Martinská deklarace
Martinská deklarace, také Deklarace slovenského národa, byla přijata na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady (SNR) 30. října 1918 v Martině. Deklaraci podepsalo na dvě stě zástupců z celého Slovenska.
Deklarace byla založena na návrhu evangelického faráře Samuela Zocha a přijata jako samostatný státoprávní akt slovenského národa, aniž by účastníci shromáždění věděli o vyhlášení Československa z 28. října.[1] Za jediného oprávněného zástupce slovenského národa prohlásili Slovenskou národní radu, odmítli pravomoci uherské vlády a přihlásili se k samourčovacímu právu česko-slovenského národa, čím také vyjádřili podporu požadavku vytvoření společného státu. Požadovali také okamžité uzavření míru. Přijatý text byl před publikováním modifikován na návrh Milana Hodži, který se pozdě večer vrátil z Budapešti, ani on ale o vyhlášení Československa ještě nevěděl.[1][2] Na základě jeho návrhu byl vypuštěn požadavek na samostatné zastoupení Slováků na mírové konferenci, aby úsilí Čechů a Slováků v zahraničí působilo jednotně a doplněn odkaz na uznáni Wilsonových zásad rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí.[3]
Původní text deklarace s podpisy i zápis z průběhu shromáždění se ale ztratil.[4] Tak byl výsledný text mnohými signatáři označen za pustý falzifikát, z něhož byly proti zájmu Slováků odstraněny požadavky na jejich národní sebeurčení. Dále bylo napadáno i nedostatečné zastoupení, s tím že na shromáždění převažovali zástupci z Martina, katolíkům se zase nelíbila přílišná účast evangelíků.
I tyto nejasnosti, ale především nejednota slovenských zastupitelů, vedly k oslabení slovenské pozice na jednáních s českými představiteli a na mírových jednáních v Paříži.
Jako předcházející Pittsburská dohoda tak i Martinská deklarace, která ale nezohledňovala slovenské požadavky a úmluvy s Čechy z válečných dob, byla v meziválečné ČSR předmětem sporů.
Připomínána byla také „tajná ujednání“, podle kterých by státoprávní poměr Slováku a Čechů měl být po deseti letech znovu dojednán úmluvou mezi právními zástupci jejich zemí.[5] U tohoto požadavku údajně tajných ujednání Martinské deklarace se ale jednalo o rozhodnutí zasedání Výkonného výboru SNR 31. října 1918, jak dokládal její zápis.
Spekulace o tom, že si Češi Hodžu a další vůči českým požadavkům příliš vstřícné slovenské představitele „koupili“, trvají dodnes.[zdroj?]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 108–110.
- ↑ Hronský, M., Pekník, M.: Martinská deklarácia, s. 278.
- ↑ Hronský, M., Pekník, M.: Martinská deklarácia, s. 279.
- ↑ MARY, Heimann,. Czechoslovakia : the state that failed. [s.l.]: Yale University Press ISBN 0300172427, ISBN 9780300172423. OCLC 775278318
- ↑ HEIMANN, Mary. Československo : stát, který zklamal. [Havlíčkův Brod]: [s.n.] 403 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh s. Dostupné online. ISBN 978-80-87595-86-2, ISBN 80-87595-86-6. OCLC 1200246094
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HRONSKÝ, Marián; PEKNÍK, Miroslav. Martinská deklarácia. Bratislava: VEDA, vydavateľstvo SAV, 2008. ISBN 978-80-224-1047-2.
- RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Dílo Martinská deklarácia ve Wikizdrojích (slovensky)- Československý politický systém I. Archivováno 14. 12. 2013 na Wayback Machine., PhDr. Petr Just, IPS FSV UK, 11.6.2006 na stránkách just.wz.cz Archivováno 23. 6. 2006 na Wayback Machine.
