Nostrifikační zákon

Nostrifikační zákon (plným názvem Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu; zákon č. 12/1920 Sb. z. a n.) je zákon, jímž Československá republika založila možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Šlo o jeden z prostředků posílení hospodářské samostatnosti nového státu.

Pojem

Přídavné jméno nostrifikační vychází z pojmu nostrifikace, což je slovo spojené z latinského nostrae (naše) a ficatio (činnost), tedy činnost směřující k tomu, aby se objekt činnosti stal naším. Význam pojmu je zde tentýž jako u nostrifikace zahraničního vzdělání.

Souvislosti

Po rozpadu Rakouska-Uherska zůstala obzvláště ve Vídni a Budapešti ústředí mnoha velkých obchodních společností, které jinak působily na československém území. Nostrifikace těchto společností byly v zájmu nejen československého státu, ale často i podniků samých: sídlo měly v zahraničí, továrny na československém území. Takováto situace je uváděla do stavu právní nejistoty, a tím i možných hospodářských problémů^[1].

Před vydáním nostrifikačního zákona byly zájmy československého státu chráněny vládním nařízením č. 522/1919 Sb. z. a n., jež dávalo možnost ministru veřejných prací nařídit nad dotčeným podnikem nucenou správu.

Současně s nostrifikacemi podniků probíhala repatriace cenných papírů a pozemková reforma. Ve všech těchto třech úředních opatřeních se obrážela snaha o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů^[2].

Obsah

Nostrifikační zákon založil jednotlivým resortním ministrům pravomoc nařídit, aby podnik provozující na československém území výrobu nebo dopravu, avšak mající sídlo mimo území československé republiky, přeložil své sídlo na československé území; ba dokonce ministrům založil i tu možnost stanovit k přesunu lhůtu i budoucí sídlo přesunutého podniku.

Zákon obsahoval sankci. Pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky v stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zapovězeno jeho podnikání na československém území. V původním návrhu zákona obsažená možnost uvalení nucené správy musela být opuštěna, neboť by se takovéto ustanovení dostalo do rozporu se souběžně uzavřenou mírovou smlouvou s Rakouskem^[3].

Řízení podle nostrifikačního zákona proběhla v letech 1921–1924, na Slovensku se tak dálo se zpožděním^[2].

Derogace

Nostrifikační zákon byl zrušen 1. ledna 2024 zákonem o zrušení obsoletních právních předpisů.^[4]

Odkazy

Reference

↑ Těsnopisecký záznam ze 70. schůze Národního shromáždění československého
↑ ^a ^b MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2., upravené vyd. Praha : LINDE Praha, a. s., 1999. ISBN 80-7201-167-7
↑ Srov. předkládací zprávu.
↑ § 1 bod 379. zákona o zrušení obsoletních právních předpisů

Externí odkazy

Dílo Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu ve Wikizdrojích
Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu e-Sbírka.cz

[1] Těsnopisecký záznam ze 70. schůze Národního shromáždění československého

[dejiny-2] MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2., upravené vyd. Praha : LINDE Praha, a. s., 1999. ISBN 80-7201-167-7

[3] Srov. předkládací zprávu.

[4] § 1 bod 379. zákona o zrušení obsoletních právních předpisů

[1]

[2]

[3]

[4]