Nikita Bičurin
| Nikita Jakovlevič Bičurin | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Никита Яковлевич Бичурин |
| Narození | 29. srpnajul. / 9. září 1777greg. nebo 27. srpna 1777 Tipnery |
| Úmrtí | 11.jul. / 23. května 1853greg. (ve věku 75 let) Petrohrad |
| Místo pohřbení | Lazarevský hřbitov |
| Alma mater | Kazaňská duchovní akademie |
| Povolání | objevitel, historik, misionář, sinolog, geograf a kněz |
| Zaměstnavatel |  Q4058300 |
| Ocenění | Děmidovova cena (1838) |
| Nábož. vyznání | pravoslaví |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nikita Jakovlevič Bičurin (rusky: Никита Яковлевич Бичурин; 29. srpna 1777, Akulevo – 11. května 1853, Petrohrad), známý také jako Hyacint nebo Jakinf, byl ruský překladatel, orientalista a pravoslavný mnich. Byl jedním ze zakladatelů ruské sinologie. Přeložil mnoho děl z čínštiny do ruštiny. Řada z nich byla poté přeložena z ruštiny do dalších evropských jazyků.
Život
[editovat | editovat zdroj]Jeho otec byl Čuvaš, matka Ruska. Studoval na kostelní pěvecké škole ve Svijažsku a později na Kazaňském teologickém semináři, kde absolvoval v roce 1799.[1] Jeho jazykového nadání si všiml arcibiskup Amvrosij Podobedov, který mu nejprve zajistil, že ihned po absolutoriu na Kazaňském teologickém semináři učil a v roce 1800 ho přiměl, aby se stal pravoslavným mnichem.
Získal mnišské jméno Jakinf nebo Hyacint a byl poslán na misii do Pekingu, kde strávil čtrnáct let (1807 až 1821).[2] Více než šíření křesťanství se zde ale věnoval studiu čínské historie a čínštiny. Byl obviňován z nedostatku náboženského zápalu a nekřesťanského života, a když se objevil v Irkutsku se svou milenkou Natalií Petrovovou, někteří z jeho studentů ho udali. Synod prohlásil 4. září 1823 Bičurina vinným, zbavil ho hodnosti archimandritského mnicha a uvěznil ho na doživotí ve Valaamském klášteře.
Zde přeložil řadu starověkých a středověkých čínských rukopisů, které byly do té doby v Evropě neznámé. V následujících desetiletích publikoval mnoho svazků o čínské a mongolské historii, geografii, statistice, zemědělství a náboženství (včetně průkopnické studie o čínském islámu).
Po smrti cara Alexandra I. a nástupu Mikuláše I. na trůn, v roce 1825, vymohli někteří Bičurinovi přátelé u nového cara pro vězněného mnicha milost. Získali pro něj také místo tlumočníka na ministerstvu zahraničí. Bičurin se poté přesunul do Petrohradu. V roce 1828 byl zvolen dopisujícím členem Ruské akademie věd a stal se také emeritním knihovníkem v Petrohradské veřejné knihovně. Ve stejném roce vydal knihu Popis Tibetu v moderní době.
Pokračoval ve střetech s církevními autoritami a odmítal povýšení. V roce 1832 zasáhl do těchto sporů car Mikuláš I. Zakázal Bičurinovi odmítat povýšení a nařídil mu, aby žil v klášteře Alexandra Něvského. V roce 1835 mu byla udělena Děmidovova cena udělovaná každoročně Ruskou akademií věd. V roce 1837 otevřel první čínskou jazykovou školu v Rusku, a to v Kjachtě. Pomohla zlepšit obchod mezi Ruskem a Čínou. Jedním z jeho studentů byl totiž Michail Ševelev, obchodník s čajem a podnikatel v lodní dopravě.
Za svůj přínos sinologii byl zvolen členem i pruské a francouzské akademie věd.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hyacinth (Bichurin) na anglické Wikipedii.
- ↑ BIČURIN, Iakinf (Hyacinth, originally Nikita Jakovlevič B.) - Persons of Indian Studies by Prof. Dr. Klaus Karttunen. whowaswho-indology.info [online]. [cit. 2024-12-28]. Dostupné online.
- ↑ The Orthodox Monk who Brought China to Russia. Beijing Postcards [online]. [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky)
