Marína (báseň)
| Marína | |
|---|---|
 První vydání básně z roku 1846 | |
| Autor | Andrej Sládkovič |
| Původní název | Marína, spevi Andreja Sládkoviča |
| Překladatel | Jiřina Kintnerová |
| Jazyk | slovenština |
| Žánr | lyricko-epická milostná báseň |
| Datum vydání | 1846 |
| Česky vydáno | 1966 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Marína (1846) je lyricko-epická milostná báseň slovenského básníka Andreje Sládkoviče. Dílo je považováno za jeden z vrcholů slovenského romantismu.[1] Sládkovič se jako první osmělil oslavit v rozsáhlé skladbě krásu a mládí a vyjádřit svůj cit v radostném i bolestném prožitku lásky.[2]
Vznik básně
[editovat | editovat zdroj]Marína je významným dílem milostné a reflexivní lyriky. Vznikla jako výraz nešťastné básníkovy lásky k Marii Pišlové (1820–1899), se kterou se seznámil roku 1839 během studií v Banské Štiavnici. Přivydělával si zde soukromými hodinami v domech měšťanů a Marie (Marína) byla sestrou synů Pavla Pišla (Pischla), které doučoval. Básník se do dívky, považované za nekrásnější ženu ve městě, zamiloval a ona jeho city opětovala. Když však byl na studiích teologie v Halle, dostal od ní roku 1844 dopis, že má vážného nápadníka, bohatého perníkáře Juraje Geržu, a že rodina, zvláště pak matka, trvá na svatbě, ke které pak skutečně došlo. Básník o svou lásku nebojoval, ale její ztrátu nesl velice těžce, což se stalo podnětem k napsání Maríny v zimě tohoto roku.[3] Objevily se ale i názory, že zamilovaný Andrej začal psát báseň česky již na počátku svého pobytu v Halle roku 1843, protože jeho láska vyžadovala okamžité umělecké vyjádření, o čemž neexistují žádné přesvědčivé důkazy.[2]
Roku 1845 představil Sládkovič svou báseň na zasedání štúrovského spolku Tatrín, kde však byla pro své vášnivé verše označena mladými členy za přehnaně neslovanskou, „lascivní“ a přinášející mravní nezodpovědnost. V očích mládeže byla báseň hříchem oproti slovenskému duchu a budoucnosti slovenského národa, protože ten, „kto je za národ pravdive zaujatý, s takými vecami sa zapodievať nemá“. Samotný Ľudovít Štúr báseň také kritizoval za málo vlastenecké téma, což mu ale nebránilo v její propagaci.[4]
Knižně vyšla báseň až roku 1846 v Pešti pod názvem Marína, spevi Andreja Sládkoviča zásluhou Jána Kadavého. Kritika přijala vydání příznivě, například Jozef Miloslav Hurban napsal, že básník v Maríne spojuje „oheň lásky svojej s túžbami vyššími na lepšiu skutočnosť národného blaha uprenými“.[2]
Vydání básně bylo veřejností přijato velmi příznivě a dnes je Marína považována za základní dílo slovenského romantismu. Ohlas měla i v zahraničí, byla přeložena do polštiny, češtiny, francouzštiny, maďarštiny, chorvatštiny, němčiny a angličtiny.[5]
Inspirační zdroje Maríny
[editovat | editovat zdroj]
Báseň je uvedena věnováním a dvěma motty, prvním od Williama Shakespeara z Hamleta „Zdá sa mi, že vidím. Kde? V oku mojej duše.“ a druhým od Alexandra Sergejeviče Puškina z Borise Godunova „Пpeлecтную Мaринy я нaдeюc увидeть тaм“. Protože Shakespearův úryvek z Hamleta je zároveň mottem Mickiewiczovy balady Romantyczność (1821, Romantika), uvažuje se někdy o Sládkovičově inspiraci touto básní. Zároveň se zdůrazňuje, že Sládkovič v Maríně rozvíjí některé motivy Mickiewiczovy Ody na mladost (1820, Oda do młodości).[6][7]
Často je literární vědou Marína označována za „dceru Kollárovy Slávy dcery“, protože Sládkovičova báseň rozvíjí politický odkaz Jána Kollára tím, že spojuje lásku k ženě s láskou k vlasti.[8]
Obsah básně
[editovat | editovat zdroj]Marína není kompozičně členěná na části. Skládá se z 286 slok po deseti verších (decim) a pěti slok osmiveršových (oktáv)[1]. Má tedy 2900 veršů a je považována za nejdelší milostnou báseň na světě.[5]
Čtyři témata, kterých se báseň nejčastěji dotýká, jsou krása, láska k Maríně, láska ke Slovensku a mládí. Jednotlivé sloky nám umožňují sledovat postupný vývoj básníkova milostného citu. Báseň začíná oslavou krásy, jejímž ztělesněním je milovaná Marína. Básníkova láska k ní je velká, krásná a čistá.[1]
- Ja sladké túžby, túžby po kráse
- spievam peknotou nadšený,
- a v tomto duše mojej ohlase
- svet môj je celý zavrený;
- z výsosti Tatier, ona mi svieti,
- ona mi z ohňov nebeských letí,
- ona mi svety pohýna;
- ona mi kýva zo sto životov:
- No centrom, živlom, nebom, jednotou
- krás mojich moja Marína!
- Možno mi tvojich úst sa odrieknuť,
- možno mi ruku nedostať,
- možno mi v diaľky žiaľne utieknuť,
- možno mi nemilým ostať,
- možno mi ústam smädom umierať,
- možno mi žialiť v samote,
- možno mi život v púšťach zavierať,
- možno mi nežiť v živote,
- možno mi seba samého zhubiť –
- nemožno mi ťa neľúbiť!
Tato láska ke konkrétní ženě postupně nabývá symbolické podoby, ve které přerůstá do lásky k národu a k rodné zemi a získává nadosobní společenský charakter.[1]
- Slovensko mladé, rodisko moje
- aj mohyla mojich kostí!
- V tebe mám pekných obrazov dvoje
- a dvoje veľkých ľúbostí! —
- Ako je krásna tá moja deva,
- aká k nej ľúbosť vo mne horieva:
- tak ty a k tebe, otčina!
- Ako tys’ pekná, krajina moja,
- ako mladistvosť milá mi tvoja:
- tak pekná, milá Marína!
- Chcel bych vás objať, kraje rodiny!
- náručie úzke, šíry cit:
- ak mi je sladko v ňadrách Maríny
- objatie vaše pocítiť!
- Jak mi je blaho nič, nič nežiadať,
- z objemu v objem naveky padať,
- troch nebies slasti prijímať!
- Vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne,
- Marínu drahú v peknej otčine,
- a obe v jednom objímať!
Mládí básník nepopisuje jako pomíjející věk, ale jako stav mysli toužící po kráse.[7]
- A čo je mladosť? – Dvadsaťpäť rokov?
- Ružových tvárí hlaď jará?
- Či údov sila? Či strmosť krokov?
- Toto sa všetko zostará!
- Mladosť je túžba živá po kráse,
- je hlas nebeský v zemskom ohlase,
- je nepokoj duší svätý,
- je tá mohutnosť, čo slávu hľadá,
- je kvetín lásky rajská záhrada,
- je anjel v prachu zaviaty!
Krásu básník spojuje s pravdou a morálkou. Nekompromisně kritizuje společnost, která neumožňuje svobodné vyjádření citů, společnost, ve které nemůže být dívka paní svého srdce a stát se ženou milovaného muže. V baladických vložkách popisuje, jak Marína nemůže zapomenout na svou lásku a jak zoufalý básník bloudí po březích Hronu, kde jej Marína, přeměněná ve vílu, vábí do vodních hlubin. Básník však překoná svůj žal a zvítězí v něm vůle a povinnost k životu. V závěrečné sloce básně již není trpkost, ale jen jasná, smírná vzpomínka na chvíle čistých vznětů a víra v nesmrtelnost všeho, co je krásné a dobré.[6]
- Marína moja! teda tak sme my
- ako tie božie plamene,
- ako tie kvety na chladnej zemi,
- ako tie drahé kamene;
- padajú hviezdy, aj my padneme,
- vädnú tie kvety, aj my zvädneme,
- a klenoty hruda kryje:
- Ale tie hviezdy predsi svietili,
- a pekný život tie kvety žili,
- a diamant v hrude nezhnije!
Český překlad
[editovat | editovat zdroj]Do češtiny báseň přeložila Jiřina Kintnerová. Tento překlad vyšel společně s překladem poemy Detvan od Kamila Bednáře v knize Marína; Detvan, Praha: Odeon 1966.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d MIKULA, Valér a kol. Slovník slovenských spisovatelů. Praha: Libri 1999. S. 396.
- ↑ a b c Andrej Sládkovič: Marína - Zlatý fond denníka SME
- ↑ Náš region - Zamilovaný básník o svou lásku nebojoval, za to však o ní napsal úžasnou milostnou báseň[nedostupný zdroj]
- ↑ LOMENČÍK, Július. Sládkovičova Marína v reflexii rovesníkov. Nove slovo 2016
- ↑ a b Longest Love Poem: world record set by 'Marína' - World Record Academy
- ↑ a b KLEINSCHNITZOVÁ, Flora. Andrej Sládkovič a jeho doba, část IV. Praha: Anna Bečková 1928 - Zlatý fond denníka SME
- ↑ a b WACZKÓW, Józef. Wstęp in Andrej Sládkovič: Maryna. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy 1973.
- ↑ Andrej Sládkovič - eStranky.sk
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Dílo Marína ve Wikizdrojích (slovensky)- Marína na eknizky.sk
- Marína v Databázi knih
- Banka lásky (zážitkový dom o básni Marína) v Banskej Štiavnici
