Přeskočit na obsah

Mika Waltari

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mika Waltari
Mika Waltari (1939)
Mika Waltari (1939)
Rodné jménoMika Toimi Waltari
Narození19. září 1908
Helsinky
Úmrtí26. srpna 1979 (ve věku 70 let)
Helsinky
Příčina úmrtírakovina
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
PseudonymKristian Korppi
Povoláníspisovatel, překladatel, novinář, romanopisec, scenárista, básník a dramatik
Alma materHelsinská univerzita
Normální lyceum v Helsinkách
Žánrhistorický román a kriminální román
OceněníCena Aleksise Kiviho (1947)
Jussi Award for Best Script (1952)
Pro Finlandia (1952)
komandér 1. třídy Řádu finského lva (1960)
doctor honoris causa of the University of Turku
DětiSatu Waltari
PříbuzníJoel Elstelä (vnuk)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mika Toimi Waltari (19. září 1908 Helsinky – 26. srpna 1979 Helsinky) byl finský spisovatel, novinář a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je historický román Egypťan Sinuhet.

Mika Waltari byl jedním z nejplodnějších finských autorů. Napsal nejméně 29 románů, 15 novel, 6 sbírek pohádek, 6 sbírek poezie a 26 dramat. Podílel se také na tvorbě scénářů pro film a rádio, psal literaturu faktu, překládal a napsal stovky přehledů a článků. Ve světě je nejznámějším finským autorem a jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků.

V roce 2000 vznikl ve Finsku klub Miky Waltariho, jehož předsedou se stal Panu Rajala, znalec jeho díla.[1]

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Mika Waltari se narodil v Helsinkách. Ztratil otce, luteránského faráře, když mu bylo pět let. Jako chlapec zde zažil finskou občanskou válku. Později šel na přání své matky studovat teologii na Helsinskou univerzitu, ale brzy teologii opustil a přesunul se k filozofii, estetice a literatuře. Promoval v roce 1929.

Během studií přispíval do několika časopisů, psal poezii a hororové příběhy inspirované Edgarem Allanem Poem.

Ve 20. letech se stal vůdčí osobností skupiny „Nositelé ohně“, která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu, a propagovala orientaci na moderní evropské proudy.

Svou první knihu Jumalaa paossa vydal roku 1925. V roce 1927 odcestoval do Paříže, kde napsal svůj první román Velká iluze (Suuri illusioni). Roku 1929 se vydal do Istanbulu. O této cestě zanechal svědectví v knize Vlak osamělého muže (Yksinäisen miehen juna).

Roku 1931 se Waltari oženil s Marjattou Luukkonenovou. Později se jim narodila dcera Satu, která se také stala spisovatelkou. Během 30. let byl pod velkým stresem kvůli nespavosti a depresím, což si vyžádalo několik hospitalizací.

Předválečná díla odrážela složitou mezinárodní situaci Finska, a odehrávala se zejména v Helsinkách. V roce 1937 napsal své první velmi úspěšné dílo Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon), psychologickou novelu z vesnického prostředí. Kniha byla již několikrát zfilmována, a často se považuje za Waltariho vrcholné dílo předválečného období.

Waltariho první divadelní hra Achnaton, ze slunce zrozený (Akhnaton, auringosta syntynyt) byla uvedena roku 1938 ve Finském národním divadle. Potýkal se v ní s námětem ze starověkého Egypta. V roce 1939 napsal svou první detektivku Kdo zavraždil paní Skrofovou? (Kuka murhasi rouva Skrofin?), s níž vyhrál severskou soutěž detektivek. Představil v ní postavu komisaře Palmua, ke které se později ještě několikrát vrátil.

Druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Během zimní a pokračovací války působil jako novinář, a pracoval i pro finskou rozvědku. Pod vlivem událostí napsal knihy Pravda o Estonsku, Lotyšsku, Litvě (Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta) a Ve stínu sovětské špionáže (Neuvostovakoilun varjossa). Tyto knihy byly po uzavření míru se Sovětským svazem odstraněny z finských knihoven. Během války napsal i dva historické romány. Příběh o švédské královně Karina Månsdotter (Kaarina Maununtytär) umístil do časů Erika XIV. (1533–1577) a Tanec nad hroby (Tanssi yli hautojen) do počátků ruské nadvlády nad Finskem, za cara Alexandra I. (1777–1825).

Waltari po válce

[editovat | editovat zdroj]

Po válce se věnoval zejména historickým románům. V roce 1945 Waltari vydal své nejznámější dílo Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen). Příběh lékaře faraóna Achnatona je zasazen do doby vlády 18. dynastie okolo roku 1300 př. n. l. Odráží ale deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska. Román byl roku 1954 zfilmován v Hollywoodu. Waltari Egypt nikdy nenavštívil.

Roku 1947 se podruhé vydal na cestu do Istanbulu. Z této cesty vznikl cestopis Cesta do Istanbulu (Lähdin Istanbuliin). Cestoval, aby se blíže seznámil s prostředím, kde se stýká evropská civilizace s blízkovýchodní. Znalostí využil vzápětí ve svých románech Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka, 1948) a Šťastná hvězda (Mikael Hakim, 1949), ve kterých finský hrdina Mikael zažívá dobrodružství v 1. polovině 16. století nejprve v Německu a potom i islámském světě. Do Istanbulu samotného potom umístil další historický román Temný anděl (Nuori Johannes, 1951), který ale vyšel až roku 1980. Román se odehrává v 15. století těsně před rozpadem Byzantské říše. Na něj navazuje román Pád Cařihradu (Johannes Angelos), který napsal a vydal o rok později. Druhá část dvojdílného románu byla tedy vydána dříve než část první.

Další známější historický román napsal roku 1955 – byl jím Tajemný Etrusk (Turms kuolematon). Příběh se odehrává ve Středomoří v Etrurii na Apeninském poloostrově v dobách řecko-perských válek.

Ve svých pozdějších románech, např. Šťastný Felix (Feliks Onnellinen, 1958) a Jeho království (Valtakunnan salaisuus, 1959) se věnoval náboženským tématům. Kromě těchto románů ve stejné době psal detektivky, básně, pohádky a divadelní hry. Zejména jeho novely patří ke špičkovým. Některé z nich byly nejprve odmítány pro údajnou obscénnost; Waltari je musel vydávat vlastním nákladem. V roce 1970 obdržel čestný doktorát na Turkuské univerzitě.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Překlady do češtiny

[editovat | editovat zdroj]
  • Bílý slon a jiné pohádky.. Knižní klub, Praha 2004. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Bosá královna (Kaarina Maununtytär). Hejkal, Havlíčkův Brod 2008. Přel. Vladimír Piskoř.
  • Čarodějka (Noita palaa elämään). Dilia, Praha, 1976. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Cesta do Istanbulu (Lähdin Istanbuliin). Hejkal, Havlíčkův Brod 2003. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Čínská kočka a jiné pohádky (Kiinalainen kissa ja muita satuja). Knižní klub, Praha 2002; 2. vyd. 2004. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon). Světový literární klub, Praha 1941. Přel. Vladimír Skalička.
  • Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon). Knižní klub, Praha 2005; 2. vyd. 2012. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Čtyři západy slunce (Neljä päivänlaskua). Vyšehrad, Praha 1976. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Dohra (Jälkinäytös). Knižní klub, Praha 2006; 2. vyd. 2012. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Dveře do tmy (Ovi pimeään). Dilia, Praha, 1983. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Egypťan Sinuhet (Sinuhe egyptiläinen). Lidová demokracie, Praha 1965; 2. vyd. Vyšehrad, Praha 1969; 5. vyd. Vyšehrad, Praha 1985; 6. vyd. Odeon, Praha 1989; 7.-17. vyd. Šimon a Šimon, Praha 1992–2013; 12. vyd. Český klub, Praha 2007. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Fine van Brooklyn (Fine van Brooklyn). In Pařížská kravata. Praha, Vyšehrad 1981. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Hvězdy to řeknou (Tähdet kertovat, komisario Palmu!). Melantrich, Praha 1975; 2. vyd. In 3x komisař Palmu. Odeon, Praha 1989; 3. vyd. Knižní klub, Praha 2003. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Jeho království (Valtakunnan salaisuus). Vyšehrad, Praha 1974; 2. vyd. 1991; 4. vyd. Český klub, Praha 2005. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Kdo zavraždil paní Krollovou? (Kuka murhasi rouva Skrofin?). Jan Papík, Praha 1946. Přel. Milada Krausová-Lesná.
  • Kdo zavraždil paní Skrofovou? (Kuka murhasi rouva Skrofin?). In 3x komisař Palmu. Odeon, Praha 1989; 2. vyd. Knižní klub, Praha 2003. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka). Hejkal, Havlíčkův Brod 2002. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Láska a tma (Koiranheisipuu). Hejkal, Havlíčkův Brod 2013. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Město smutku a radosti (Surun ja ilon kaupunki). Hejkal, Havlíčkův Brod 2010. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Nepřátelé lidstva (Ihmiskunnan viholliset). Český klub, Praha 1999; 2. vyd. Český klub, Praha 2004. Přel. Marek E. Světlík.
  • Omyl komisaře Palmua (Komisario Palmun erehdys). In 3x komisař Palmu. Odeon, Praha 1989; 2. vyd. Knižní klub, Praha 2003. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Omyl. Ohníček 20, 1970, 19, s. 14. Přel. Eva Černá.
  • Osamělost – Nebeská a pozemská láska – Potřebuji náležet k církvi – Tak plyne čas od léta k létu – Vojákova smrt. Světová literatura 1994, 4, s. 71–90. Přel. Viola Čapková.
  • Pád Cařihradu (Johannes Angelos). Praha, Práce 1975; 2. vyd. Praha, Knižní klub 1995; 3. vyd. Praha, Šimon a Šimon 1997. Přel. Marek E. Světlík
  • Pařížská kravata (Pariisilaissolmio). In Pařížská kravata. Praha, Vyšehrad 1981. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Plavovláska (Kultakutri). In Plavovláska. Hejkal, Havlíčkův Brod 1995; 2. vyd. 2003. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě (Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta). Plav 2006, 2, s. 6–9. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Skříňka se zámkem – Anderssonovi – Omyl. Světová literatura 8, 1963, 5, s. 137–151. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Šťastná hvězda (Mikael Hakim). Hejkal, Havlíčkův Brod 2002. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Tajemný Etrusk (Turms kuolematon). Práce, Praha 1972; 2. vyd. Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1995. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Tanec na hrobech (Tanssi yli hautojen). Hejkal, Havlíčkův Brod 2007. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Temný anděl (Nuori Johannes). Hejkal, Havlíčkův Brod 2000. Přel. Markéta Hejkalová.
  • Už nikdy nebude zítra (Ei koskaan huomispäivää). In Plavovláska. Hejkal, Havlíčkův Brod 1995; 2. vyd. 2003. Přel. Viola Parente-Čapková.
  • Umělec s očima historika (rozhovor). Lidová demokracie 12.7.1975, s. 5. Zaps. L. Kyptová.
  • Vlastní pramen (Elämän rikkaus). Dilia, Praha, 1976. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Záhada Rygsecků (Komisario Palmun erehdys). Praha, Plzákovo nakladatelství 1946. Přel. Milada Krausová-Lesná.
  • Zázračný Josef (Ihmeellinen Joosef). Knižní klub, Praha 2008. Přel. Jan Petr Velkoborský.
  • Živá voda věčnosti (Ihmisen vapaus). In Pařížská kravata. Praha, Vyšehrad 1981. Přel. Marta Hellmuthová.

Citáty

[editovat | editovat zdroj]
  • Jen hlupák obrací svůj omyl ve ctnost a vychloubá se tím.
  • Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojí s málem.
  • Ani blízkost těl nemůže sblížit vzdálená srdce.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Panu Rajala: Waltari předjal události dnešního Egypta, Novinky.cz, citováno 21. 10. 2013

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HEJKALOVÁ, Markéta. Fin Mika Waltari. Hejkal, Havlíčkův Brod 2007.
  • HEJKALOVÁ, Markéta. Prospěšná válka. Dějiny a současnost. 2009, čís. 4. Dostupné online. ISSN 0418-5129. 
  • HEJKALOVÁ, Markéta. Waltari a Rusko. Kontexty 2010, 2, s. 22–33.
  • PARENTE-ČAPKOVÁ, Viola. Finská literatura není jen Kalevala, Waltari a realistický finský román, ale také… ToP 1997, 33–34, s. 14–15.
  • HELLMUTHOVÁ, Marta. Já, Sinuhet. Finský román o lékaři faraónů. Naše vojsko 1957, 4, s. 76–77.
  • HELLMUTHOVÁ, Marta. Mika Waltari byl i váš přítel. Lidová demokracie 7. 9. 1979, příl., s. 1.
  • in. Mika Waltari. Lidová demokracie 9.1.1949, s. 6.
  • VODÁK, Václav. Waltari jako duchaplný novelista (Pařížská kravata). Lidová demokracie 4.9.1981, s. 5.
  • (iz) (ZÍTKOVÁ, Irena). Mika Waltari „Komisař Palmu“. Mladá fronta 15.9.1979, příl., s. 4.
  • (H.H.) (HODAČOVÁ, Helena). Z nakladatelství Práce (Tajemný Etrusk). Práce 19.7.1972, s. 6.
  • NYKLOVÁ, M. Kniha o tom, který je osamělý (Sinuhet). Naše politika 1, 1971, 19, s. 11.
  • STUCHLÝ, František. Patnáct knih ze života lékaře Sinuheta. Lidová demokracie 5.9.1965, s. 5.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mika_Waltari&oldid=23837810“