Přeskočit na obsah

Opus Dei

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Neutralita tohoto článku byla zpochybněna.
Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: typografie, formulace
Prelatura Svatého kříže a Opus Dei
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli
ZakladatelJosemaría Escrivá de Balaguer
Vznik2. října 1928
Typosobní prelatura
SídloViale Bruno Buozzi, 73, 00197, Řím, Itálie
Souřadnice41°55′18,4″ s. š., 12°29′2,6″ v. d.
Členovécca 2 000
Zakladatelsv. Josemaría Escrivá de Balaguer
Prelátmons. Fernando Ocáriz Braña
Mateřská organizacekatolická církev
Oficiální webwww.opusdei.org
Map
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei (česky Boží dílo či zkráceně Dílo, plným názvem Prelatura Svatého kříže a Opus Dei) je osobní prelaturou katolické církve. Jejím posláním je šířit ve světě povolání ke svatosti prostřednictvím posvěcování práce a rodinných a sociálních závazků prostřednictvím kleriků, kteří jsou v ní inkardinováni, a za organické spolupráce laiků, kteří se věnují apoštolským činnostem.[1]

Svatý Josemaría Escrivá de Balaguer založil podle svého tvrzení Opus Dei na základě Božího vnuknutí v roce 1928 ve Španělsku. V roce 1941 bylo Opus Dei ustanoveno coby sdružení věřících diecézním biskupem v Madridu a v roce 1947 jej papež Pius XII. přeměnil na sekulární institut.[2] Svatý Josemaría Escrivá zemřel v roce 1975, v roce 1992 byl blahořečen a v roce 2002 svatořečen. V roce 1982 bylo Opus Dei znovu přeměněno, tentokrát na osobní prelaturu svatým Janem Pavlem II.[3] Jedná se tedy o sdružení kleriků[4] a nové náboženské hnutí charismatické povahy.[5] Sídlo prelatury se nachází v Římě a v jejím čele stojí prelát, který nesmí být biskupem.[6] V současné době Opus Dei působí v 68 zemích světa.

Opus Dei se ve svém sebepojetí liší od toho, jak jej pojímá katolická církev. Církevní právo považuje osobní prelatury za sdružení kleriků, kteří jsou v nich inkardinováni. Laici mohou spolupracovat na apoštolátu osobní prelatury, ale nejsou a nemohou být její součástí.[7] Zůstávají naopak pod výlučnou jurisdikcí svých ordinářů, tedy v první řadě diecézních biskupů.[8] Opus Dei naproti tomu považuje tyto laiky za svou součást a ukládá jim povinnost poslušnosti vůči prelátovi a dalším autoritám prelatury.[9] Podle papežské ročenky Annuario Pontificio v roce 2021 tvořilo prelaturu 2115 kněží, s nimiž na základě smluvního závazku spolupracovalo 93 510 laiků.[10]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Šíření Opus Dei po světě

Podle literatury Opus Dei bylo Opus Dei založeno madridským knězem Josemaríou Escrivou de Balaguer dne 2. října 1928 jakožto cesta osobního posvěcování se, která je určena lidem všech tříd skrze jejich profesní práci a plnění běžných povinností křesťana. Toto poselství prý narazilo na všeobecné mínění tehdejší doby, že k dosažení svatosti je třeba vést život zasvěcený pouze Bohu, tedy svatými mohou být pouze řeholníci nebo kněží.[11]

Obě tato tvrzení se nicméně jeví jako diskutabilní ve světle historických faktů. V prvních stanovách Opus Dei z roku 1941 se píše, že život členů Opus Dei je „v podstatě nerozlišitelný od života řeholníků“. V instrukci z roku 1934 se svatý Josemaría pro změnu zmínil, že Opus Dei není nahodilou organizací, nýbrž se jedná o trvalou organizaci „jako řeholní řád“ se všemi důsledky. Původním záměrem svatého Josemaríi bylo tedy spíše uvádět laiky do života, který byl co nejpodobnější řeholnímu životu, nikoliv respektovat specifika laického stavu.[12] Povinnosti numerářů a přidružených, které zahrnují přibližně 3 hodiny denně tzv. norem zbožnosti, odevzdávání všech vydělaných peněz, poslušnost, tělesné umrtvování včetně nošení cilicia a bičování se, a celoživotní celibát[13] jsou ostatně doposud podobnější životu podle řeholních regulí než běžnému laickému životu.

Vedle toho samotný Učitelský úřad katolické církve autoritativně zdůrazňoval univerzální povahu povolání ke svatosti ještě před založením Opus Dei. Například v Encyklice Rerum Omnium Perturbationem z roku 1922 papež Pius XI píše: „Sám Kristus učil, v čem svatost spočívá: ‘Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.’ (Matouš 48). Nemůžeme přijmout názor, že se tento Kristův příkaz týká pouze vybrané a privilegované skupiny duší a že všichni ostatní se mohou považovat za jemu milé, pokud dosáhli nižšího stupně svatosti. Pravý opak je pravdou, jak vyplývá ze samotné obecnosti jeho slov. Zákon svatosti zahrnuje všechny lidi a nepřipouští žádnou výjimku. Velký počet duší všech životních stavů, mladých i starých, které, jak nás informují dějiny, dosáhly zenitu křesťanské dokonalosti, tito světci na sobě pociťovali slabosti lidské přirozenosti a museli překonávat stejná pokušení jako my“.[14] Univerzální povolání ke svatosti proto v roce 1928 nebylo v církvi novou, natož pak revoluční myšlenkou.

Roku 1930 založil Josemaría Escrivá také ženskou část Opus Dei, které do té doby bylo určeno pouze pro muže. V roce 1933 bylo otevřeno první centrum Opus Dei, tzv. Academia DYA, kde se vyučovalo právo a architektura. O rok později se tato akademie přeměnila v malou vysokoškolskou kolej.

Během španělské občanské války, která byla poznamenána krutým náboženským pronásledováním, byl Josemaría Escrivá nucen skrývat se na několika místech Madridu.[15] V roce 1937 on i několik členů Opus Dei včetně španělského architekta Miguela Fisaca[16] utekli z republikánské zóny Španělska a přes Pyreneje a Andorru se dostali do Francie, odkud bylo možné přejít do druhé části Španělska, ve které nebyla církev pronásledována. Tyto události a vypuknutí druhé světové války prozatím znemožnily uskutečnění projektů zakladatele Opus Dei na rozšíření své apoštolské práce do dalších zemí Evropy.

Během druhé světové války se zakladatel přestěhoval do Říma, jelikož si byl vědom nutnosti sídla v tomto městě pro další expanzi do celého světa. V následujících letech cestoval po celé Evropě, aby připravoval započetí práce Opus Dei v různých zemích. V roce 1946 začala tato práce v Portugalsku, Itálii, Anglii, Irsku a Francii. Do Československa Opus Dei přišlo v roce 1990.

Struktura

[editovat | editovat zdroj]

Opus Dei je od roku 1982 osobní prelaturou [17] katolické církve, tedy sdružením kleriků. Podle kánonu 295 Kodexu kanonického práva jsou osobní prelatury „připodobněné veřejným kněžským sdružením papežského práva s možností inkardinovat kleriky“.[4] Kanonické právo tedy připouští jedinou možnost vstupu do Opus Dei a to sice kněžskou či jáhenskou inkardinaci do této prelatury. Mezi lety 1947 a 1982 bylo Opus Dei sekulárním institutem, jehož členy mohli být i laici, kteří složili sliby, a ještě předtím bylo Opus Dei v letech 1941 až 1947 sdružením věřících (tzv. Pia Union) s působností v madridské diecézi.

14. července 2022 vydal papež František motu proprio Ad Charisma Tuendum,[18] v němž konstatoval, že Opus Dei je klerikálním, nikoliv laickým sdružením, a z toho důvodu jej podřídil Dikasteriu pro klérus.

Dále papež František potvrdil, že Opus Dei je charismatickou, nikoliv hierarchickou organizací. Z toho důvodu ustanovil, že prelát Opus Dei nesmí být biskupem a zakázal mu používat pontifikální insignie, které prelát do té doby používal.[19] Zároveň preláta Opus Dei ustanovil Apoštolským protonotářem supernumerářem a dovolil mu používat insignie této nižší církevní hodnosti.

V neposlední řadě papež František v Ad Charisma Tuendum nově nařídil Opus Dei podávat každý rok zprávu o své činnosti Dikasteriu pro klérus a přepracovat své stanovy v souladu s učením koncilní eklesiologie o osobních prelaturách.

8. srpna 2023 vydal papež František další motu proprio Prelature Personali, v němž znovu zdůraznil, že Opus Dei je standardním sdružením kleriků, s nímž smějí laici spolupracovat na apoštolských činnostech.

Organizační členění Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]
  • Prelát – Apoštolský protonotář supernumerář nadaný pravomocemi ordináře.[4] Podle stanov Opus Dei se ujímá úřadu poté, co byla jeho volba potvrzena papežem.[20]
  • Členové – kněží a jáhni inkardinovaní do prelatury.[4]
  • Spolupracovníci – nejsou součástí Opus Dei, ale spolupracují na apoštolských činnostech.[4]

Stanovy Opus Dei a interní normativní dokumenty Opus Dei uvádějí mezi organickými spolupracovníky zapojenými do činností Opus Dei tzv. numeráře, numerářky auxiliar, přidružené a supernumeráře.[21] Numeráři žijí v celoživotním celibátu komunitním životem v centrech Opus Dei a jsou povinni odevzdávat Opus Dei všechny své příjmy. Numerářky auxiliar se celoživotně věnují bezplatným domácím pracím v centrech Opus Dei. Přidružení mají všechny povinnosti numerářů s výjimkou komunitního života. Supernumeráři kromě toho nemají ani povinnost celoživotního celibátu a odevzdávání všech svých příjmů Opus Dei.[13]

Kromě numerářů, numerářek auxiliar, přidružených a supernumerářů existují ještě neorganičtí spolupracovníci Opus Dei.[22] Zatímco kněží a jáhni inkardinovaní do prelatury musí být pochopitelně katolíci, postavení neorganického spolupracovníka lze zastávat bez ohledu na vyznání.

Projekty Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]

Opus Dei provozuje svá centra v 68 zemích na všech světových kontinentech s výjimkou Antarktidy. Opus Dei spravuje tato centra skrze (pro tento účel zřízená) občanská sdružení a nadace, které prelatura kontroluje prostřednictvím kněží a organických spolupracovníků dosazených do statutárních orgánů.[23]

Takto dosazení lidé jsou podle stanov Opus Dei vázáni poslušností vůči autoritám Opus Dei,[9] pročež se jimi formálně vedené právnické osoby fakticky řídí instrukcemi vedení prelatury. Zároveň se takto Opus Dei snaží chránit před odpovědnostními nároky proti sobě, protože jeho centra bývají tímto způsobem formálně koncipována jako na Opus Dei nezávislá s tím, že Opus Dei jim pouze poskytuje své duchovní služby.[24]

Vedle center provozuje Opus Dei i tzv. korporativní díla (obras corporativas), což jsou sociální projekty využívané prelaturou coby prostředky proselytismu. Některá z korporativních děl jsou spravována a řízena stejně jako centra skrze skořápkové společnosti a do nich dosazené správce z řad kněží Opus Dei a organických spolupracovníků prelatury. Tento způsob správy majetku ovšem vede ke konfliktům prelatury jak se světským,[25] tak i s církevním právem.[26]

Existují nicméně i korporativní díla Opus Dei, která jsou spravována transparentně a své spojení s prelaturou mají právně zakotvené ve svých stanovách. Jedná se konkrétně o Navarrskou univerzitu a univerzitu Santa Croce v Římě.[27] Velkým kancléřem obou těchto univerzit je ex officio prelát Opus Dei.

Kritika

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 vzniklo mezinárodní sdružení ODAN (Opus Dei Awareness Network).[28] Toto sdružení sjednocuje bývalé členy a spolupracovníky Opus Dei, kteří prelaturu kritizují pro manipulaci, sektářské rysy a dezintegraci osobnosti. V roce 2002 byl spuštěný španělský portál Opus Libros,[29] který se zabývá publikací převážně kritických informací o Opus Dei a osvětou o fungování této organizace. Opus Libros spravuje on-line sbírku více než 12 tisíc osobních svědectví o Opus Dei, z největší části velmi negativních.[30]

V českém prostředí poskytla své svědectví o fungování Opus Dei například bývalá supernumerářka Opus Dei z Prahy Jana D. Pláteníková, která v této instituci katolické církve strávila více než dva roky.[31] Velmi kriticky a v souladu s informacemi z ODAN a z Opus Libros se o Opus Dei v České republice vyjádřili rovněž bývalí přidružení Opus Dei Antonín Steinhauser a Pavel Pernica, když byli na své zkušenosti dotázáni v bakalářské práci o příchodu Opus Dei do Československa.[32]

Jednotlivé body kritiky

[editovat | editovat zdroj]
  • Kult osobnosti zakladatele a přepisování historie – Opus Dei je obviňováno ze systematického přepisování vlastní historie. Tedy z toho, že veškerá literatura doporučovaná prelaturou systematicky opomíjí jakékoliv negativní aspekty historie Opus Dei a také všechny aspekty, které jsou v rozporu s prelaturou aktuálně propagovanými narativy. Naopak mnohé pozitivní aspekty jsou v nich vymýšleny, překrucovány nebo zveličovány. Jako příklad bývají uváděny životopisy zakladatele Opus Dei,[32] které téměř všechny nekriticky reprodukují jeho hagiografický životopis od Vazquéze de Prada,[33] v němž není na více než 2000 stranách ani slovo o jediné jeho špatné vlastnosti či pochybení. Na druhou stranu jsou systematicky likvidovány například informace o lidech, kteří s Opus Dei ukončili spolupráci. Ani samotný Josemaría Escrivá se netajil tím, že selektoval a ničil historickou evidenci o Opus Dei.[34]
  • Prolamování interního fóra a zneužívání svědomí – Dále je Opus Dei obviňováno z toho, že nerespektuje rozdíl mezi interním a externím fórem. Neexistuje v něm rozdíl mezi hierarchickým řízením a duchovním vedením.[35] Laici smluvně spolupracující s Opus Dei si nesmějí vybírat svého duchovního vůdce, naopak je jim autoritativně přidělen prelaturou a přesto se mu musejí svěřovat v otázkách svědomí, což je v rozporu s kanonickým právem.[36] Informace takto obstarané z duchovního vedení jsou posléze bez vědomí toho, kdo je poskytl, předávány třetím osobám a zneužívány k efektivnějšímu ovládání těch, kdo se ve jménu duchovního vedení svěřují se svými osobními informacemi.[37] V Opus Dei je omezený i výběr zpovědníků. Numeráři, přidružení a supernumeráři se musí pravidelně zpovídat u zpovědníka, kterého jim autoritativně určí prelatura, což je v rozporu s kanonickým právem.[38] Stejně tak je s kanonickým právem v rozporu i ustálená praxe zpovídání habituálně mimo zpovědnice v mužských centrech Opus Dei.[39]
  • Účelové zatajování rozhodných informací – Dlouhodobá snaha Opus Dei držet v tajnosti veškeré rozhodné informace o fungování prelatury jak vůči veřejnosti, tak především vůči rekrutům, kteří jsou tímto způsobem systematicky uváděni v omyl ohledně jejich budoucích práv a povinností (například povinnost odevzdávat veškeré své příjmy, psát seznamy všech výdajů, každý týden se povinně mlátit bičem, atp.). Zároveň se vůči supernumerářům utajují informace o životě a povinnostech numerářů a přidružených (například ono výše zmíněné sebetrýznění) a vůči přidruženým a řadovým numerářům se utajují alespoň informace o praktikách využíváných v rámci vedení Opus Dei (například ono systematické vynášení soukromých informací z duchovního vedení).[40]
  • Podvodné jednání vůči Apoštolskému Stolci – V roce 2023 byla zveřejněna stížnost na Opus Dei pro institucionální podvod spáchaný jak vůči Apoštolskému Stolci, tak i vůči svým organickým spolupracovníkům. Apoštolský Stolec měl být podveden tím, že Opus Dei používá pro své faktické řízení utajené interní normativní dokumenty, k jejichž autorství se prelatura přiznala v rámci soudního procesu proti portálu opuslibros.org, v němž se prelatura domáhala stažení těchto konkrétních normativních dokumentů z titulu porušení svých autorských práv.[41] Stanovy Opus Dei, které jsou vůči Apoštolskému Stolci prezentovány coby jediný normativní dokument prelatury, nejsou pro řízení prelatury relevantní. Opus Dei se řídí pouze podle vlastních utajovaných (nicméně často uniklých) předpisů, které Apoštolský Stolec nikdy neschválil. Tím byla Apoštolskému Stolci upřena jeho legislativní pravomoc vůči Opus Dei. Podvod vůči organickým spolupracovníkům spočívá mimo jiné v tom, že všichni numeráři, přidružení a supernumeráři byli v letech 1982–2023 ujišťováni, že tvoří součást Opus Dei, aniž by tomu tak bylo.[42] Opus Dei bylo obviňováno z podvodného jednání vůči Apoštolskému stolci už mnohokrát předtím. Počínaje lživě zdůvodněným vyřazením nepohodlných svědků v souvislosti s procesem blahořečení zakladatele[43] a konče například Pastýřským listem tehdejšího preláta Echevaríi z roku 2011, v němž prelát veřejně tvrdil, že nikdo nemá povinnost poslouchat ředitele Opus Dei, nebo že si organičtí spolupracovníci smějí svého duchovního vůdce vybírat,[44] což přitom neodpovídá stanovám Opus Dei,[9] interním normativním dokumentům ani praktické realitě.
  • Popírání definitivního charakteru Kristova vykupitelského Díla – Názory svatého Josemaríi počínaje jeho příběhem o tom, jak mu Bůh v roce 1928 zjevil Opus Dei až po detailní disciplinární pravidla, jako jsou například normy zbožnosti, jsou v Opus Dei považovány za tzv. Ducha Díla.[40] Tedy za zjevenou, neomylnou a nezměnitelnou doktrínu. Svatý Josemaría je v rámci Opus Dei nekritizovatelný a s jeho názory je nakládáno, jakoby se jednalo o dogmata víry. To je v rozporu jednak s definitivním charakterem Kristova vykupitelského Díla, který nepřipouští žádná další veřejná zjevení,[45] a jednak se toto pojetí dostává v rozporu s Učitelským úřadem Církve, který je podle katolické eklesiologie jediným autentickým vykladačem zjevených pravd bez ohledu na opačné názory svatého Josemaríi.[46]
  • Agresivní proselytismus – Opus Dei provozuje proselytismus navzdory tomu, že proselytismus byl opakovaně odsouzen katolickou církví. Například papež Benedikt XVI. učil, že: „Církev neprovádí proselytismus. Roste svou přitažlivostí“.[47] Papež František opakovaně odmítl proselytismus například svými výroky: „Evangelizace není proselytismus. Proselytismus je čímsi pohanským. Není to ani náboženské ani evangelijní“,[48] případně „Existuje velký hřích proti ekumenismu: proselytismus“.[49] Opus Dei proselytismus naopak velmi zdůrazňuje coby zásadní povinnost křesťana s tím, že člověk nemůže zůstat klidný, pokud nedokáže získat alespoň jedno povolání do Opus Dei každý rok.[50] Tento proselytismus je navíc namířen primárně na děti a adolescenty, kteří jsou nejvíce manipulovatelní. Konkrétně numerářem se nemůže stát člověk starší než 25 let.[51] Numerářům jsou přitom vyhrazeny všechny řídící funkce v Opus Dei.
  • Farizejství, voluntarismus a pelagianismus – Pojetí zbožnosti v Opus Dei, zvláště tzv. normy zbožnosti, jejich vztah ke spáse člověka a důraz na jejich plnění bývají označovány za projev farizejství, nového pelagianismu a voluntarismu.[52] O tomto novém pelagianismu se vyjadřoval ve svém magisteriu i papež František v Apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate, v bodu 49: „S touto palegiánskou a semipelagiánskou mentalitou korespondují ti, kteří sice sladce mluví o Boží milosti, ale „vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti“ (Evangelii gaudium, 94). Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem.“ [53]
  • Elitářství a instrumentální zacházení s lidmi – Opus Dei bývá obviňováno také z toho, že se účelově zaměřuje především na bohaté a vlivné lidi, případně na lidi, které může zneužívat pro služebné práce. S lidmi obecně je zacházeno instrumentálně a vypočítavě. Chudí a zároveň bezvýznamní lidé Opus Dei nezajímají, protože mu nemají co nabídnout. Naopak s perspektivními kandidáty jsou účelově navazována přátelství, jsou „bombardováni láskou“, a pak jsou tato přátelství zneužívána k tomu, jak od těchto lidí získávat důvěrné informace s cílem je týmově manipulovat, aby vstoupili do Opus Dei.[32]
  • Seznam zakázaných knih – Organičtí spolupracovníci mají zakázáno číst knihy ze seznamu, který prelatura sestavila. Pokud je potřebují ke studijním účelům, potřebují souhlas ředitelů Opus Dei. U jednotlivých knih se liší, kdo konkrétně musí tento souhlas poskytnout, u nejtěžší 6. kategorie, kam patří i autor Milan Kundera, je nutný souhlas preláta.[54] Zároveň veškerá periodika v centrech Opus Dei podléhají kontrole a cenzuře ze strany místních ředitelů a ve studijních centrech numerářů je kontrolována i jejich osobní korespondence.
  • Přehnaný důraz na sebetrýznění – Numeráři a přidružení mají podle instrukcí interní směrnice „De spiritu et de piis servandis consuetudinibus“ (č.125) povinnost používat cilicium všechny dny kromě nedělí a svátků nejméně dvě hodiny. Jednou týdně se musejí bičovat pětiocasým karabáčem. Numerářky musejí dělat totéž co numeráři, ale navíc ještě musí spát na podlaze nebo na prknech. Nesmějí používat matrace. Vůči ženám se tedy uplatňuje tvrdší asketická disciplína než vůči mužům.[13]
  • Sektářské praktiky a rozeštvávání rodin – Součástí proselytismu Opus Dei zaměřeného primárně vůči dětem a adolescentům je i systematické rozbíjení vzájemné důvěry mezi nimi a jejich rodinami a posléze jejich odřezávání od příbuzných, v první řadě od rodičů. Kontakt mladých numerářů s jejich rodiči je velmi omezený, mají zpravidla zakázano mluvit se svými rodiči o Opus Dei a o svých závazcích vůči Opus Dei (nejedná-li se o rodiče supernumeráře), protože by je jejich rodiče prý nepochopili a snažili se je odradit od jejich Božského povolání. Vedle toho je numerářům a přidruženým zakázáno sdílení osobních informací s kýmkoliv jiným než s řediteli a knežími Opus Dei. Osobní přátelství i mezi numeráři a přidruženými je označováno za tzv. partikulární přátelství a jako takové zakazováno.[55]
  • Zneužívání psychiatrie a psychofarmakologie – Kognitivní disonance způsobené systémovými rozpory mezi rétorikou a realitou Opus Dei vedou některé numeráře, přidružené a supernumeráře k úvahám o ukončení spolupráce s Opus Dei. Opus Dei odsuzuje tyto úvahy jednak coby pekelná pokušení proti Božskému povolání a jednak jako psychiatrické poruchy, které je potřeba řešit psychiatrickými a psychofarmakologickými prostředky skrze spřízněné psychiatry. Tito psychiatři bývají posléze obviňováni z toho, že jednají v rozporu s lekářskou etikou, když místo současného lege artis a zájmů pacienta sledují pouze zájem prelatury, porušují lékařské tajemství vynášením informací a místo přání pacienta se řídí instrukcemi ředitelů Opus Dei.[56]

Reakce prelatury na kritiku

[editovat | editovat zdroj]

Mluvčí Opus Dei Jack Valero kategoricky popřel veškerou kritiku Opus Dei, ačkoliv připustil, že někteří členové se mohli výjimečně dopouštět čistě individuálních pochybení. V dějinách bylo podle něj obvyklé, že „nové“ katolické instituce byly kritizovány: tak se stalo dominikánům, jezuité byli dokonce rozpuštěni, sv. Josef Kalasanský byl vyloučen z jím samotným založené kongregace piaristů.[57]

Co se týče obvinění ze strany bývalých spolupracovníků Opus Dei, Valero řekl, že jej bolí jejich odchod ve zlém a že takto mluví o Opus Dei, zároveň ale poukazuje na případy spolupracovníků, kteří Opus Dei opustili, nadále s ním ale udržují přátelský kontakt.[58]

Český numerář Peter Kopa, jeden ze tří zakladatelů Opus Dei v tehdejším Československu, rovněž nekompromisně odsoudil veškerou kritiku Opus Dei a prohlásil ji za zcela amorální slovy: „Samozřejmě, ti, kteří špiní Dílo, se tím špiní sami ve svém svědomí. Nelze špinit dílo, které je doporučeno od Jana Pavla II. a dalších papežů, kteří podepsali dokument prelatury. Žádný katolík si nemůže dovolit myslet špatně o Dílu jako celku, může si něco myslet o konkrétních členech. Víme, že v církvi konkrétní osoby mohou selhat a selhávají. I v takovém případě není ta pomluva dobrá a je to hřích, i když je to pravda. Lepší je nemluvit o nikom v církvi špatně.“[32] Potenciální slabinu Kopovy kritiky kritiků Opus Dei lze nicméně spatřovat v tom, že Peter Kopa tímtéž vyjádřením sám mluví špatně o lidech v církvi. Konkrétně o všech katolících, kteří kritizují Opus Dei. Sám si tedy neodpírá právě to jednání, na jehož údajné nepřípustnosti staví svou argumentaci.

Reakce podporovatelů na kritiku Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější podporovatele Opus Dei z řad novinářů patří především Italský novinář Vittorio Messori, jinak známý také svou propagací údajných zjevení Panny Marie v Medžugorje,[59] a americký novinář John Allen, editor časopisu Crux.

Podle Messoriho a jeho knihy Případ Opus Dei lze všechny kritiky a nepřátele Opus Dei rozdělit do dvou skupin.

Tou první jsou mimokatolické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou součástí tzv. „protisektářského hnutí“, přičemž ovšem Messori zdůrazňuje, že jako sektářství tyto skupiny vnímají jakýkoliv intenzívněji žitý náboženský život a ve skutečnosti nejsou protisektářské, ale protináboženské a protikatolické. Z toho Messori vyvozuje, že snaha označit Dílo za sektářské a destruktivní nemá reálný základ. Zároveň také odmítá i další části kritiky Díla, které operují s tzv. „Černou legendou“, kterou řadí mezi ničím nepodložené konspirační teorie vzniklé jednak nepochopením, jednak úmyslnou lživou propagandou.[60]

Druhou skupinu kritiků Messori charakterizuje jako vnitrocírkevní opozici proti hnutí, která podle něj vychází z liberálních a údajně marxistických proudů katolicismu. Podle tradicionalisty Messoriho tyto skupiny vnímají Dílo jako výspu a oporu tradicionalistických a integristických hnutí a jako takové je napadají.[60]

Messori ve své knize nicméně opomíjí katolíky i nekatolíky, kteří nepředkládají konspirační teorie a kritizují Opus Dei z ideologicky neutrálních pozic. Stížnosti na institucionální podvody, na systematické porušování kanonického práva, lidských práv, církevní disciplíny i nauky církve, nebo na systémovou neprůhlednost a obelhávání, jichž se prelatura podle většiny jejích kritiků dopouští, lze stěží logicky zredukovat na pouhé projevy marxismu, antikatolicismu, případně za opozici vůči tradicionalismu či integrismu, jak tvrdí Messori. Ačkoliv existují i ideologicky motivovaní kritici Opus Dei, případně vyznavači scestných konspiračních teorií, které popisuje Messoriho kniha, drtivou většinu kritických svědectví proti Opus Dei například z portálu opuslibros.org Messoriho analýza vůbec nepodchycuje, takže se s jejich kritikou nijak nevypořádává.

John Allen ke kritice ze strany bývalých spolupracovníků Díla říká, že mnohá z jejich tvrzení protiřečí tomu, co o Opus Dei říkají jiní bývalí spolupracovníci.[61] Mnozí z nich totiž mluví o Opus Dei pozitivně. Totéž prý platí pro mnoho lidí zapojených do různých činností Opus Dei, jejichž počet Allen konzervativně odhaduje na 900 000.

Významné práce o Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]

Produkce Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]

Knihy pochvalné vůči Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]

Knihy kritické vůči Opus Dei

[editovat | editovat zdroj]
  • Za prahem: Život v Opus Dei, Maria del Carmen Tapia, 1992[67]
  • Opus Dei jako božské zjevení: Analýza jeho teologie, E.B.E., 2016[68]
  • Co vzalo Opus Dei, Gustavo V., 2023[69]
  • Opus Dei: dodatek k historii, María Angustias Moreno, 1976[70]
  • Druhá tvář Opus Dei, María Angustias Moreno, 1978[71]
  • „Vnitřní Svět Opus Dei“, John Roche, 1982
  • Rozhovor s Miguelem Fisacem, vhled do prvních let Opus Dei, ODAN, 2000[72]
  • Cesta na věčnost: Moje léta v Opus Dei, Vladimír Felzmann, 2023[73]
  • Opus Dei podle těch, kteří ho žili, Gervasio, 2022[74]

Videokanály

[editovat | editovat zdroj]
  • NOPUS DEI, Shining light on Opus Dei (anglicky)[75]
  • Agora Coherencia, Agora Quantica (španělsky)[76]
  • Agora Coloquios, Agora (španělsky)[77]

Opus Dei v zábavním průmyslu

[editovat | editovat zdroj]

Zájem veřejnosti o Opus Dei vyvolala kniha a film Šifra mistra Leonarda, v níž představitelé Opus Dei vystupují jako záporné postavy.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Opus Dei na španělské Wikipedii.

  1. ↑ Ad Charisma Tuendum Motu Proprio papeže Františka z roku 2022, úvodní odstavec
  2. ↑ Historický přehled Oficiální stránky Opus Dei
  3. ↑ Ut sit validum Apoštolská konstituce sv. Jana Pavla II. z roku 1982
  4. ↑ a b c d e Lettera Apostolica in forma di «Motu Proprio» con la quale vengono modificati i cann. 295-296 relativi alle Prelature personali (8 agosto 2023) | Francesco. www.vatican.va [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ Iuvenescit Ecclesia List Kongregace pro nauku víry z roku 2016
  6. ↑ Ad Charisma Tuendum Motu Proprio papeže Františka z roku 2022, článek 4
  7. ↑ Prelature Personali Apoštolský list papeže Františka z roku 2023, článek 1
  8. ↑ Kodex kanonického práva, kánony 107 a 296
  9. ↑ a b c Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 88 §2
  10. ↑ Opus Dei (Personal Prelature) [Catholic-Hierarchy]. www.catholic-hierarchy.org [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ Jubileum zakladatele Opus Dei Oficiální stránky Opus Dei
  12. ↑ Opus Dei as divine revelation: Analysis of its theology and the consequences in its history and people. 1st edition. vyd. [s.l.]: CreateSpace Independent Publishing Platform 576 s. Dostupné online. ISBN 978-1-5233-1888-9. (English) 
  13. ↑ a b c De Spiritu et de piis servandis consuetudinibus. www.opuslibros.org [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  14. ↑ Rerum Omnium Perturbationem (January 26, 1923) | PIUS XI. www.vatican.va [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  15. ↑ Sv. Josemaria v Madridu, interaktivní mapa Archivováno 6. 8. 2013 na Wayback Machine. (španělsky)
  16. ↑ Interview with Miguel Fisac Opus Dei Awareness Network
  17. ↑ Costituzione Apostolica “Ut sit” [online]. Opus Dei, 7. 3. 2006 [cit. 2019-06-07]. Dostupné online. (italština) 
  18. ↑ Lettera apostolica in forma di «Motu Proprio» “Ad Charisma Tuendum”, Řím . [online]. papež František, 14. 7. 2022 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. (italština) 
  19. ↑ Homilía de Mons. Fernando Ocáriz en la entrada solemne en la iglesia prelaticia Iglesia Actualidad, 27/01/2017
  20. ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 130 §1
  21. ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 7 §1
  22. ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 7 §2
  23. ↑ LINEAS ROJAS ANTE EL CONGRESO DE REFUNDACIÓN DEL OPUS DEI Antonio Moya Somolinos, Opus Libros, 2024
  24. ↑ Las causas judiciales que enfrenta el Opus Dei Paula Bistagnino con la colaboración de Julián Maradeo
  25. ↑ Opus Dei: diputados del oficialismo presentan un pedido de informes por la denuncia de explotación de mujeres Paula Bistagnino, El Diario Argentina 18/10/2022
  26. ↑ BASTANTE, Jesús. El Opus Dei asume una derrota en Torreciudad para intentar quedarse con los beneficios económicos del santuario. elDiario.es [online]. 2023-09-03 [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. (španělsky) 
  27. ↑ Profilo & Missione [online]. Pontificia Università della Santa Croce [cit. 2019-06-07]. Dostupné online. (italština) 
  28. ↑ ODAN Opus Dei Awareness Network
  29. ↑ Opus Libros Gracias a Dios, ¡nos fuimos!
  30. ↑ Tus escritos Opus Libros
  31. ↑ Jana Dominika Pláteníková, Zdeněk Vojtíšek: Čí je to dílo? O kontroverzní římskokatolické skupině z vlastní zkušenosti. Dingir 1/2005, s. 33–35; http://www.dingir.cz/archiv/Dingir105.pdf
  32. ↑ a b c d STERZIK, Josef. Začátky mužské větve Opus Dei na území České republiky. Bakalářská práce, vedoucí Michela, Miroslav. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2024. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/188567
  33. ↑ El Fundador del Opus Dei Zakladatel Opus Dei, kompletní životopis napsaný Vazquezem de Prada, který zahrnuje pohled toho, o jehož životopis se jedná, v souladu s jeho vlastními dokumenty.
  34. ↑ Opus Dei as divine revelation E.B.E., 2016, kapitola 1
  35. ↑ Freedom of Conscience in Opus Dei Svoboda svědomí v Opus Dei, věnováno všem věrným osobní prelatury, Oraculo
  36. ↑ Kodex kanonického práva, Kánon 630 §5
  37. ↑ Maria del Carmen Tapia. Beyond the Threshold [online]. [cit. 2018-03-30]. Dostupné online. 
  38. ↑ Kodex kanonického práva, Kánon 991
  39. ↑ Kodex kanonického práva, Kánon 964 §1 a §3
  40. ↑ a b Opus Dei as divine revelation E.B.E., 2016, kapitola 4
  41. ↑ Seznam interních dokumentů a dalších dokumentů, klíč k pochopení Opus Dei Opus Libros
  42. ↑ International Complaint Against Opus Dei Mezinárodní stížnost podaná ke Svatému Stolci proti Opus Dei pro regulatorní podvod, zneužití moci, duchovní zneužívání, psychické zneužívání a sektářské praktiky Opus Dei, 2023
  43. ↑ Pochybný světec, Kenneth Woodward, Newsweek, 1992
  44. ↑ Dopis o nové evangelizaci, Javier Echevarría 2011
  45. ↑ Katechismus katolické církve bod 65 a 66
  46. ↑ Katechismus katolické církve body 85 a 100
  47. ↑ Apoštolská cesta jeho svatosti Benedikta XVI. do Brazílie Mše Svatá na zahájení páté generální konference biskupů Latinské Ameriky a Karibiku, Homilie Jeho Svatosti Benedikta XVI., 13. května 2007
  48. ↑ Generální audience Papež František, 18. ledna 2023
  49. ↑ Apoštolská cesta jeho svatosti papeže Františka do Gruzie a Ázerbájdžánu, projev Svatého Otce, 1. října 2016
  50. ↑ De nuestro Padre, Tertulia 2-II-60 (citado en Carta de don Alvaro, 14-II-84)
  51. ↑ Překvapivý důvod věkové hranice, NOPUS DEI, 2023
  52. ↑ Farizejské pojetí zbožnosti v učení svatého Josemaríi, Antonín Steinhauser, 16. října 2021
  53. ↑ Gaudete et exsultate Apoštolská exhortace papeže Františka, 2018
  54. ↑ ODAN – Index of Forbidden Books
  55. ↑ Podvody a drogy v Opus Dei ODAN.org, John, aspirant do Opus Dei ve věku 14 let, Severovýchod USA, 22. května 2006
  56. ↑ Terrorismo psiquiátrico, Antonio Moya Somolinos, Agora Quantica, 2023
  57. ↑ Jose Miguel Cejas: Piedras de escándalo, Madrid: Palabra, 1992.
  58. ↑ BBC, Kontroverzní světec (španělsky)
  59. ↑ Negative judgment on Medjugorje could split Church, says noted Italian writer, Vittorio Messori, Catholic World News. 24. 6. 2015
  60. ↑ a b Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2
  61. ↑ ALLEN, John. Opus Dei. Praha: Knižní klub, 2007. 397 s. 
  62. ↑ Escrivá: Cesta
  63. ↑ Soñad y os quedareis cortos - Pedro Casciaro. web.archive.org [online]. 2007-07-04 [cit. 2024-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-07-04. 
  64. ↑ HAHN, Scott. Ordinary Work, Extraordinary Grace: My Spiritual Journey in Opus Dei. New York: Image 176 s. Dostupné online. ISBN 978-0-385-51924-3. (English) 
  65. ↑ PORTILLO, Alvaro del. Una vida para Dios: Reflexiones en torno a la figura de Josemaría Escrivá de Balaguer. Madrid: [s.n.] 304 s. Dostupné online. ISBN 978-84-321-2863-9. 
  66. ↑ OLpus Dei: Memoria del Beato Josemaria Escrivá de Balaguer
  67. ↑ TAPIA, Maria del Carmen. Beyond the Threshold A Life in Opus Dei: The True, Unfinished Story. Revised edition. vyd. New York: Continuum 378 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-1096-2. (English) 
  68. ↑ Opus Dei as divine revelation: Analysis of its theology and the consequences in its history and people. 1st edition. vyd. [s.l.]: CreateSpace Independent Publishing Platform 576 s. Dostupné online. ISBN 978-1-5233-1888-9. (English) 
  69. ↑ V, Gustavo. Gone with the Opus. [s.l.]: [s.n.] 83 s. Dostupné online. (English) 
  70. ↑ MORENO, María Angustias. El Opus Dei: Anexo a una historia. Madrid: [s.n.] 240 s. Dostupné online. ISBN 978-84-320-0277-9. 
  71. ↑ MORENO, Maria Angustias. La otra cara del Opus Dei. Barcelona: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-84-320-6512-5. 
  72. ↑ KATHOLIEK, Trouw. OPUS DEI WATCH – Miguel Fisac, Opus Dei Guidebook, Leopards in the Temple [online]. 2019-04-15 [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  73. ↑ Home. www.fathervlad.com [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  74. ↑ GERVASIO. El Opus Dei por quien lo vivió. [s.l.]: [s.n.] 1456 s. Dostupné online. (Spanish) 
  75. ↑ NOPUS DEI - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  76. ↑ Agora Quantica BCN - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 
  77. ↑ Ágora - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2024-05-08]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Opus_Dei&oldid=24498486“