Moroczovci
| Moroczovci (Mórocz) | |
|---|---|
 | |
| Země |  Uhersko Rakouské císařství |
| Mateřská dynastie | Osl |
| Tituly | |
| Zakladatel | Maurícius |
| Větve rodu |
|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Moroczovci nebo Móroczovci (slovensky Morócovci, maďarsky Mórocz alebo Mórócz, latinsky Morocz) je starý maďarský šlechtický rod ze severní části Uherského království (dnešní jihozápadní Slovensko). Několik členů rodu zastávalo významné funkce v habsburské monarchii.
Dějiny rodu
[editovat | editovat zdroj]Rod Móroczů pocházel z menší podmíněné šlechty (predialisty) severní části Uherského království (dnešní jihozápadní Slovensko), původně větve rodu Osl (de genere Osl). Jejich prvním známým předkem byl Maurícius (Móricz) z rodu Oslů, který byl statkářem v oblasti Csallóköz v západním Uhersku (dnes Žitný ostrov na jihozápadním Slovensku).
Jméno Mórocz poprvé použil János Mórocz de Móroczkarcsa (1291). János byl syn Maurícia a byl vlastníkem panství jménem Móroczkarcsa. János byl podmíněný šlechtic (predialista) ostřihomského arcibiskupa. V roce 1320 bylo potvrzeno šlechtictví i Jakabovi synovi Jánose. Historické zdroje zmiňují Jakaba také jako „comes“ nebo „ispán“. V roce 1461 dostal Ondřej syn Móricze královskou donací od Matyáše Korvína polovinu panství Šipošových Kračan. Móroczovci se tedy již v 15. století řadili mezi královskou šlechtu.[1][2][3]
Rodina Móroczů byla rozdělena na dvě větve:
- Mórocz de Beketfalva (mladší, ale prestižní větev)
- Mórocz de Nagyabony (menší, ale starobylá větev)
Móroczové byli důsledně loajální k habsburským panovníkům.
Antal a jeho otec Peter obdrželi erb a titul od Maximiliána II. v roce 1572 za věrné služby. Od roku 1578 byli majiteli statku v Beketfalvě a celé příjmení rodu se stalo Mórocz de Beketfalva. Beketfalva je malá vesnice východně od Bratislavy (maďarsky: Pozsony, německy: Pressburg), nyní hlavním městem Slovenska. Antoniovou manželkou byla Anna Bessenyei de Galántha, sestra Ilony Bessenyei de Galántha, manželky Benedikta Zerhase de Zerhashaz (Benedikt Esterházy).
Rod se prosadil za Wolfganga Mórocze (1575–1648). Wolfgang byl během své bohaté kariéry podžupanem Prešpurské župy, radou Uherské komory, krajským podsoudcem a uherským vicepalatinem. Mikuláš Esterházy byl patronem Wolfganga až do jeho smrti v roce 1645. Esterházyové byly patronem rodu Móroczů.[4]
Větev Móroczů z Nagyabony jsou potomci Móroczů z Móroczkarcsa. V roce 1488 se mezi šlechtici z Nagyabony vzpomíná Móricz syn Michaela. Georgius, Andreas, Lucas, Joannes a Petrus získali nový majetek (lat. „processus inferior insulanus“) v roce 1641 a nový erb v roce 1651 od Ferdinanda III. Nagyabony je malá vesnice východně od Bratislavy. Byli majiteli nemovitosti v Nagyabony a celé příjmení rodiny znělo Mórocz de Nagyabony. V historických záznamech byli uvedeni jako majitelé půdy z Nagyabony.[5][6]
Známí příslušníci rodu
[editovat | editovat zdroj]- János de Móroczkarcsa (13. století), majitel vesnice jménem Móroczkarcsa, podmínění šlechtic (predialista) arcibiskupství v Ostřihomi
- Wolfgang Mórocz de Beketfalva (* 1575 – † 1648), vicepalatin Uherska, podžupan Prešporské župy
- Stephanus Mórocz de Beketfalva (* 1600/1610 – † 1683) podžupan Prešporské župy, zástupce krajského soudce a člen královského dvora, manžel baronky Zuzany Amáde de Wárkony
- baron Imrich Mórocz de Beketfalva (* 1699 – † 1758), císařský podmaršál, majitel husarského pluku. Proslavil se v bitvě u Kolína v roce 1757[7]
- Karol Mórocz de Beketfalva (* 1700/1720 – † 1795), husarský major. Proslavil se v napoleonských válkách
- rytíř Andreas Mórocz de Nagyabony (* 1891- † 1958), hrdina 1. světové války, velitel útočné jednotky. Proslavil se v bitvě u Jagodina v roce 1914. Byl pasován na rytíře, člen řádu Vitéz[8]
Rodina Móroczů v současnosti
[editovat | editovat zdroj]
Pokračovatelem tradice rodu je dnes Róbert Mórocz (* 1985, Bratislava), neúřadně celým jménem rytíř Ján Róbert Márie Mórocz de Nagyabony (německy: ritter von, maďarsky: vitéz nemes). Róbert zdědil rytířský titul po svém pradědečkovi rytíři Andrási Móroczi de Nagyabony (1891–1958). Byl pasován na rytíře Josefem Karlem Habsbursko-Lotrinským, arcivévodou rakouským a korunním princem Uherska v roce 2022 v Máriapócsi (Maďarsko), jako dědičný pokračovatel pokrevní linie. Róbert je členem Řádu Vitéz.[9] Jeho manželkou je dáma Andrea Resek (provdaná Mórocz Reseková), jejíž prapradědeček Karl Reszek byl dlouholetým rychtářem v Malackách (1856–1867), města západně od Bratislavy.[10]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ FEHÉR, M. Jenő. BESENYŐ ŐSTÖRTÉNET [online]. 2004 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Collectio Diplomatica Hungarica - AdatbázisokOnline. adatbazisokonline.mnl.gov.hu [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ Karcsay család. | Nagy Iván: Magyarország családai | Kézikönyvtár. www.arcanum.com [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ FEDERMAYER, Frederik. Wolfgang Mórócz z Beketfalvy (1575–1648): spoločenský vzostup kariérneho úradníka v ranonovovekom Uhorsku. www.academia.edu. 2011-01-01. Dostupné online [cit. 2023-05-23].
- ↑ HORVÁTH, Karoly. Historia [online]. 1931 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Rod Mórocz z Veľkého Bláhova - História. moroczovci.sk [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Lužické a Žitavské hory. www.luzicke-hory.cz [online]. [cit. 2023-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VITÉZ GRÓF TAKÁCH-TOLVAY, József. A FRONTHARCOS ESZME SZOLGÁLATÁBAN. 1942. vyd. Budapešť: [s.n.], 1942. 505 s.
- ↑ Vitézavatás Máriapócson, a nemzeti kegytemplomban. Vitézavatás Máriapócson, a nemzeti kegytemplomban [online]. 2022-09-03 [cit. 2023-05-23]. Dostupné online. (maďarsky)
- ↑ Kronika mesta Malacky [online]. [cit. 2023-05-23]. Dostupné online.