Muhammed Emin Hadžijahić
| Muhammed Emin Hadžijahić | |
|---|---|
| Narození | 1837 Sarajevo |
| Úmrtí | 20. dubna 1892 (ve věku 54–55 let) Sarajevo |
| Povolání | učitel a duchovní |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Hadži háfiz Muhammed Emin-efendija Hadžijahić (1837 Sarajevo, osmanská říše – 20. dubna 1892 Sarajevo, Bosna a Hercegovina), někdy uváděn jako Mehmed s příjmením Jahić, byl bosenskohercegovský islámský duchovní a pedagog bosňáckého původu.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Sarajevu, ale duchovní vzdělání získal v Istanbulu. Čtyřiadvacet let byl mudžawwidem, učitelem správné recitace Kurʼánu v sarajevské medrese Kuršumlija. Několik desetiletí byl imámem a kazatelem, hatíbem, v Carově mešitě v Sarajevu. Carova mešita byla po rakousko-uherském záboru Bosny roku 1878 na tři roky uzavřena a Hadžijahić zůstal bez příjmů. Tento stav mu nebyl lhostejný, a tak se vypravil do Istanbulu, kde si na nové politické a společenské poměry ve své vlasti stěžoval Portě. V osmanské metropoli se zdržel několik měsíců, než se vrátil zpět do Bosny. V té době začínal spolupracovat s okupačním režimem, byť s jistými výhradami. Podílel se na vyhlášeního Islámského společenství v Bosně a Hercegovině, nezávislého na osmanské říši, a nato 15. března 1883 zasedl v Zemské vakufské komise, spracující rozsáhlý majetek islámských nadací.[1] Koncem roku 1881 podpořil vyhlášení branného zákona v Bosně a Hercegovině, který roku 1882 vyústil v povstání pravoslavných a muslimů proti habsburské okupaci. V květnu 1882 dokonce zasedl v komisi, která prováděla odvody do armády v Sarajevu.[2] Současně se vyslovil proti odchodu muslimů z Bosny a Hercegoviny.[3] V březnu 1884 se stal učitelem orientálních jazyků na sarajevském vyšším gymnáziu, tehdy jediném v zemi, když nahradil na jinou funkci přeřazeného Ahmeda Ribiće (stal se muftím v Bihaći).[4] Současně téhož roku v září obsadil místo ředitele druhé národní chlapecké základní školy v Sarajevu.[5] Ve vedení školy ho koncem roku 1885 nahradil Ribić, který byl povolán zpět z Bihaće, a v gymnáziu své místo roku 1889 přenechal Ibrahim-begovi Repovcovi.[6]
Duchovní se dvakrát oženil, druhou ženou byla Arifa Džido. V těchto manželstvích se narodilo šest dětí, tři dcery a tři synové. Nejstarší syn Hasan Senaja (?–1888) odmítl pokračovat v otcových stopách a odstěhoval se do Istanbulu, kde vykonával advokátskou praci. Synové Husnija/Husni (?–1909) a Džemal/Džemaluddin (1891–1955) po něm převzali místo učitele správné recitace Kurʼánu.[7]
Roku 1882 Hadžijahić obdržel Řád železné koruny III. třídy (odznak na prsou).[8]
Muhammed Emin Hadžijahić zemřel 20. dubna 1892 po krátké nemoci. Jeho tělesné ostatky byly pohřbeny na sarajevském hřbitově Grličića brdo.[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Zvanično. Sarajevski list. 3. 4. 1883, roč. VI, čís. 38, s. 1.
- ↑ Prvo novačenje u Sarajevu. Sarajevski list. Roč. V, čís. 63, s. 3.
- ↑ KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Spomenica Gazihusrevbegove četiristo-godišnjice. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1932. S. 153–155.
- ↑ Zvanično. Sarajevski list. 22. 3. 1884, roč. VII, čís. 33, s. 1.
- ↑ Nova škola u Sarajevu. Sarajevski list. 12. 9. 1884, roč. VII, čís. 103, s. 2.
- ↑ Zvanično. Sarajevski list. 18. 8. 1889, roč. XII, čís. 98, s. 1.
- ↑ PELIDIJA, Enes. Dr. Muhamed Hadžijahić – dostojan nastavljač porodične tradicije. Znakovi vremena. 2007, roč. 10, čís. 38, s. 10–35. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-17. Archivováno 17. 12. 2018 na Wayback Machine.
- ↑ Sarajevski list. 8. 11. 1882, roč. V, čís. 134, s. 1.
- ↑ Čitula. Sarajevski list. 22. 4. 1892, roč. XV, čís. 48, s. 1.