Miidera
| Miidera | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Výstavba | 686 |
| Poloha | |
| Adresa | Ócu,  Japonsko |
| Souřadnice | 35°0′48″ s. š., 135°51′10″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Web | Oficiální web, Oficiální web, Oficiální web a Oficiální web |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Miidera (三井寺) neboli Chrám tří pramenů, jehož původní název zní Nagarasan Ondžódži (長等山園城寺) nebo jen prostě Ondžódži, je buddhistický chrám v Japonsku, který se nachází na úpatí hory Hiei,[1][2] ve městě Ócu v prefektuře Šiga.[3] Je to nedaleko jak od Kjóta, tak od největšího japonského jezera Biwa. Jedná se o hlavní chrám odnože Džimon japonské školy mahájánového buddhismu Tendai a současně o sesterský chrám kláštera Enrjakudži na vrcholu hory Hiei. Patří ke čtyřem největším chrámům v Japonsku. V komplexu Miidera je celkem 40 pojmenovaných budov.
Miidera je 14. chrámem na Pouti Saigoku Kannon po 33 buddhistických chrámech v regionu Kansai. Tato pouť se podobá Pouti po Šikoku, během níž však poutníci navštíví 88 chrámů na ostrově Šikoku.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Založení a spory
[editovat | editovat zdroj]Chrám Ondžódži byl založen v období Nara,[4] přesněji v roce 672, po sporu o následnictví na Chryzantémovém trůně. Císař Tendži zemřel a jeho syna zavraždil Tendžiho mladší bratr, který usedl na trůn jako císař Temmu. Na počest a památku svého bratra Tendžiho pak Temmu založil chrám Ondžódži.
Název Mii-dera (Chrám tří pramenů) vznikl téměř o dvě století později. Toto jméno mu dal jeho opat Enčin (814–891), jeden z prvních opatů školy Tendai. Je odvozeno od pramenů v areálu chrámu, jež sloužily k rituálním koupelím novorozenců. Současně mělo vyjadřovat poctu třem panovníkům, kteří se zasloužili o založení a výstavbu chrámu ─ císařům Tendžimu a Temmuovi a císařovně Džitó. Dnes se v Kondó neboli Hlavní chrámové síni nachází pramen „posvátné vody“. Pod Enčinovým vedením v období let 859 až 891 získával chrám Miidera důležitost a moc, až se spolu s chrámy Tódaidži, Kófukudži a Enrjakudži stal jedním ze čtyř hlavních chrámů, jejichž úkolem bylo duchovní vedení a ochrana hlavního města. V této době se od sebe rovněž oddělily chrámy hory Hiei Enrjakudži a Miidera a vytvořily dvě větve školy Tendai zvané Džimon a Sanmon, též Enčinova a Enninova linie. Jednalo se převážně spíš o zeměpisnou rivalitu než o ideologický rozkol, bylo to však dost intenzivní soupeření, které se po Enčinově smrti ještě vyostřilo.
V druhé polovině 10. století se vzájemné soupeření vyostřilo. Na vině byla řada oficiálních jmenování do jiných chrámů a další urážlivé jednání. V roce 970 vytvořil opat chrámu Enrjakudži první stálou armádu naverbovanou náboženským zařízením. Dá se předpokládat, že opat chrámu Miidera tak učinil brzy poté. Roku 989 se bývalý představený z Miidery, Jokei, stal opatem v Enrjakudži, avšak všichni tamější mniši odmítli vykonávat svoje povinnosti pod jeho vedením. Jokei se proto záhy funkce opata vzdal. Avšak v roce 993 se mniši z Miidery pomstili, když zničili chrám, v němž kdysi Ennin, zakladatel enrjakudžské větve Sanmon, žil. Mniši z Enrjakudži na oplátku zničili přes 40 míst spojených s Enčinem. Nakonec se do Miidery natrvalo stáhlo přes 1000 mnichů Enčinovy linie Džimon, což ještě upevnilo rozkol mezi oběma větvemi školy Tendai. V průběhu 10., 11. a 12. století dál docházelo k podobným událostem v souvislosti se jmenováním opatů (zasu). Při těchto střetech hráli významnou úlohu takzvaní válčící mnichové. Jen během 11. století vypálili tito mniši z Enrjakudži Miideru čtyřikrát do základů. Na druhé straně se však mniši z obou chrámů dokázali v případě potřeby spojit proti společnému nepříteli, jako například při útoku na chrám Kófukudži v Naře v roce 1081 (což byla pomsta za vypálení Miidery mnichy z Kófukudži v tomtéž roce) a další společný útok na Naru v roce 1117.
Genpeiské války
[editovat | editovat zdroj]Koncem 12. století se pozornost mnichů z hory Hiei obrátila k většímu konfliktu ─ ke genpeiské válce. Staré japonské rody (klany) Taira a Minamoto podporovaly různé uchazeče o Chryzantémový trůn. V červnu 1180 přivedli Minamotové do Miidery na útěku před samuraji z klanu Taira svého uchazeče o trůn, prince Močihita, třetího syna císaře Go-Širakawy. Opat z Miidery požádal o pomoc opata z Enrjakudži, ten však jeho žádost odmítl. Válčící mniši z Miidery se připojili k minamotovské armádě a uprchli do chrámu Bjódóin, původně vily rodu Fudžiwara, kterou mniši z Miidery přebudovali na klášter. V jeho těsné blízkosti pak 20. června 1180 proběhla první bitva genpeiské války.
Vůdce rodu Taira, Kijomoriho Tairu (1118 –1181), rozzlobilo spojenectví kláštera Miidera s klanem Minamoto, a proto přikázal vypálit nejen klášter Miidera, ale v rámci obléhání Nary v roce 1180 také tamější chrámy Tódaidži, Kófukudži a řadu dalších.[5]
Mniši z Miidery se ještě jednou zapojili do genpeiské války, když v roce 1184 bojovali, tentokrát po boku spojenců klanu Taira, proti Jošinakovi Minamotovi, který v prosinci 1183 napadl Kjóto a v lednu následujícího roku zapálil chrám Hódžúdžidono, sídlo klášterního císaře Go-Širakawy, a bývalého císaře unesl.
Po genpeiské válce nastalo dlouhé období relativního míru, protože to byl čas obnovy chrámů v Kjótu a v Naře, včetně Miidery. Poté co byly chrámy znovu vystavěny a poté opět získaly svoji předchozí moc a sílu, vrátila se i vzájemná rivalita, ačkoli mezi Miiderou a Enrjakudži ve skutečnosti nedocházelo k téměř žádnému násilí. V roce 1367 byl u mýtné závory zřízené chrámem Nanzendži zabit novic z Miidery. Miiderští válčící mnichové okamžitě vyrazili pomstít jeho smrt. Poté co k Nanzendži dorazily šógunátní síly vyslané, aby tuto vzpouru potlačily, zjistily, že mnichy z Miidery podporují sóheiové neboli válčící mnichové z Enrjakudži a z Kófukudži. Rok nato vypukla další bitva, již zapříčinily výroky opata chrámu Nanzendži. Mniši z Miidery a jejich spojenci opět porazili šógunovo vojsko.
Období Sengoku a dál
[editovat | editovat zdroj]Na konci 16. století usiloval chrám Miidera spolu s mnoha dalšími blízkými chrámy o spojenectví, jež by zajistilo především vojenskou ochranu. Hoře Hiei byla nejblíže území klanů Asai a Asakura. Avšak tyto rody, stejně jako další, s nimiž se chrámy spojily, soupeřily s Nobunagou Odou, hlavním daimjóem konce období Sengoku. Tyto dva klany utrpěly od vojsk vedených Nobunagou Odou a jeho vrchním generálem Hidejošim Tojotomim těžké porážky, a proto v roce 1571 usilovaly o pevnější spojenectví s chrámy. V tomtéž roce se Oda rozhodl zlomit odpor chrámů tím, že zničí všechno na hoře Hiei. V rámci tohoto obléhání hory Hiei, při němž válčící mnichové podlehli velké a výborně vycvičené samurajské armádě Nobunagy Ody, byly chrámy Miidera a Enrjakudži zcela zničeny.
Po těchto útocích byli mniši z hory Hiei konečně omilostněni a mohli znovu postavit své chrámy. Od té doby nebyl chrám Mii-dera již nikdy napaden ani zničen.
Sály a poklady
[editovat | editovat zdroj]Ve Zlaté či Hlavní síni chrámu (Kondó, 金堂) a v Budhově síni (Hondó, 本堂) stojí nejméně šest buddhových soch, jež byly posvátným osobním majetkem různých císařů včetně císaře Tendžiho. Tyto sochy jsou ukryty a vystavují se jen zřídka, při vzácných zvláštních příležitostech. Stejně tak je tomu s velkou sochou Maitréji (japonsky Miroku) uprostřed síně. Zdejší Kondó pochází z roku 1599 a je náhradou za původní síň postavenou v roce 672 a zničenou roku 1571 při již zmiňovaném obléhání hory Hiei.
V chrámu Miidera se rovněž nachází Síň bohyně Kannon (japonsky 観音堂, kannondó) postavená v roce 1072.
Podřízené chrámy
[editovat | editovat zdroj]
Enmanin
[editovat | editovat zdroj]Enmanin (円満院) je podřízeným chrámem neboli tatčú (塔頭) v areálu Miidery. Mohl být založen princem Goenem roku 987 v Okazaki v Kjótu, kde se nazýval Bjódóin, ačkoli jiné záznamy uvádějí, že k jeho založení došlo za podpory císaře Go-Suzakua v roce 1040 pod názvem Enmanin. Roku 1052 přestavěl regent Jorimiči Fudžiwara otcovu vilu v Udži na chrám, z něhož se stal slavný Bjódóin. Původní Bjódóin v Okazaki byl přejmenován na Mii-Bjódóin, což odkazovalo na jeho spojení s Miiderou, nebo na Sakurai-no-mija na znamení, že jde o chrám, jehož představeným je císařský princ. Na své současné místo v areálu Miidery byl Enmanin přemístěn na počátku období Edo. Jeho hlavní budova postavená ve stylu šinden (寝殿造) byla darem císařovny Meišó z roku 1647. Původně to byl palác postavený v roce 1619 pro potřeby dcery šóguna Hidetady Tokugawy a manželky císaře Go-Mizunóa Masako Tokugawy. Jeho půdorys tvoří celkem 6 místností ve dvou řadách od severu k jihu. V jedné místnosti na severozápadě se rovněž nachází trůn, který používal císař Go-Mizunó. Nástěnné malby školy Kanó v této budově byly v roce 1929 prohlášeny za „Významnou kulturní památku“. Originální malby jsou uloženy v Národním muzeu v Kjótu, v Enmaninu jsou pouze reprodukce.[6]
Zahrady Enmanin teien (円満院庭園) byly roku 1934 prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[7] Jejich uspořádání bývá připisováno slavnému krajináři a mnichovi Sóamimu, jemuž se rovněž přisuzuje autorství kamenných zenových zahrad v Ginkakudži a Rjóandži v Kjótu.
V areálu chrámu Enmanin se rovněž nachází Muzeum Ócu-e (大津絵美術館, Ócu-e bidžucukan) se sbírkou votivních tisků ve stylu Ócu-e. [pozn. 1]
Kódžóin
[editovat | editovat zdroj]Kódžóin (光浄院) je podřízeným chrámem (tatčú) v areálu Miidery, který postavil Kagetomo Jamaoka (1541–1604). Klan Jamaoka byl mladší větví klanu Rokkaku, který pocházel z provincie Ómi, a Kagetomo Jamaoka byl jedním z generálů Hidejošiho Tojotomiho. V roce 1584 se stal knězem a přijal jméno Dóami Jamaoka. Po Tojotomiho smrti slíbil věrnost Iejasuovi Tokugawovi a v roce 1603 se stal daimjóem na panství Hitači-Futto o výnosu 10 000 koku. V roce 1601 financoval stavbu této svatyně v Miideře.[8]
Kódžóin je pozoruhodný svojí přijímací síní (Kjakuden) dokončenou roku 1601. Tato stavba o rozměrech šest krát sedm polí se šindelovou střechou ve stylu irimoja-zukuri (východoasijská valbová střecha se štítem) byla jako reprezentativní příklad architektury Šoin-zukuri pozdního období Muromači prohlášena za „Japonský národní poklad“.[9] Interiér je vyzdoben malbami školy Kanó, zejména malbami posuvných dveří fusuma[pozn. 2] od Kanó Sanrakua (1559─1635). Tyto malby byly roku 1976 prohlášeny za „Významnou kulturní památku“.[10]
Zahrady Kódžóin teien (光浄院庭園) byly v roce 1934 prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[11] Nachází se zde velké jezírko, jež dosahuje až téměř k okraji verandy přijímací síně Kjakuden. Uprostřed jezírka se rozkládá ostrůvek a jeho hladinu zdobí řada kamenných seskupení, jako například suchý vodopád, který vzbuzuje pocit hloubky. Zahrada je osázena stromy a květinami, jež jako by odrážely kompozici maleb v přijímací síni.[8]
Zenpóin
[editovat | editovat zdroj]Zenpóin (善法院) byla podřízenou svatyní v areálu Miidery, která sloužila coby útočiště pro nejvýš postavené duchovní chrámu. Nacházela se mezi Třípatrovou pagodou a knihovnou súter Kjózó. Do dnešních dní se z ní bohužel nedochovaly žádné stavební prvky. Svatyně byla pověstná svými rozlehlými zahradami ─ Zenpóin teien (善法院庭園) ─, o nichž existují zmínky v několika dílech o slavných zahradách z období Edo. V roce 1934 byly prohlášeny za „Národní místo přírodní krásy“.[12] Zahrady však v roce 1941 zničil sesuv půdy vyvolaný silnými dešti. Nicméně později byly opětovně nalezeny původní projektové nákresy zahrad a archeologický výzkum ukázal, že okraje jezírka a mnohé kameny umístěné v zahradě se zachovaly v dobrém stavu Rekonstrukce byla zahájena v roce 2017.[13]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ócu-e neboli „obrazy z Ócu“ bylo lidové umění, které vzniklo v 17. století v oblasti města Ócu poblíž Kjóta. Tyto obrazy byly v období Edo oblíbené mezi cestovateli na cestách Tókaidó a Nakasendó.
- ↑ V japonské architektuře jsou posuvné dveře fusuma vertikální obdélníkové panely, které se mohou posouvat ze strany na stranu. Dělí prostory uvnitř místnosti nebo fungují jako dveře. Obvykle jsou 91,5 centimetru široké a 183 centimetrů vysoké, o tloušťce dva až tři centimetry.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mii-dera na anglické Wikipedii.
- ↑ HINAGO, Motoo. Japanese Castles. [s.l.]: Kodansha International Ltd. and Shibundo, 1986. ISBN 0870117661. S. 41.
- ↑ SANSOM, George. A History of Japan to 1334. [s.l.]: Stanford University Press, 1958. ISBN 0804705232. S. 221.
- ↑ IWAO, Seiichi. Dictionnaire historique du Japon. [s.l.]: Librairie Kinokuniya, 1963. Dostupné online. ISBN 978-2-7068-1632-1. S. 2134.
- ↑ Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1956). Kyoto: The Old Capital of Japan, 794-1869.[nedostupný zdroj] Kyoto: The Ponsonby Memorial Society
- ↑ TURNBULL, Stephen. The Samurai Sourcebook. [s.l.]: Cassell & Co., 1998. ISBN 1854095234. S. 200.
- ↑ 旧円満院宸殿障壁画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ 円満院庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ a b Kojo-in Kyakuden [online]. Mii-dera. Dostupné online.
- ↑ 光浄院客殿 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ 光浄院客殿障壁画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ 光浄院庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ 善法院園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese)
- ↑ 善法院庭園 [online]. Mii-dera [cit. 2019-11-01]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Miidera na Wikimedia Commons - Muzeum kulturního dědictví v Miideře (anglicky)
