Přeskočit na obsah

Norimberský proces

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o soudním procesu s představiteli nacistického Německa. Další významy jsou uvedeny na stránce Norimberský proces (rozcestník).
Zpravodaj ze 17. října 1946, Norimberský proces, ukládání trestů (anglicky).

Norimberský proces byl soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Proces probíhal v Justičním paláci. První proces je také označován jako Proces s hlavními válečnými zločinci a byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu.

Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Následné norimberské procesy byly vedeny podle Zákona č. 10 před americkými vojenskými tribunály. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.

Pozadí

[editovat | editovat zdroj]

Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince 1942. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny.[1][2] Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), sovětský vůdce Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zažertoval, že 49 tisíc by snad mohlo stačit.[zdroj?] Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ale s nutností potrestat válečné zločince souhlasil. V souladu s Moskevským dokumentem, který sám napsal, pak měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné.[zdroj?]

Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval nucenou deindustrializaci Německa spolu s dalšími tvrdými opatřeními, ne nepodobnými těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přiklonil se k soudnímu procesu.

Navíc, když se detaily plánu později dostaly na veřejnost, vzbudily všeobecný nesouhlas.[zdroj⁠?!] Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války Henry L. Stimson tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana.

Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti soudních procesů. Jejich začátek byl stanoven na 20. listopad 1945.

Vznik soudních tribunálů

[editovat | editovat zdroj]

O formě potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů se diskutovalo v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie.

Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem, a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939.

Omezení soudních procesů a potrestání mezinárodním tribunálem na občany států Osy vedlo k obvinění, že se jedná pouze o spravedlnost vítězů a že válečné zločiny spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo.[zdroj?] Proto, když příslušníci ozbrojených složek spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari.

Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.

Tribunál

[editovat | editovat zdroj]

Sídlo

[editovat | editovat zdroj]

Města Lipsko, Mnichov a Lucemburk byly krátce uvažovány pro sídlo procesu.[3]

Sovětský svaz chtěl proces v Berlíně jako hlavním městě fašistických zločinců,[3] ale Norimberk byl zvolen ze dvou důvodů:

  1. Justiční palác byl prostorný a z větší části nepoškozený (jedna z mála budov, která zůstala z větší části nepoškozená bombardováním) a součástí je také rozsáhlé vězení.
  2. Norimberk byl považován za ceremoniální místo vzniku nacistické strany a byl místem nacistických přehlídek.[3] Byl považován za vhodné místo symbolického konce nacismu.

Jako kompromis se Sověty bylo dohodnuto, že místo procesu bude v Norimberku, Berlín však bude oficiálním sídlem institucí Tribunálu.[4][5][6]

Bylo také dohodnuto, že Francie bude mít křeslo v Mezinárodním vojenském tribunálu[7] a že první proces (z několika plánovaných) se bude konat v Norimberku.[4][6]

Složení soudu

[editovat | editovat zdroj]

Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli:

Generální žalobci

Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.

Obhajoba

[editovat | editovat zdroj]

Většina obhájců byli němečtí právníci.[8]

Průběh procesu

[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní vojenský tribunál zahájil svou činnost 18. října 1945 v Justičním paláci v Norimberku.[9]

Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím –⁠ vedoucí sbor NSDAP, Schutzstaffel (SS), Sicherheitsdienst (SD), gestapo, Sturmabteilung (SA) a generální štáb (OKW).[10]

Obvinění

[editovat | editovat zdroj]

Obvinění byla tato:

  1. Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru.
  2. Plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru.
  3. Válečné zločiny.
  4. Zločiny proti lidskosti.

Obžalovaní

[editovat | editovat zdroj]
Lavice obžalovaných – Přední řada: Göring, Hess, von Ribbentrop a Keitel. Druhá řada: Dönitz, Raeder, Schirach a Sauckel.
Trest smrti
Podrobnější informace naleznete v článku Norimberské popravy.
Doživotí
20 let
15 let
10 let
Stíhání zastaveno
Osvobozeni

Následné procesy

[editovat | editovat zdroj]

Americká okupační správa následně v Norimberku vedla následné norimberské procesy ve své okupační zóně.

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později.

Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nuremberg Trials na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Shooting top Nazis? The Nuremberg option wasn't apple pie either. The Guardian. October 26, 2012. Dostupné online [cit. April 21, 2013]. 
  2. ↑ Právním podkladem měl být bill of attainder
  3. ↑ a b c OVERY, Richard. Interrogations: The Nazi Elite in Allied Hands. 1st. vyd. [s.l.]: Allen Lane, The Penguin Press, 27 September 2001. ISBN 0713993502. S. 19–20. 
  4. ↑ a b HEYDECKER, Joe J.; LEEB, Johannes. Der Nürnberger Prozeß. Köln: Kiepenheuer und Witsch, 1979. S. 97. (German) 
  5. ↑ Minutes of 2nd meeting of BWCE and the Representatives of the USA. Kew, Londýn: Lord Chancellor's Office, Public Records Office, 21 June 1945. 
  6. ↑ a b Rough Notes Meeting with Russians. Kew, Londýn: Lord Chancellor's Office, Public Records Office, 29 June 1945. 
  7. ↑ OVERY, Richard. Interrogations: The Nazi Elite in Allied Hands. 1st. vyd. [s.l.]: Allen Lane, The Penguin Press, 27 September 2001. ISBN 0713993502. S. 15. 
  8. ↑ Eugene Davidson, The Trial of the Germans: An Account of the Twenty-Two Defendants Before the International Military Tribunal at Nuremberg, University of Missouri Press, 1997, ISBN 978-0-8262-1139-2, pp. 30-31.
  9. ↑ Summary of the indictment in Department of State Bulletin, October 21, 1945, p. 595
  10. ↑ Nuremberg Trial Proceedings Indictment: Appendix B [online]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GILBERT G.M. Norimberský deník. Praha: Mladá fronta, 1981.
  • UHLÍŘ, Jan B. Obžalovaní z Norimberka. Historický obzor, 1996, 7 (9/10), s. 194-200.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nacismus
Organizace
Historie
Ideologie a rasismus
Mimo Německo
Související
Mezinárodní humanitární právo
Prameny mezinárodního práva
Zločiny podle mezinárodního trestního práva
Mezinárodní trestní soudy
Pojmy válečného práva
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Norimberský_proces&oldid=23413889“