Obléhání Českých Budějovic (1618–1619)
| Obléhání Českých Budějovic (1618–1619) | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: České stavovské povstání (Třicetiletá válka) | |||
.jpg) České Budějovice roku 1602 (rytina Jana Willenberga) | |||
| Trvání | červen–srpen 1618, listopad 1618 – červen 1619 | ||
| Místo | České Budějovice, České království | ||
| Souřadnice | 48°58′31″ s. š., 14°28′57″ v. d. | ||
| Výsledek | úspěšné uhájení města císařským vojskem | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Obléhání Českých Budějovic v letech 1618–1619 spočívalo ve dvou obléhacích pokusech české stavovské armády dobýt a blokovat opevněné město České Budějovice obsazenou císařskou armádou, na v létě roku 1618, posléze pak od listopadu 1618 do června 1619 v rané fázi třicetileté války. Ani po druhém souvisle tři čtvrtě ročním obléhání nepodnikly stavovské síly po vítězné bitvě u Lomnice žádnou výraznější akci a prostor vyklidily až po prohrané bitvě u Záblatí 10. června 1619. České Budějovice tak zůstaly loajální císaři až do potlačení povstání a celý zbytek války. Druhý obléhací pokus patří po obléhání Olomouce v letech 1643–1645 pak k nejdéle trvajícím obléhacím akcím v českých zemích v rámci třicetileté války.
Pozadí
[editovat | editovat zdroj]Po přijetí Ferdinanda II. za českého krále se vyhrotily spory s českými stavy. Vše vyvrcholilo 23. května 1618, kdy došlo k třetí pražské defenestraci místodržících, čímž vypuklo české stavovské povstání. Stavové si zvolili vládu 30 direktorů a generálem svolané stavovské armády se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Zahraniční vojenskou podporu poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko.
Obléhání
[editovat | editovat zdroj]
První obléhání stavovskými
[editovat | editovat zdroj]Do Českých Budějovic dorazily po informacích o začátku povstání v červnu 1618 zprávy o pohybu Thurnova vojska směrem k městu, které leží na strategické poloze přístupových cest do Rakous. Ve městě následně vypukly třenice mezi zástupci českých stavů, podporovanými měšťanským stavem, a císařskými loajalisty, především řemeslníky a chudinou, reprezentovanými Janem Aulnerem z Birkenfelsu, vojenským velitelem města. Mezitím okolo 20. června dorazil k městu Thurn, který předtím obsadil nedaleký Rudolfov, a zaujal s vojskem obléhací postavení. Převahu nad městem nakonec získali podporovatelé císaře, kteří mj. zmařili pokus měšťanů o noční vpuštění stavovského vojska za brány města.
Císař Matyáš Habsburský, poté, co obdržel zprávy o vypuknutí povstání, začal svolávat armádu, která měla v Čechách zakročit, s primárním cílem obsazení Prahy. Španělští Habsburkové mu pak vyslali na pomoc vojsko vedené generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem. Již začátkem srpna 1618 překročily vojenské sbory generála Jindřicha Duvala Dampierra českou hranici a provedly pak neúspěšné obléhání Jindřichova Hradce. Posléze vojsko obsadilo Pelhřimov a připravovalo se k tažení na Prahu. Mezitím Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. V reakci na pohyb císařského vojska Thurn od Budějovic odtáhl směrem do středních Čech, kde pak v polovině září došlo k prvnímu nepřímému střetu obou armád v bitvě u Čáslavi. Pouze v Rudolfově byly ponechány dva stavovské pěší prapory.[1]
Druhé obléhání stavovskými
[editovat | editovat zdroj]
Buqoyovo vojsko se po čáslavském střetu stáhlo do svých původních pozic u Pelhřimova, kde pak 18. října utrpělo porážku následkem stavovského výpadu. Po dvou týdnech vyklidilo své pozice a 3. listopadu Pelhřimov i své vojenské ležení u Branišova opustilo a posléze opětovně neúspěšně zaútočilo na Jindřichův Hradec.[2] Bojem a pochodem zmožené císařské vojsko bylo pak opětovně poraženo v bitvě u Lomnice 9. listopadu a následně se bezprostředně poté začalo stahovat do Českých Budejovic s úmyslem zde přezimovat. Na ústupu jej pronásledovaly čerstvé jednotky Georga Friedricha hraběte von Hohenlohe a opětovně České Budějovice oblehly. Buqoyovým mužům a městské posádce se podařilo včas zdokonalit městské opevnění, které téměř znemožňovalo stavovský útok s šancí na úspěch. Okolo města se po příchodu stavovských rozpoutaly zuřivé boje, v nichž stavovská vojska zvítězila a přinutila císařské k ústupu do města nebo do Rakous. Město bylo opět obleženo. Zima 1618–1619 byla zlá pro obě strany, hůř ale strádaly Budějovice, v nichž vypukly rozsáhlé epidemie, často např. úplavice. Ty si vyžádaly mnoho obětí jak mezi měšťany, tak v řadách císařských vojáků se stovkami, časem až tisíci oběťmi. Johann Aulner z Birkenfelsu v roce 1618 zemřel. V lednu a únoru 1619 podpořil obléhací operace se svým vojskem též krnovský kníže Jan Jiří Krnovský.
Do města počátkem jara 1619 přicházely posily z Rakous. K dalšímu přímému polnímu střetu mezi Mansfeldem a Buquoyem, který z Budějovic vytáhl, došlo 10. června 1619 v bitvě u Záblatí mezi Vodňany a Hlubokou. V této bitvě zvítězila císařská armáda. Stavovské vojsko se již tehdy potýkalo s nedostatkem peněz k placení žodlu, zatímco členové direktoria se horlivě obohacovali ze zabaveného pokladu Rudolfa II.[3] V důsledku této situace byly stavovské oddíly nuceny v červnu 1619 obléhání zanechat a stáhnout se směrem ku Praze.[4]
Celkový počet obětí na obou stranách dosáhl několik set až tisíc padlých a zemřelých.
Důsledky
[editovat | editovat zdroj]Budějovičtí po odchodu stavovského vojska využili příležitosti a přesvědčili Buqoye, že je třeba exemplárně potrestat vzbouřenecký Rudolfov, který Budějovicím značně konkuroval. Jelikož císařský velitel to původně za nutné nepovažoval, byla mu v rámci diskuse na toto téma vyplacena nemalá částka ve zlatě a Rudolfov byl dne 15. června 1619 císařským vojskem a českobudějovickým měšťanským praporcem, vedeným Fabiánem Welsem z Welsenbergu, vypleněn, vypálen a srovnán se zemí. V Rudolfově bylo zabito mnoho civilních obyvatel.[5]
Uhájením města se mohly císařské Buqoyovy síly opřít jako o pevnostní základnu pro své protistavovské výpady. V září 1620 zahájily spojené císařsko-ligistické armády tažení do Čech, jehož výsledkem bylo potlačení rebelie po rozhodující porážce v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a na čas utichnutí bojů v Čechách. Po zbytek třicetileté války se Budějovicím boje vyhnuly. Město však, vzhledem ke své loajalitě císaři Ferdinandu II. a následně Ferdinandu III., sloužilo jako týlová základna a prostor pro formování jednotek. Během třicátých let 17. století se České Budějovice, vzhledem k bojům ve středních a severních Čechách po vpádu Sasů, staly dočasně hlavním městem, do kterého byly přesunuty některé důležité úřady z Prahy. V letech 1634–1635 byly dokonce v Budějovicích umístěny české korunovační klenoty. V roce 1634 byli v Českých Budějovicích vyšetřováni důstojníci a generálové zatčení po zavraždění Albrechta z Valdštejna – vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský, generál jezdectva Jan Arnošt Scherffenberk, generál jezdectva Jan Oldřich Šafgoč (Schaffgotsch), generál polní zbrojmistr Arnošt Jiří Sparr, plukovník Petr Losy, plukovník František Vilém Mohr a podplukovník Julius Jindřich Hammerle. Další rozvoj města pak v červenci 1641 zastavil rozsáhlý požár, během něhož lehla popelem více než polovina města.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Třicetiletá válka. encyklopedie.c-budejovice.cz [online]. [cit. 2021-10-20]. Dostupné online.
- ↑ Častrovská historie. www.castrov.cz [online]. [cit. 2021-10-13]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ Kučera (2003). S. 80–87.
- ↑ FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : osudy generála Baltasara Marradase. Praha: Vyšehrad ISBN 80-7021-812-6. S. 159.
- ↑ BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Dějiny města Rudolfova. Čes. Budějovice: Kraj. nár. výb., 1958. S.168.
- ↑ OTTA, Edwin. Nejhorší požár zachvátil České Budějovice v roce 1641. Českobudějovický deník. 2021-05-30. Dostupné online [cit. 2021-10-20].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 1618–1683. Praha: Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7185-947-5.
- KUČERA, Jan Přemysl. 8. 11. 1620 – Bílá hora : o potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha: Havran, 2003. 179 s. ISBN 80-86515-24-9.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Třicetiletá válka na jihu Čech Archivováno 20. 10. 2021 na Wayback Machine.
- Boje Českého stavovské povstání
- Bitva u Čáslavi Archivováno 20. 10. 2021 na Wayback Machine.
- Archeologie novověkých vojenských ležení, táborů a polních opevnění v jižních Čechách (diplomová práce)
