Přeskočit na obsah

Minamatská úmluva o rtuti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mezinárodní síť pro eliminaci znečištění (IPEN) na INC4 v Punta del Este

Minamatská úmluva o rtuti je mezinárodní smlouva zaměřená na ochranu lidského zdraví a životního prostředí před negativním působením antropogenních emisí a uvolňováním rtuti a jejích sloučenin. Úmluva byla výsledkem tříletého jednání a vyjednávání, po nichž byl text úmluvy schválen delegáty zastupujícími téměř 140 zemí dne 19. ledna 2013 v Ženevě a přijat a podepsán později téhož roku dne 10. října 2013 na diplomatické konferenci v japonském Kumamotu. Konvence je pojmenována po japonském městě Minamata. Toto pojmenování má symbolický význam, protože město prošlo zničující otravou rtutí. Očekává se, že během několika příštích desetiletí tato mezinárodní dohoda pomůže snížit znečištění rtutí z lidských aktivit odpovědných za hlavní úniky rtuti do životního prostředí.

Pro dosažení svého cíle úmluva obsahuje ustanovení, která se týkají celého životního cyklu rtuti, včetně kontrol a omezení v řadě výrobků, procesů a průmyslových odvětví, kde se používá, anebo se z nich uvolňuje. Smlouva také řeší přímou těžbu rtuti, její vývoz a dovoz, její bezpečné skladování a bezpečné zajištění (likvidaci) odpadu obsahujícího rtuť.[1]

Pro produkty obsahující rtuť, specifikované v úmluvě, byla v roce 2020 zakázána výroba, dovoz a vývoz,[2] kromě případů, kdy země požádaly o výjimku na počáteční 5leté období.[3] Mezi tyto produkty patří určité typy baterií, kompaktní zářivky, relé, mýdla a kosmetika, teploměry a přístroje na měření krevního tlaku. Úmluva upravuje také použití rtuti v amalgámových zubních výplních. Jejich používání má být postupně utlumeno.

Historie jednání

[editovat | editovat zdroj]

Rtuť a její sloučeniny jsou již dlouho známé jako toxické pro lidské zdraví a životní prostředí. Na tento problém upozornily rozsáhlé otravy způsobené rtutí. Jejich důsledkem jsou nemoci Minamata a Niigata Minamata . V roce 1972 byli delegáti Stockholmské konference o životním prostředí svědky projevu japonské studentky střední školy Shinobu Sakamoto, která byla postižena v důsledku otravy methylrtutí v děloze matky. Krátce poté byl založen Program OSN pro životní prostředí (UN Environment, dříve UNEP). Shromáždění OSN pro životní prostředí (UNEA) rozhodlo promítnout vědecké znalosti o otravě rtutí do konkrétní politické úmluvy. V roce 2001 byl výkonný ředitel OSN pro životní prostředí vyzván řídící radou UNEA, aby zadal globální hodnocení rtuti a jejích sloučenin na lidské zdraví a životní prostředí, včetně vyhodnocení jejich zdrojů, dálkového transportu, jakož i technologií prevence a kontroly jejich úniků do prostředí.

V roce 2003 řídící rada zvážila toto hodnocení a zjistila, že existují dostatečné důkazy o významných globálních nepříznivých dopadech rtuti a jejích sloučenin, které opravňují k dalším mezinárodním akcím ke snížení z toho plynoucích rizik pro lidské zdraví a životní prostředí. Vlády byly vyzvány, aby přijaly cíle pro snížení emisí a úniků rtuti, a program OSN pro životní prostředí zahájil technickou pomoc a budování kapacit pro splnění těchto cílů.

V únoru 2009 se řídící rada UNEP rozhodla vyvinout globální právně závazný nástroj o rtuti.[4]

Okamžitě byl ustaven mezivládní vyjednávací výbor (INC), jehož prostřednictvím země připravily text úmluvy. Procesu příprav se zúčastnily také zástupci průmyslu, mezivládních a nevládních organizací a přispěly sdílením názorů, zkušeností a technických odborných znalostí.[5] Mezivládnímu vyjednávacímu výboru předsedal Fernando Lugris z Uruguaye s podporou Oddělení pro chemické látky a zdraví ekonomické divize OSN pro životní prostředí. INC uspořádalo pět zasedání, aby projednala a vyjednala globální dohodu o rtuti:

Dne 19. ledna 2013 byla jednání uzavřena a téměř 140 vlád souhlasilo s návrhem textu úmluvy.[16] Úmluva byla připravena k podpisu pro diplomatickou konferenci zplnomocněných zástupců vlád 10. října 2013 v japonském Kumamotu.[17] Evropská unie a 86 zemí podepsalo úmluvu první den, kdy byla otevřena k podpisu.[18] Dalších 5 zemí podepsalo úmluvu v poslední den diplomatické konference, 11. října 2013. Celkem má úmluva 128 signatářů.

Seznam signatářů a stran

[editovat | editovat zdroj]

K září 2023 je 128 signatářů smlouvy a 147 států ji ratifikovalo.[19]

Strany Minamatské úmluvy (stav ke konci roku 2021)

Schůzky stran Minamatské úmluvy o rtuti

[editovat | editovat zdroj]

Česká republika

[editovat | editovat zdroj]
Arnika odebrala v roce 2013 vzorky v kazachstánské řece Nura kontaminované rtutí.

Česká republika Minamatskou úmluvu ratifikovala 19. června 2017 a 16. srpna 2017 tato mezinárodní smlouva vstoupila v platnost. Její text vyšel ve Sbírce mezinárodních smluv 5. září 2017.[25] Český spolek Arnika se společně s Mezinárodní sítí pro eliminaci znečištění (IPEN) zasadil o schválení pokynů pro vyčištění míst kontaminovaných rtutí, ke kterému došlo na třetí schůzce stran Minamatské úmluvy v roce 2019.[26][27][28] První návrh takových pokynů byl publikován ve studii o místech kontaminovaných rtutí v Kazachstánu.[29]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Minamata Convention on Mercury na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MŽP ČR. Minamatská úmluva o rtuti. http:// [online]. 2010-08-02 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  2. ↑ Minamata Convention Agreed by Nations. UN Environment [online]. 2017-10-04 [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Exemptions under the Minamata Convention on Mercury | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. 
  4. ↑ ENVIRONMENT, U. N. UNEP - UN Environment Programme. UNEP - UN Environment Programme [online]. [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ EHP – The Minamata Convention on Mercury: A First Step toward Protecting Future Generations. web.archive.org [online]. 2014-10-28 [cit. 2023-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-28. 
  6. ↑ MINAMATA CONVENTION. First session of the intergovernmental negotiating committee to prepare a global legally binding instrument on mercury (INC 1) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ MINAMATA CONVENTION. Second session of the intergovernmental negotiating committee to prepare a global legally binding instrument on mercury (INC2) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ IPEN. INC2 (2011). ipen.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  9. ↑ ENB. 2nd Session of the Intergovernmental Negotiating Committee on Mercury (INC 2). IISD Earth Negotiations Bulletin [online]. 2007-11-12 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ MINAMATA CONVENTION. Third session of the intergovernmental negotiating committee to prepare a global legally binding instrument on mercury (INC 3) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  11. ↑ IPEN. INC3 (2011). ipen.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  12. ↑ ENB. Mercury INC-4, 27 June - 2 July 2012, Punta del Este, Uruguay. enb.iisd.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  13. ↑ IPEN. INC4 (2012). ipen.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  14. ↑ ENB. Mercury INC5, 13-18 January 2013, Geneva, Switzerland. enb.iisd.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  15. ↑ IPEN. INC5 (2013). ipen.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  16. ↑ ARNIKA. Minamatská úmluva. arnika.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  17. ↑ ENB. Minamata Convention on Mercury, 7-11 October 2013, Kumamoto and Minamata, Japan. enb.iisd.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Minamatská úmluva o rtuti. publications.europa.eu [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  19. ↑ Parties and Signatories | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. 
  20. ↑ First meeting of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury (COP-1) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  21. ↑ Second meeting of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury (COP-2) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  22. ↑ Third meeting of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury (COP-3) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  23. ↑ Fourth meeting of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury (COP-4) - Second segment | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  24. ↑ Fifth meeting of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury (COP-5) | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  25. ↑ MZV. 53/2017 Sb. m. s. Minamatská úmluva o rtuti. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  26. ↑ MINAMATA CONVENTION. Report of the Conference of the Parties to the Minamata Convention on Mercury on the work of its third meeting | Minamata Convention on Mercury. minamataconvention.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  27. ↑ ARNIKA. Průlomové rozhodnutí o rtuti! Vznikly pokyny pro vyčištění kontaminovaných lokalit. arnika.org [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  28. ↑ IPEN. Minamata COP 2 Brief on Mercury Contaminated Sites. ipen.org [online]. IPEN [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  29. ↑ PETRLÍK, Jindřich, et al. Contaminated sites and their management. Case studies: Kazakhstan and Armenia. 1. vyd. Karaganda, Prague: EcoMuseum Karaganda; CINEST; Arnika - Toxics and Waste Programme, 2015. 119 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87651-11-7. DOI 10.13140/RG.2.2.23180.31369. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Minamatská_úmluva_o_rtuti&oldid=24160272“