Moroczovci
Moroczovci (Mórocz) | |
---|---|
![]() | |
Země | ![]() ![]() |
Mateřská dynastie | Osl |
Tituly | |
Zakladatel | Maurícius |
Větve rodu |
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Moroczovci nebo Móroczovci (slovensky Morócovci, maďarsky Mórocz alebo Mórócz, latinsky Morocz) je starý maďarský šlechtický rod ze severní části Uherského království (dnešní jihozápadní Slovensko). Několik členů rodu zastávalo významné funkce v habsburské monarchii.
Dějiny rodu[editovat | editovat zdroj]
Rod Móroczů pocházel z menší podmíněné šlechty (predialisty) severní části Uherského království (dnešní jihozápadní Slovensko), původně větve rodu Osl (de genere Osl). Jejich prvním známým předkem byl Maurícius (Móricz) z rodu Oslů, který byl statkářem v oblasti Csallóköz v západním Uhersku (dnes Žitný ostrov na jihozápadním Slovensku).
Jméno Mórocz poprvé použil János Mórocz de Móroczkarcsa (1291). János byl syn Maurícia a byl vlastníkem panství jménem Móroczkarcsa. János byl podmíněný šlechtic (predialista) ostřihomského arcibiskupa. V roce 1320 bylo potvrzeno šlechtictví i Jakabovi synovi Jánose. Historické zdroje zmiňují Jakaba také jako „comes“ nebo „ispán“. V roce 1461 dostal Ondřej syn Móricze královskou donací od Matyáše Korvína polovinu panství Šipošových Kračan. Móroczovci se tedy již v 15. století řadili mezi královskou šlechtu.[1][2][3]
Rodina Móroczů byla rozdělena na dvě větve:
- Mórocz de Beketfalva (mladší, ale prestižní větev)
- Mórocz de Nagyabony (menší, ale starobylá větev)
Móroczové byli důsledně loajální k habsburským panovníkům.
![Erb rodu Mórocz de Beketfalva](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d6/M%C3%B3roczovci.png/220px-M%C3%B3roczovci.png)
Antal a jeho otec Peter obdrželi erb a titul od Maximiliána II. v roce 1572 za věrné služby. Od roku 1578 byli majiteli statku v Beketfalvě a celé příjmení rodu se stalo Mórocz de Beketfalva. Beketfalva je malá vesnice východně od Bratislavy (maďarsky: Pozsony, německy: Pressburg), nyní hlavním městem Slovenska. Antoniovou manželkou byla Anna Bessenyei de Galántha, sestra Ilony Bessenyei de Galántha, manželky Benedikta Zerhase de Zerhashaz (Benedikt Esterházy).
![Wolfgang Mórocz de Beketfalva](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/76/Wolfgang_morocz_fotka.jpg/220px-Wolfgang_morocz_fotka.jpg)
Rod se prosadil za Wolfganga Mórocze (1575–1648). Wolfgang byl během své bohaté kariéry podžupanem Prešpurské župy, radou Uherské komory, krajským podsoudcem a uherským vicepalatinem. Mikuláš Esterházy byl patronem Wolfganga až do jeho smrti v roce 1645. Esterházyové byly patronem rodu Móroczů.[4]
![Erb rodu Mórocz de Nagyabony](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f7/Morocz_de_Nagyabony.jpg/220px-Morocz_de_Nagyabony.jpg)
Větev Móroczů z Nagyabony jsou potomci Móroczů z Móroczkarcsa. V roce 1488 se mezi šlechtici z Nagyabony vzpomíná Móricz syn Michaela. Georgius, Andreas, Lucas, Joannes a Petrus získali nový majetek (lat. „processus inferior insulanus“) v roce 1641 a nový erb v roce 1651 od Ferdinanda III. Nagyabony je malá vesnice východně od Bratislavy. Byli majiteli nemovitosti v Nagyabony a celé příjmení rodiny znělo Mórocz de Nagyabony. V historických záznamech byli uvedeni jako majitelé půdy z Nagyabony.[5][6]
Známí příslušníci rodu[editovat | editovat zdroj]
- János de Móroczkarcsa (13. století), majitel vesnice jménem Móroczkarcsa, podmínění šlechtic (predialista) arcibiskupství v Ostřihomi
- Wolfgang Mórocz de Beketfalva (* 1575 – † 1648), vicepalatin Uherska, podžupan Prešporské župy
- Stephanus Mórocz de Beketfalva (* 1600/1610 – † 1683) podžupan Prešporské župy, zástupce krajského soudce a člen královského dvora, manžel baronky Zuzany Amáde de Wárkony
- baron Imrich Mórocz de Beketfalva (* 1699 – † 1758), císařský podmaršál, majitel husarského pluku. Proslavil se v bitvě u Kolína v roce 1757[7]
- Karol Mórocz de Beketfalva (* 1700/1720 – † 1795), husarský major. Proslavil se v napoleonských válkách
- rytíř Andreas Mórocz de Nagyabony (* 1891- † 1958), hrdina 1. světové války, velitel útočné jednotky. Proslavil se v bitvě u Jagodina v roce 1914. Byl pasován na rytíře, člen řádu Vitéz[8]
Rodina Móroczů v současnosti[editovat | editovat zdroj]
![Robert Morocz de Nagyabony](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/0d/Robert_morocz.jpg/220px-Robert_morocz.jpg)
Pokračovatelem tradice rodu je dnes Róbert Mórocz (* 1985, Bratislava), neúřadně celým jménem rytíř Ján Róbert Márie Mórocz de Nagyabony (německy: ritter von, maďarsky: vitéz nemes). Róbert zdědil rytířský titul po svém pradědečkovi rytíři Andrási Móroczi de Nagyabony (1891–1958). Byl pasován na rytíře Karlem Josefem Habsbursko-Lotrinským, arcivévodou rakouským a korunním princem Uherska v roce 2022 v Máriapócsi (Maďarsko), jako dědičný pokračovatel pokrevní linie. Róbert je členem Řádu Vitéz.[9] Jeho manželkou je dáma Andrea Resek (provdaná Mórocz Reseková), jejíž prapradědeček Karl Reszek byl dlouholetým rychtářem v Malackách (1856–1867), města západně od Bratislavy.[10]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ FEHÉR, M. Jenő. BESENYŐ ŐSTÖRTÉNET [online]. 2004 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Collectio Diplomatica Hungarica - AdatbázisokOnline. adatbazisokonline.mnl.gov.hu [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ Karcsay család. | Nagy Iván: Magyarország családai | Kézikönyvtár. www.arcanum.com [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ FEDERMAYER, Frederik. Wolfgang Mórócz z Beketfalvy (1575–1648): spoločenský vzostup kariérneho úradníka v ranonovovekom Uhorsku. www.academia.edu. 2011-01-01. Dostupné online [cit. 2023-05-23].
- ↑ HORVÁTH, Karoly. Historia [online]. 1931 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Rod Mórocz z Veľkého Bláhova - História. moroczovci.sk [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Lužické a Žitavské hory. www.luzicke-hory.cz [online]. [cit. 2023-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VITÉZ GRÓF TAKÁCH-TOLVAY, József. A FRONTHARCOS ESZME SZOLGÁLATÁBAN. 1942. vyd. Budapešť: [s.n.], 1942. 505 s.
- ↑ Vitézavatás Máriapócson, a nemzeti kegytemplomban. Vitézavatás Máriapócson, a nemzeti kegytemplomban [online]. 2022-09-03 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ Kronika mesta Malacky [online]. [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.