze sedmnáctého století. Několik příkladů těchto hesel zní: „Varování: Z ran, které milenci rozdávají jsou ochotně uzdravováni...“ Dále cituje Cicera a Senecu na toto téma a zobrazuje dva amorky navzájem na sebe mířící. Další příklad, který je nám dnes známý jako "Příběh želvy a zajíce" (původně Ezopova bajka), má název „Vytrvalost: Zajíc a delfín sázeli na svou rychlost ...“ nám ukazuje Cupida jenž pomáhá želvě předstihnout zajíce a ilustruje tak myšlenku, že láska, která je stálá a vytrvalá, nakonec v závodě zvítězí.[11] Amoris divini emblemata použil Pavel Florenskij jako frontispis své knihy Sloup a opora pravdy.[12][13]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto van Veen na anglické Wikipedii.
- ↑ RKD Research. research.rkd.nl [online]. [cit. 2024-09-15]. Dostupné online.
- ↑ a b Van de Velde.
- ↑ a b Octavio van Veen in Karel van Mander's Schilderboeck, 1604, courtesy of the Digital library for Dutch literature
- ↑ Bertini (1998): 119.
- ↑ Brinio op het schild geheven Painting by Otto van Veen
- ↑ Rijksmuseum [online]. [cit. 2007-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11. 2. 2012.
- ↑ Gertruida van Veen(1602–1643) na stránkách Nizozemského institutu dějin umění
- ↑ Profile of Apollonia van Veen in the Dictionary of Pastellists Before 1800.
- ↑ Octavio van Veen biography in De groote schouburgh der Nederlantsche konstschilders en schilderessen (1718) by Arnold Houbraken
- ↑ Montone, s. 47.
- ↑ Quotations from Veen, 1608
- ↑ Špidlík 1996, s. 57–58.
- ↑ Losskij 2004, s. 280.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Belkin, Kristin Lohse: Rubens. Phaidon Press, 1998. ISBN 0-7148-3412-2.
- Bertini, Giuseppe: "Otto van Veen, Cosimo Masi and the Art Market in Antwerp at the End of the Sixteenth Century." Burlington Magazine vol. 140, no. 1139. (Feb. 1998), pp. 119–120.
- LOSSKIJ, Nikolaj, 2004. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola 14 „Otec Pavel Florenskij“, s. 275–299. Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci.
- Montone, Tina, "'Dolci ire, dolci sdegni, e dolci paci': The Role of the Italian Collaborator in the Making of Otto Vaenius's Amorum Emblemata," in Alison Adams and Marleen van der Weij, Emblems of the Low Countries: A Book Historical Perspective. Glasgow Emblem Studies, vol. 8. Glasgow: University of Glasgow, 2003. p. 47.
- ŠPIDLÍK, Tomáš, 1996. Ruská idea : jiný pohled na člověka. Překlad : Z franc. přeložil Antonín Juvenál Valíček. Velehrad: Refugium. 414 s. (Studium; sv. 88). ISBN 80-86045-02-1.
- Rijksmuseum Amsterdam, Otto van Veen's Batavians defeating the Roman (sic)
- Van de Velde, Carl: "Veen [Vaenius; Venius], Otto van" Grove Art Online. Oxford University Press, [accessed 18 May 2007].
- Entry at the Netherlands Institute for Art History
- Veen, Otto van. Amorum Emblemata... Emblemes of Love, with verses in Latin, English, and Italian. Antwerp: [Typis Henrici Swingenii] Venalia apud Auctorem, 1608.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Otto van Veen na Wikimedia Commons
