Norské dědické právo
Norské dědické právo (Tronfølgeloven av 1163) bylo poprvé představeno v roce 1163 během éry občanské války v Norsku.
Dědické právo bylo dohodou mezi Erlingem Skakkem a nidaroským arcibiskupem Eysteinem Erlendssonem. Erling Skakke byl ženatý s Kristin Sigurdsdatter, dcerou krále Sigurda I. Jorsalfara. Společně měli syna Magnuse Erlingssona, který byl považován za legitimního následníka trůnu, který po smrti krále Haakona II. zůstal prázdný. Arcibiskup Erlendsson souhlasil s podmínkami, za nichž Magnus zdědil norský trůn, výměnou za větší moc poskytovanou církvi. Magnus byl korunován v roce 1163 ve věku osmi let a současně byl přijat i dědický zákon. Magnus jako král musel slíbit, že bude poslouchat papeže. Církevní právo bylo uznáváno, stejně jako sekulární zákony. Erling převzal titul hraběte a protože Magnus byl nezletilý, držel veškerou skutečnou moc.[1]
Podle dědického zákona by měl být pouze jeden král, zpravidla prvorozený syn. Pokud nejstarší syn nebyl způsobilý být králem, měla rada šedesáti zástupců vybrat dalšího z legitimních královských synů. Poté si mohli vybírat mezi dalšími z královských dědiců. Pokud by král neměl žádného vhodného dědice, mohla si rada zvolit kohokoli, o kom si mysleli, že bude „střežit Boží právo a zákony země“. Pokud se zástupci nemohli dohodnout, měli o volbě rozhodnout biskupové.
V roce 1302 byl zákon o nástupnictví pozměněn tak, aby dal ženám právo zdědit trůn a stanovil, že trůn nejprve přejde na linii vévodkyně Ingeborg a poté na linii princezny Agnes, aby se zajistilo, že trůn se vrátí linii nejstarší dcery Haakona V. Magnussona.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Norwegian Law of Succession na anglické Wikipedii.
- ↑ HELLE, Knut; SALVESEN, Helge. Magnus 5. Erlingsson. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (norsky)