Přeskočit na obsah

Ostříž novozélandský

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxOstříž novozélandský
alternativní popis obrázku chybí
Ostříž novozélandský
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsokoli (Falconiformes)
Čeleďsokolovití (Falconidae)
Rodostříž (Falco)
Binomické jméno
Falco novaeseelandiae
Gmelin, 1788
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ostříž novozélandský (Falco novaeseelandiae, maorsky kārearea) je dravý pták z rodu Falco, který je endemický Novému Zélandu. Jedná se o jediného novozélandského zástupce sokolů. Opeření je svrchu převážně tmavě hnědé a zespoda krémové, což ostřížovi pomáhá dobře splynout s okolním prostředím. Samec dosahuje délky těla kolem 43 cm a váhy 300 g, samice bývá větší, měří přibližně 47 cm a váží okolo 500 g. Ostříž novozélandský je zaměňován s motákem tichomořským, oproti kterému se však liší mnohem menší velikostí a zašpičatělým koncem křídel. Ostříž novozélandský je hojný po Jižním ostrově, na Severním ostrově se vyskytuje s výjimkou severnějších oblastí (regiony Auckland a Northland), stabilní populace je přítomna i na Aucklandových ostrovech. I přes geografický rozsáhlý areál výskytu se jedná o vzácně se vyskytujícího ptáka s odhadovanou populací pouze kolem 4000 párů.

Tento agresivní sokol srdnatě brání své teritorium, na kterém zůstává po celý rok. Živí se především menšími ptáky, avšak troufne si i na větší druhy jako jsou volavky a kachny. Jídelníček doplňuje menšími savci, plazy, hmyzem a výjimečně i mršinami. Hnízdí převážně na zemi, občas i na stromě. Hnízdo si nestaví, samice typicky klade vejce do mělkého důlku přímo na zemi pod skalním převisem nebo spadlým stromem. Snůška obsahuje nejčastěji 3 vejce, inkubace trvá 25 až 35 dnů. Mláďata jsou na rodičích potravně závislá až do věku kolem 3 měsíců, načež dochází k disperzi. Hlavní ohrožení druhu představují zásahy elektrickým proudem na neizolovaných transformátorech a invazivní druhy savců, jako jsou prasata, lasicovité šelmy nebo kočky. Druh je zobrazen na dvacetidolarové bankovce a v roce 2012 byl vyhlášen novozélandským Ptákem roku.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]
Samec (vlevo) a nedospělý jedinec (ilustrace J. G. Keulemanse, 1888)

Ostříž novozélandský byl spatřen i odchycen prvními Evropany již během druhé plavby Jamese Cooka (1772–1775). Anders Sparrman dokonce poznamenal, že upečený ostříž novozélandský má výtečnou chuť.[2] V roce 1781 druh popsal i ilustroval anglický ornitolog John Latham na základě studie exemplářů z Britského muzea a také Leverova muzea, což bývalo muzeum zahrnující etnografickou sbírku právě z Cookých plaveb.[3] Formální popis druhu se nicméně datuje až do roku 1788, kdy německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v Linného Systema naturae ostříže novozélandského popsal a pojmenoval jako Falco novaeseelandiae.[4] Jak Gmelin, tak Latham nicméně popsali nedospělého ostříže jako samce, a dospělce jako samici. Druh byl proto formálně znovu popsán v roce 1988.[5] Z fylogenetické studie z roku 2015 založené na molekulární DNA vyplývá, že nejbližším příbuzným ostříže novozélandského je americký ostříž aplomado (Falco femoralis).[6] Maorské jméno druhu zní kārearea.[7]

V roce 1977 Nicholas Christopher Fox ve své doktorské práci navrhl, že se v rámci ostříže novozélandského vyskytují 3 formy: menší „bušová“ forma ze Severního ostrova a severozápadní části Jižní ostrova, velká „východní“ forma vyskytující v suchých oblastech na východ od Jižních Alp, a „jižní“ forma střední velikosti obývající Fiordland, Stewartův ostrov a Aucklandovy ostrovy.[8] Toto dělení se běžně objevuje v řadě zdrojů,[7][9] nicméně fylogenetická studie z roku 2016 takového rozdělení nepotvrdila a navrhla raději rozeznávat dva poddruhy, a sice větší poddruh Falco novaeseelandiae novaeseelandiae ze Severního ostrova a menší Falco novaeseelandiae ferox z Jižního ostrova. Toto rozdělení nicméně bylo navrhnuto hlavně na základě různých velikostí ostřížů, samotná genetická data rozdělení do dvou spíše nepotvrzují.[10][11] Formálně se tyto poddruhy proto neuznávají.[12][10]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Ostříž novozélandský

Samec dosahuje délky těla kolem 43 cm a váhy přibližně 300 g (maximálně 500 g). Samice je podstatně větší, měří na délku okolo 47 cm a váží zhruba 500 g (maximálně až okolo 700 g).[7][13][14] Rozpětí křídel samců dosahuje 60 cm, samic až 80 cm.[15] Délka křídla samců je 226–267 mm, u samic se pohybuje mezi 268–308 mm.[16] Samčí ocas je dlouhý 165–182 mm, samičí 186–208 mm.[17] Zobák je černý. Ozobí, nohy a oční kroužek jsou citrónově žluté, přičemž v době hnízdění je toto zbarvení nejvýraznější.[18] Duhovky jsou tmavě hnědé. Hlava, tváře a postranní táhlé skvrny připomínající dolů zahnutý tlustý knír jsou hnědočerné. Tenké protáhlé obočí je žlutohnědé. Šíje, hřbet, svrchní strana křídel a ocas jsou namodrale černé a jemně žlutohnědě proužkované. Brada je bílá, hrdlo a postranní části krku žlutohnědé s tmavě hnědým proužkováním. Hruď a břicho jsou tmavě hnědé s jemnými bílými proužky. Stehna a spodní ocasní krovky jsou hnědočervené. Nedospělí jedinci nejsou tak výrazně strakatí jako dospělci. Svrchní část těla nedospělců je převážně tmavě hnědá a spodina je malinko světlejší.[13]

Ostříž bývá nejčastěji zaměňován s motákem tichomořským, nejběžnějších dravým ptákem Nového Zélandu. Zatímco moták je běžně k vidění podél cest, jak se krmí na zdechlinách sražených auty (typicky kusuy liščími), ostříž se takřka nikdy nekrmí mršinami. Moták je také mnohem větší a létá pomocí pomalých, až líně vypadajících mácháních křídel, zatímco ostříž je v letu k vidění hlavně při aktivním pronásledování kořisti.[9] Dalším výrazným poznávacím znakem mezi oběma druhy je tvar křídel v letu, který je u ostříže zašpičatělý, zatímco u motáka je konec křídel nápadně široký s patrnými jednotlivými letkami.[19]

Výskyt a stanoviště

[editovat | editovat zdroj]
Ostříž novozélandský v letu

Ostříž novozélandský je jediný recentní endemický dravý pták Nového Zélandu.[20] Vyskytuje se na většině plochy obou ostrovů, nežije v severních oblastech Severního ostrova (severně od Taranaki včetně regionů Auckland a Northland), na poloostrově Coromandel hnízdí pouze několik párů.[21] Na Stewartově ostrově býval výskyt druhu poměrně vzácný, podle sčítání z let 2006–2016 je tam však již vyhynulý.[22] Na Aucklandových ostrovech se vyskytuje hojně. Podle subfosilních pozůstatků se kdysi vyskytoval i na Chathamských ostrovech.[21] Zatoulaní ostříži dolétli až na Campbellův ostrov (53 ° j. š.).[14]

Jedná se o stálý druh, avšak na podzim a v zimě se nedospělí jedinci volně potulují krajinou a nezřídka jsou k vidění v sadech, na farmách, na menších novozélandských ostrovech a dokonce i ve městech. Hnízdní biotop druhu na Severním ostrově tvoří původní pralesy a v moderních dobách i sekundární lesy s nepůvodními dřevinami. Na Jižním ostrově to jsou vedle lesů i zatravněné plochy kopcovitějších oblastí.[21] Vyskytuje se od hladiny moře (nicméně ne na mořských útesech) do 1500 m n. m., vzácněji až do 2100 m n. m.[14] Studie, při níž byla po 3 roky sledována dospělá samice u jezera Taupo, odhalila, že samičin domovský okrsek zahrnoval 200 km² a nejdále se ostřížice vzdálila od hnízda 137 km.[23]

I přes rozsáhlý geografický výskyt zůstává ostříž novozélandský poměrně vzácným druhem. Jeho populace se v 70. letech 20. století odhadovala na 4000 párů; novější data nejsou k dispozici.[24]

Biologie

[editovat | editovat zdroj]
Vokalizace ostříže novozélandského
Komunikace samice se samcem při přijímání jídla
Varovný hlas nedospělé samice

Tento poměrně vzácně se vyskytující dravec vysedává vysoko v korunách stromů nebo na kamenech, odkud vyhlíží svou kořist.[13] V době hnízdění je vysoce teritoriální a v případě přiblížení vetřelce včetně člověka blíže k hnízdu na něj může dělat prudké nálety.[21] Projevuje se hlasitým kek kek kek, které vydává samec i samice v době hnízdění pro zvýraznění svého teritoria. Samičino volání je hlubší než výše položené samcovo volání. Během krmení mláďat samice a nedospělí ostříži často vydávají kňučící a štěbetavé zvuky.[9]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]
Studie ostříže novozélandského při střemhlavém letu z bidla

Stejně jako ostatní sokoli, i ostříž novozélandský loví pomocí zraku. Svou kořist vyhlíží buďto z posedu z vyvýšeného bidla, nebo během dlouhých klouzavých letů nad krajinou. Loví většinou samotářsky (páry ovšem mohou spolupracovat)[14] a svou kořist dokáže pronásledovat i celé minuty a někdy je do pronásledování tak zabrán, že v případě vniknutí kořisti do domu ji může pronásledovat až tam.[25] Občas loví tak, že se najednou přiřítí z poza skály nebo vrcholu kopce, vyplaší hejno ptáků, kteří se rozlétnou do všech stran, a teprve poté si vybere svou oběť, kterou pronásleduje.[21] Při útoku může vyvinout rychlost až 200 km/h a dokáže chytit mnohem větší kořist než je on sám.[7] Někdy se po spatření kořisti nejdříve vznese do velké výše, aby se na oběť záhy snesl a napadl ji zezadu. Kořist uchvacuje svými mocnými pařáty, větší úlovky zabíjí údery zobákem do hlavy a krku.[21]

Do základu jídelníčku patří hlavně menší druhy původních (medosavka novozélandská, kruhoočko australopacifické aj.) i nepůvodních ptáků (kos černý, pěnkava obecná, drozd zpěvný, skřivan polní, strnad obecný atp.). Nezřídka si troufne i na větší ptačí druhy, jako je holub maorský, čejka australská, volavka bělolící, racek chechtavý, flétňák australský nebo různé druhy kachnovitých a bažantovitých ptáků. V přítomnosti kolonií mořských ptáků běžně loví i trubkonosé ptáky, jako jsou buřnáci.[21][25] Ostříži napadají jak dospělé ptáky, tak mláďata na hnízdě.[25] Nezřídka útočí i na domestikovaná zvířata nebo domácí ptačí mazlíčky, jako je drůbež a holubi.[26][27]

S tím, jak se s příchodem Evropanů na Novém Zélandu rozmohly invazivní druhy savců, se do jídelníčku ostřížů zařadili i králíci, zajíci nebo hranostaji. Může ulovit savce až do váhy 3 kg.[28][14] Nepohrdne ani větším hmyzem, loví např. tesaříky Prionoplus reticularis, rovnokřídlé, cikády nebo vrubounovité brouky jako například Pyronota festiva.[21] Požírá i místní plazy, jako jsou ještěrky a gekoni. Mršinami se živí pouze výjimečně.[21] Na podporu trávení někdy polyká malé kamínky velikosti hrachu.[25]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Vejce ostříže novozélandského ze sbírek Aucklandského muzea

K námluvám dochází od srpna do prosince.[25] V tomto období předvádí obě pohlaví (zvláště samec) nápadné lety nad svým teritoriem za občasného volání. K namlouvacímu chování patří napodobování nahánění kořisti; samec nejdříve vyzve samici ke společnému letu a poté ji hlasitě pronásleduje a předvádí přitom řadu akrobatických kousků. Po tomto typu námluv často dochází k předání jídla samici a poté i ke kopulaci. Kopulace většinou probíhá na stabilním bidle, jako je hrubší větev nebo větší balvan, kde pár sedí nervózně vedle sebe a často uklání hlavu a vokálně se projevuje. Samice dává najevo připravenost k páření podřepem, skloněním hlavy skoro až k nohám a zasténáním, načež jí samec vyleze na hřbet a za balancování s pomocí křídel dojde ke spojení kloak, které trvá kolem 10 vteřin. Mohou kopulovat vícekrát denně. K typickým projevům namlouvacího chování patří donášení jídla samici samcem. K předávání jídla dochází buďto na zemi ze zobáku do zobáku nebo v letu, při kterém si pár předá kořist pařáty. Samec může samici předvádět obranu teritoria; zaznamenán byl samec, jak v krouživých letech prolétával vzduchem a těsně kolem hlavy samice, což mělo simulovat jeho schopnost bránit teritorium.[29]

Pár ostřížů na hnízdě

Jakmile dojde ke spárování ostřížů, vyhradí si teritorium, na kterém zůstávají po celý rok. Teritorium může mít různě velkou plochu, na Severním ostrově v borovicovém lese byla zaznamenána území o 9 km², v otevřené krajině východní části Jižního ostrova o 15 km² a v buši to může být i více. Hnízdo ostřížů představuje jen mělký důlek v zemi, typicky pod skalním převisem, útesem nebo spadlým stromem. Někdy zahnízdí i na stromě, typicky do 40 m nad zemí.[21] Hnízdo může být ledabyle vystláno suchou trávou a tenkými větvičkami. Ostříž se dovedl dobře přizpůsobit i hnízdění v sekundárních lesích, které na Novém Zélandu představují hlavně borovicové porosty.[30][31] Samice klade 1–4, nejčastěji 3 vejce mezi srpnem až lednem. Vejce mívá rozměr 49×37 mm a váží cca 45 g, jeho barva je žlutohnědá až červenohnědá s výraznými rezavohnědými skvrnami.[21] Inkubace začíná s nakladením posledního vejce a končí, jakmile se vyklube poslední ptáče. Inkubují samec i samice zhruba stejným dílem.[32] Inkubační směny trvají kolem 1–4 hodin a partneři sedí na vejcích 25–35 dní.[21]

Přistávací ostříž na bidle

Po narození ptáčat se samice nadále takřka neustále zdržuje na hnízdě, aby zahřívala své potomky, avšak někdy po 6. dni je začíná nechávat o samotě a ve věku 8 dní již jsou o samotě většinu času.[32] Během tohoto období samec shání potravu jak pro ptáčata, tak pro samici, kterou krmí upuštěním potravy během společných letů v blízkosti hnízda. Samice začíná časem lovit opět sama. Ptáčata vylétají z hnízda kolem věku 5 týdnů, nicméně stále nejsou potravně samostatná. Rodiče jim shání potravu, kterou jim předávají přímo za letu ze zobáku nebo pomocí pařátů. Nedospělí ostříži začínají s lovem ve věku kolem 7 týdnů a potravně se osamostatňují ve stáří 3 měsíců.[21] Hnízdní úspěšnost v nepůvodním borovicovém lese byla kolem 71 % s průměrným počtem 1,81 odchovaných ptáčat na hnízdo.[33]

K disperzi mladých jedinců dochází po 6–13 týdnech po vylétnutí z hnízda. Může se stát, že ostříž zůstane v rodném teritoriu a zahnízdí přímo tam. Disperzní vzdálenost se typicky pohybuje kolem 10 km. U samic může dojít k zahnízdění již v prvním roce života, samci se nejdříve rozmnožují až ve druhém roce.[34]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]
Rána na hrudi mrtvého ostříže po zasažení elektrickým proudem

V minulosti stavy ostřížů novozélandských poklesly následkem úbytku přirozených stanovišť, odstřelům a účinkům DDT. Ostříž se nicméně dokázal do značné míry přizpůsobit pozměněnému habitatu a běžně se dnes vyskytuje v zemědělské krajině. Přizpůsobit se dokázal i v potravě a často loví vedle místních ptáků i nepůvodní druhy a introdukované invazivní savce. I když může docházet k místním populačním poklesům, celkový populační trend se zdá být stabilní nebo dokonce mírně stoupající, pročež Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí ostříže novozélandského jako málo dotčený druh.[24]

Hrozbu představují hlavně kočky a lasicovité šelmy, které predují na mláďatech i dospělcích. Vejce a mláďata mohou požírat i prasata a kusuové liščí, občas dokonce i ježci západní.[9] Ostříži přitom paradoxně mohou čelit většímu predačnímu tlaku ve volné přírodě než v zemědělské krajině.[35] Místně nebezpečné jsou ostřížům i neizolované dráty vysokého napětí a jejich transformátory, které způsobují zranění nebo smrt elektrickým proudem.[36] Pětileté sledování 55 ostřížů z oblasti Marlborough mezi lety cca 2005–2010 odhalilo, že z 21 úmrtí zaznamenaných během tohoto období 10 z nich (47 %) bylo způsobeno elektrickým proudem.[37] Velmi podobná data byla zaznamenána i u jezera Wakatipu, kde 54 % ostřížů ze 14 známých úmrtích zemřelo následkem zasažení proudem.[38]

Každoročně navíc dochází k ilegálnímu odstřelu ostřížů lidmi.[9] Do konfliktu s lidmi se ostříži dostávají hlavně poté, co se vrhnou na farmářskou drůbež nebo závodní holuby.[39][40] V roce 2023 hrozila za úmyslné zabití ostříže pokuta 100 000 NZD a až 2 roky vězení.[39] Vzrůstající nebezpečí představují i větrné turbíny.[7] K ochranným prostředkům druhu patří vedle ochrany habitatu i podpora místních populací vypouštěním ostřížů odchovaných v umělých chovech.[9]

Vztah k lidem

[editovat | editovat zdroj]

V tradiční maorské kultuře mají ostříži pověst nebojácných, zrádných bojovníků, kteří se ničeho nebojí. Vztahuje se k nim řada maorských pořekadel (whakataukī), ke kterým patří např. Kia āta kai, kaua e kainga kāreareatia, což by se dalo přeložit jako „Jez pomalu, ne rychle jako ostříž.“ Jiné pořekadlo zase hovoří o tom, že pokud ostříž volá v dešti, následující den bude hezky, a pokud volá v pěkném dni, další den bude pršet.[41]

Ostříž novozélandský v rehabilitačním, výzkumném a edukačním centru Wingspan National Bird of Prey Centre

V roce 2005 vznikl díky prostředkům ministerstva zemědělství a lesnictví ve vinařské oblasti Marlborough projekt, v rámci kterého bylo 19 ostřížů translokováno do tohoto vinařského regionu s cílem přirozené kontroly menších ptáků, kteří jsou známými škůdci hroznů.[42][43] V roce 2012 byl ostříž novozélandský zvolen novozélandským Ptákem roku.[44]

Sokolnictví

[editovat | editovat zdroj]

Na Novém Zélandu se hojněji vyskytují pouze dva druhy dravých ptáků vhodných k sokolnictví, a sice moták tichomořský a ostříž novozélandský. Zatímco motáky lze po získání povolení od místních ochranářů z Ministerstva památkové péče (DOC) používat pro účely rekreačního sokolnictví, ostříže využívat nelze.[45] Nicméně novozélandská organizace Wingspan National Bird of Prey Centre nedaleko Rotoruy má povolení od DOC držet osiřelé nebo zraněné ostříže, které centrum využívá k předváděcím letů pro veřejnost, čímž se snaží šířit povědomí veřejnosti o úloze dravců v novozélandském ekosystému.[46][47] Ostříž novozélandský je vyobrazen na 20 dolarové bankovce; jedinec sloužící jako předloha pro ilustraci na bankovce je právě ostříž ze zmíněného centra z Rotoruy.[48]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 108. (anglicky) 
  3. ↑ LATHAM, John. A General Synopsis of Birds. London: Printed for Leigh and Sotheby, 1781. Dostupné online. S. 57, No. 38; Plate 4. (anglicky) 
  4. ↑ GMELIN, Johann Friedrich. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 13. vyd. Lipsiae [Leipzig]: Georg. Emanuel. Beer, 1788. Dostupné online. S. 268. (latinsky) 
  5. ↑ FOX, N. C. A taxonomic redescription of the New Zealand Falcon, Falco novaeseelandiae Gmelin, 1788. S. 270–272. Notornis [online]. Ornithological Society of New Zealand, 1988. Roč. 35, čís. 4, s. 270–272. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ FUCHS, Jérôme; JOHNSON, Jeff A.; MINDELL, David P. Rapid diversification of falcons (Aves: Falconidae) due to expansion of open habitats in the Late Miocene. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2015-01-01, roč. 82, s. 166–182. Dostupné online [cit. 2023-08-02]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2014.08.010. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e New Zealand falcon/kārearea. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ FOX, Nicholas Christopher. The biology of the New Zealand Falcon (Falco Novaeseelandlae Gmelin 1788). hdl.handle.net. 1977. Dostupné online [cit. 2023-08-02]. DOI 10.26021/6995. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d e f SEATON, R.; HYDE, N. New Zealand falcon | Kārearea [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 193. (anglicky) 
  11. ↑ TREWICK, Steven A.; OLLEY, Lena. Spatial size dimorphism in New Zealand's last endemic raptor, the Kārearea Falco novaeseelandiae , coincides with a narrow sea strait. Ibis. 2016-10, roč. 158, čís. 4, s. 747–761. Dostupné online [cit. 2023-08-02]. ISSN 0019-1019. DOI 10.1111/ibi.12398. (anglicky) 
  12. ↑ Seriemas, falcons. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 98.
  14. ↑ a b c d e FERGUSON-LEES, James. Raptors of the world. Boston: Houghton Mifflin, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-618-12762-7. S. 893–894. (anglicky) 
  15. ↑ Merchant a Higgins 1993, s. 279.
  16. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 307.
  17. ↑ Merchant a Higgins 1993, s. 289-290.
  18. ↑ Merchant a Higgins 1993, s. 280.
  19. ↑ Recognising the NZ falcon. New Zealand Falcon [online]. [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ The NZ Falcon. New Zealand Falcon [online]. [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b c d e f g h i j k l m Heather, Robertson & Onley 2015, s. 306.
  22. ↑ BELL, Dave. Distribution of New Zealand falcon (Falco novaeseelandiae): Results of a 10-year survey 2006-2016. S. 234–238. Notornis [online]. 2017. Roč. 64, s. 234–238. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ HOLLAND, John D.; MCCUTCHEON, Rebekah R. Satellite tracking a New Zealand falcon (Falco novaeseelandiae). Notornis [online]. 2007 [cit. 2023-08-02]. Roč. 54. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ a b Falco novaeseelandiae [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2022 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22696476A208302635.en. (anglicky) 
  25. ↑ a b c d e Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 154–155. (anglicky) 
  26. ↑ Pet bird owners warned of falcon attacks. RNZ [online]. 2009-08-26 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ GEE, Samantha. Falcon 'killing machines' prey on native birds, pets in Tasman. Stuff [online]. 2016-08-17 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Merchant a Higgins 1993, s. 282.
  29. ↑ Merchant a Higgins 1993, s. 284-285.
  30. ↑ SEATON, Richard. The ecological requirements of the New Zealand falcon (Falco novaseelandiae) in plantation forestry : a thesis presented in partial fulfilment of the requirements for the degree of Doctor of Philosophy in Zoology at Massey University, Palmerston North, New Zealand. 2007 [cit. 2023-08-02]. Thesis. Massey University. Dostupné online. (anglicky)
  31. ↑ STEWART, Debbie; HYDE, Noel. New Zealand falcons (Falco novaeseelandiae) nesting in exotic plantations. S. 119–121. Notornis [online]. 2004 [cit. 2023-08-02]. Roč. 51, s. 119–121. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ a b HOLLAND, John; THOMAS, Andrew; MINOT, Ed. Nesting behaviour and development of New Zealand falcons (Falco novaeseelandiae) in a plantation forest. S. 87–95. Notornis [online]. 2016 [cit. 2023-08-02]. Roč. 63, s. 87–95. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ SEATON, Richard; HOLLAND, John D.; MINOT, Edward O.; SPRINGETT, Brian P. Breeding success of New Zealand falcons(Falco novaeseelandiae) in a pine plantation. S. 32–39. New Zealand Journal of Ecolog [online]. New Zealand Ecological Society, 2009 [cit. 2023-08-02]. Roč. 33, čís. 1, s. 32–39. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ SEATON, Richard, et al. Natal dispersal of New Zealand falcon (Falco novaeseelandiae) in plantation forests. S. 140–145. Notornis [online]. 2008 [cit. 2023-08-02]. Roč. 55, s. 140–145. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ KROSS, Sara M.; MCDONALD, Paul G.; NELSON, Ximena J. New Zealand Falcon nests suffer lower predation in agricultural habitat than in natural habitat. Bird Conservation International. 2013-12, roč. 23, čís. 4, s. 512–519. Dostupné online [cit. 2023-08-02]. ISSN 0959-2709. DOI 10.1017/S0959270913000130. (anglicky) 
  36. ↑ Protection sought for vineyard falcons. RNZ [online]. 2010-02-25 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ FOX, Nick C.; WYNN, Colin. The impact of electrocution on the New Zealand falcon (Falco novaeseelandiae). S. 71–74. Notornis [online]. 2010 [cit. 2023-08-02]. Roč. 57, s. 71–74. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ WAITE, Ed. Causes of mortality for kārearea / New Zealand falcon (Falco novaeseelandiae) in the Whakatipu district. S. 21–23. Notornis [online]. 2017 [cit. 2023-08-02]. Roč. 64, s. 21–23. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ a b Endangered NZ falcon euthanised after being shot in North Canterbury. www.thepress.co.nz [online]. The Press, 2023-05-27 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Rare protected falcon shot dead in Gisborne. RNZ [online]. 2020-06-20 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ ORBELL, Margaret. Birds of Aotearoa: a natural and cultural history. Auckland: Reed, 2003. Dostupné online. ISBN 0790009099. S. 41–42. (anglicky) 
  42. ↑ Our Falcons [online]. Lawson's Dry Hills, 2017-12-20 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ Falcons for Grapes. web.archive.org [online]. Ministry of Agriculture and Forestry, 2010-05-22 [cit. 2023-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-05-22. (anglicky) 
  44. ↑ Wellington.Scoop » Raybon Kan backs a winner: NZ falcon wins Bird of the Year contest [online]. [cit. 2023-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-12. (anglicky) 
  45. ↑ Falconry | How to Become a Falconer in New Zealand. www.wingspan.co.nz [online]. [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. 
  46. ↑ Wingspan continues to soar to new heights. NZ Herald [online]. 2023-08-03 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Taxidermist Noel Hyde honoured for a lifetime's work. NZ Herald [online]. 2023-08-03 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ BATHGATE, Benn. Karearea looks mint on new $20 bill. Stuff [online]. 2016-04-11 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FERGUSON-LEES, James. Raptors of the world. Boston: Houghton Mifflin, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-618-12762-7. S. 893–894. (anglicky) 
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 
  • MERCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1993. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 2, Raptors to lapwings. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530698. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ostříž_novozélandský&oldid=23836922“