Přeskočit na obsah

Mariss Jansons

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mariss Jansons
Mariss Jansons
Mariss Jansons
Základní informace
Rodné jménoMariss Ivars Georgs Jansons
Narození14. ledna 1943
Riga
Úmrtí1. prosince 2019 (ve věku 76 let)
Petrohrad
Příčina úmrtísrdeční choroby
Místo pohřbeníLitěratorskije mostki
Žánryklasická hudba
Povolánídirigent a hudební pedagog
Nástrojeklavír a varhany
VydavatelEMI
Členem skupinVídeňští filharmonikové
Berlínští filharmonikové
Oceněnízasloužilý umělec RSFSR (1979)
Spellemann Award for classical record of the year (1981)
národní umělec RSFSR (1986)
Spellemann Award for classical record of the year (1990)
Oslo bys kulturpris (1993)
… více na Wikidatech
RodičeArvīds Jansons
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mariss Ivars Georgs Jansons (14. ledna 1943, Riga – 30. listopadu 2019, Petrohrad[1]) byl lotyšský dirigent, nositel řady cen a vyznamenání.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiči byli dirigent Arvīds Jansons a zpěvačka Iraīda Jansoneová. Matce, která byla židovského původu, se podařilo před nacisty uniknout z rižského ghetta, kde zahynulo mnoho členů její rodiny. Syna Marisse porodila v úkrytu.

Jansons studoval zprvu hru na klavír a housle a později dirigování. Jeho učitelem hudby byl zpočátku otec. Velký význam pro něj mělo studium u proslulého ruského (sovětského) dirigenta Jevgenije Mravinského, který byl také profesorem na konzervatoři v Leningradě. Od roku 1968 studoval Jansons u Herberta von Karajana v Salcburku, poté u Hanse Swarowského ve Vídni. V roce 1971 získal v Západním Berlíně Karajanovu cenu.[2]

Hudební dráha

[editovat | editovat zdroj]

Během své dirigentské kariéry řídil Mariss Jansons již řadu významných orchestrů. V roce 1973 se stal zastupujícím dirigentem tehdejších Leningradských filharmoniků. Jeho dalšími působišti byly Filharmonie Oslo, Londýnský filharmonický orchestr (London Philharmonic Orchestra) a Pittsburský symfonický orchestr.

Od září 2004 vedl Jansons velmi úspěšně Orchestr Concertgebouw (Koninklijk Concertgebouworkest) v Amsterodamu jako nástupce Riccarda Chaillyho. Tento orchestr je již dlouho známý precizností své hry. Pod Jansonsovým vedením byl několikrát zvolen na přední místo ve světovém pořadí symfonických orchestrů. Šéfredaktoři důležitých evropských hudebních časopisů zvolili Orchestr Concertgebouw v roce 2006 jako druhý nejlepší evropský orchestr.[3] Britský odborný časopis Gramophone uspořádal v roce 2008 anketu hudebních kritiků, ze které vyšel Orchestr Concertgebouw dokonce jako vůbec nejlepší symfonický orchestr světa, zatímco čtyři německé orchestry se umístily mezi prvními deseti nejlepšími.[4] 3. října 2014 bylo oznámeno, že od sezóny 2016/2017 převezme italský dirigent Daniele Gatti místo šéfdirigenta tohoto orchestru po Marissi Jansonsovi.

V roce 2006 dirigoval Mariss Jansons poprvé populární novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, který se koná ve Zlatém sále Vídeňského hudebního spolku (Wiener Musikverein)[5] a je tradičně přenášen televizí do zhruba 90 zemí světa. 2012 vedl Jansons tento koncert podruhé[6] a dne 1. ledna 2016 již potřetí.

Již od podzimu 2003 byl Jansons jako nástupce Lorina Maazela šéfdirigentem (Generalmusikdirektor, GMD) Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. V říjnu 2007 uvedl Jansons ve Vatikánu s pěveckým sborem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu 9. symfonii Ludwiga van Beethovena a skladbu pro sbor Tu es Petrus, kterou složil Giovanni Pierluigi da Palestrina. Koncert se konal za přítomnosti papeže Benedikta XVI.

Dalšími mezníky spolupráce Jansonse s bavorským sborem a orchestrem byly koncerty, při kterých byla uvedena Requiem od Mozarta, Verdiho, Dvořáka a Brahmse (Ein deutsches Requiem). Pozornost vzbudila také uvedení díla Francise Poulenca Stabat Mater a žalmů zvaných Chichester Psalms od Leonarda Bernsteina.

Na podzim roku 2012 účinkoval Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu společně se Sborem Bavorského rozhlasu pod vedením Marisse Jansonse v Suntory Hall v Tokiu. Uvedli zde cyklus všech devíti symfonií Ludwiga van Beethovena. Bavorská veřejnoprávní televize vysílala celý cyklus od 1. prosince 2013 do 2. února 2014.[7]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 utrpěl Jansons při posledních taktech opery Giacoma Pucciniho La Bohème v Oslo životu nebezpečný srdeční záchvat. Je známo, že jeho otec zemřel při dirigování. Dne 20. dubna 2010 bylo oznámeno, že Jansons nemůže několik následujících měsíců kvůli nemoci pracovat.[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mariss Jansons na německé Wikipedii.

  1. ↑ Conductor Mariss Jansons dies aged 76. eng.lsm.lv [online]. Zpravodajský portál Lotyšské televize a rozhlasu [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ BÜHNING, Eleonore: „Feuerkopf“ (Horká hlava), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 31. prosince 2015, str. 10 (německy).
  3. ↑ http://www.huliq.com/144/vienna-philharmonic-named-europes-finest-orchestra Archivováno 17. 9. 2012 na Wayback Machine. (anglicky).
  4. ↑ http://www.welt.de/welt_print/article2746917/Fachmagazin-waehlt-vier-deutsche-Orchester-unter-die-besten-der-Welt.html, Die Welt (německy).
  5. ↑ https://www.wienerphilharmoniker.at/konzerte/konzertdetail/event-id/%20778 Archivováno 19. 1. 2018 na Wayback Machine. (německy)
  6. ↑ https://www.wienerphilharmoniker.at/konzerte/konzertdetail/event-id/%20590 Archivováno 19. 1. 2018 na Wayback Machine. (německy)
  7. ↑ Tiskové sdělení Bavorského rozhlasu (Bayerischer Rundfunk): „Symphonieorchester mit Mariss Jansons aus Tokio“ (Symfonický orchestr s Marissem Jansonsem z Tokia). http://ssl.br.de/presse/inhalt/pressemitteilungen/beethoven-zyklus-in-tokio-100.html. Staženo 12. prosince 2013 (německy).
  8. ↑ „Dirigent Mariss Jansons erkrankt“ (Dirigent Mariss Jansons onemocněl). http://www.fr-online.de/in_und_ausland/kultur_und_medien/feuilleton/?em_cnt=2561024DPA/Frankfurter Rundschau, 20. dubna 2010 (německy).

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Nositelé Hudební ceny Léonie Sonning
Igor Fjodorovič Stravinskij (1959) • Leonard Bernstein (1965) • Birgit Nilssonová (1966) • Witold Lutosławski (1967) • Benjamin Britten (1968) • Boris Christov (1969) • Sergiu Celibidache (1970) • Arthur Rubinstein (1971) • Yehudi Menuhin (1972) • Dmitrij Šostakovič (1973) • Andrés Segovia (1974) • Dietrich Fischer-Dieskau (1975) • Mogens Wöldike (1976) • Olivier Messiaen (1977) • Jean-Pierre Rampal (1978) • Janet Baker (1979) • Marie-Claire Alainová (1980) • Mstislav Rostropovič (1981) • Isaac Stern (1982) • Rafael Kubelík (1983) • Miles Davis (1984) • Pierre Boulez (1985) • Svjatoslav Richter (1986) • Heinz Holliger (1987) • Peter Schreier (1988) • Gidon Kremer (1989) • György Ligeti (1990) • Eric Ericson (1991) • Georg Solti (1992) • Nikolaus Harnoncourt (1993) • Krystian Zimerman (1994) • Jurij Bašmet (1995) • Per Nørgård (1996) • András Schiff (1997) • Hildegard Behrens (1998) • Sofia Gubajdulina (1999) • Michala Petri (2000) • Anne-Sophie Mutter (2001) • Alfred Brendel (2002) • György Kurtág (2003) • Keith Jarrett (2004) • John Eliot Gardiner (2005) • Yo-Yo Ma (2006) • Lars Ulrik Mortensen (2007) • Arvo Pärt (2008) • Daniel Barenboim (2009) • Cecilia Bartoli (2010) • Kaija Saariaho (2011) • Jordi Savall (2012) • Simon Rattle (2013) • Martin Fröst (2014) • Thomas Adès (2015) • Herbert Blomstedt (2016) • Leonidas Kavakos (2017) • Mariss Jansons (2018) • Hans Abrahamsen (2019) • Barbara Hannigan (2020) • Unsuk Chin (2021) • Pierre-Laurent Aimard (2022) • Evelyn Glennie (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mariss_Jansons&oldid=22095061“