Přeskočit na obsah

Otakar Jaroš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
nadporučík Otakar Jaroš
Otakar Jaroš jako poručík
Otakar Jaroš jako poručík
Narození1. srpna 1912
Louny
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí8. března 1943 (ve věku 30 let)
Sokolovo Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Místo pohřbeníZmijivský rajón
NárodnostČeši
Civilní činnostpoštovní úředník
Vojenská kariéra
Hodnostnadporučík i.m. kapitán
Doba služby1934–1943
SložkaČeskoslovenská armáda
Jednotka15, 10 a 5
Velel1. rota Prvního československého samostatného praporu v Sovětském Svazu
VálkyDruhá světová válka
VyznamenáníHrdina Sovětského svazu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Kapitán in memoriam Otakar Jaroš (1. srpna 1912 Louny[1] – 8. března 1943 Sokolovo[2]) byl československý důstojník, účastník zahraničního odboje, který padl v bitvě u Sokolova. Jako první cizinec ve druhé světové válce byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu.[3] V mnoha českých městech jsou po něm dodnes pojmenovány ulice (seznam viz níže).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lounech v rodině strojvůdce rakousko-uherských státních drah Františka Jaroše a jeho manželky Anny, za svobodna Konopáskové. Celé dětství ale prožil v Mělníku, kam se rodina přestěhovala, když bylo Jarošovi 9 měsíců.[4]

Jaroš v Mělníku navštěvoval reálné gymnázium. Studium ale nedokončil a přestoupil do Prahy na Vyšší elektrotechnickou školu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1934. Následně prošel odvodem a k 1. říjnu 1934 nastoupil k telegrafnímu praporu 3 v Trnavě vojenskou prezenční službu. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze, později pak nastoupil i studium na Vojenské akademii v Hranicích, ze které byl vyřazen 29. srpna 1937 v hodnosti poručíka telegrafního vojska.

Stal se důstojníkem z povolání. Postupně sloužil na pozicích velitele náhradní telegrafické roty, později se stal velitelem čety 4. roty u telegrafického praporu 4 v Prešově.

Otakar Jaroš byl velkým vlastencem a zastáncem masarykovských ideálů. Aktivně sportoval, chodil do Skautu i Sokola. Jeho strýcem byl František Konopásek, generál čs. armády popravený v březnu 1943 nacisty.[5]

Působení v Sovětském svazu

[editovat | editovat zdroj]

Po propuštění z armády kvůli obsazení zbytku Česko-Slovenska Jaroš krátce pracoval coby úředník na poště v Náchodě.

Odtud se až na třetí pokus dostal přes hranice do Polska, kde posléze vstoupil do čs. legionu, se kterým v rámci Východní skupiny československé armády v zahraničí přešel do sovětské internace.[6] Zastával funkce velitele spojovací čety, velitele důstojnické školy i subalterního důstojníka školy. V lednu 1941 byl poslán do Moskvy jako radista, v dubnu téhož roku byl dokonce začleněn do zpravodajské skupiny určené k vysazení na Slovensku.[7]

Po přepadení Sovětského svazu se nicméně vrátil k funkci radisty a pak i k ostatním Čechoslovákům internovaným v Orankách.

Při vzniku československé jednotky v Buzuluku byl jmenován velitelem výcvikové 1. roty. Od dubna do července 1942 pak předával své vojenské zkušenosti svým spolubojovníkům v rámci poddůstojnické školy. Na frontu odjel s 1. československým samostatným polním praporem v SSSR opět jako velitel 1. roty.

V březnu 1943 se stal velitelem obrany Sokolova. V boji dne 8. března v hodnosti nadporučíka padl.[2]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
Jaroš na sovětské známce

Otakar Jaroš byl in memoriam vyznamenán jako první cizinec ve druhé světové válce i Zlatou hvězdou Hrdina Sovětského svazu hrdiny Sovětského svazu[2]. Ta se udělovala společně se sovětským Leninův řád Leninovým řádem, jehož se stal Jaroš také držitelem.

Památka

[editovat | editovat zdroj]
Plaketa v kolumbáriu ve Svidníku (Ján Kulich)
Socha kapitána Otakara Jaroše stojící před Masarykovým kulturním domem v Mělníku (Oskar Kozák, 1958)

Připomínky kpt. Jaroše (sochy, pamětní desky, ulice, aj.)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Louny
  2. ↑ a b c Otakar Jaroš v databázi padlých příslušníků čs. vojenských jednotek ve 2. světové válce (VHA)
  3. ↑ Указ Президиума Верховного Совета СССР «О присвоении звания Героя Советского Союза надпоручику Ярошу Отакару Францевичу» от 17 апреля 1943 года // Ведомости Верховного Совета Союза Советских Социалистических Республик : газета. — 1943. — 23 апреля (№ 16 (222)). — С. 1
  4. ↑ KLŮC, Jiří. Kapitán Otakar Jaroš - příběh hrdiny od Sokolova. Cheb: Svět křídel, 2018. 176 s. ISBN 978-80-7573-027-5. S. 21. 
  5. ↑ PEJČOCH, Ivo. Muž, který byl vzorem Otakaru Jarošovi: brigádní generál in memoriam František Konopásek [online]. [cit. 2018-02-16]. Dostupné online. 
  6. ↑ KAIN, Petr. Kapitán Jaroš: nesnášel komunisty, přesto se stal jejich ikonou. www.valka.cz [online]. [cit. 15.2.2018]. Dostupné online. 
  7. ↑ KLŮC, Jiří. Kapitán Otakar Jaroš: příběh hrdiny od Sokolova. Cheb: Svět křídel, 2018. 176 s. ISBN 978-80-7573-027-5. S. 73–79. 
  8. ↑ Válka.cz, Sokolovská pamětní medaile

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova : 1. čs. samostatný polní prapor. 2. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, 2006. 529 s. ISBN 80-7278-365-3. 
  • FIDLER, Jiří. Sokolovo 1943 : malý encyklopedický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2004. 119 s. ISBN 80-206-0716-1. 
  • JAROŠ, Otakar. Tak fotografoval hrdina Sovětského svazu Otakar Jaroš. 1. vyd. Praha: Orbis, 1974. 7 + 12 fotografií s. 
  • KLŮC, Jiří. Kapitán Otakar Jaroš: příběh hrdiny od Sokolova. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2018. 176 s. ISBN 978-80-7573-027-5
  • PEHR, Michal. Ohlédnutí za Otakarem Jarošem. Louny: Digon, 2012. 29 s. ISBN 978-80-87019-18-4. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 590. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 281. 
  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945 / kolektiv. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9. 
  • CÍLEK, Roman. Vítězové bez vavřínů. Praha: Olympia, 1975. Kapitola Neustoupím!, s. 55–67. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otakar_Jaroš&oldid=24660318“