Přeskočit na obsah

Martin Frič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Mac Frič)
Martin Frič
Martin Frič, 1938
Martin Frič, 1938
Narození29. března 1902
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. srpna 1968 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánífilmový režisér, scenárista, pedagog, střihač, filmový herec, herec, režisér a učitel
Oceněnínárodní umělec (1965)
ChoťSuzanne Marwille
Příbuzní
PodpisMartin Frič – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Frič, uměleckým jménem Mac Frič (29. března 1902 Praha[1] – 26. srpna 1968 Praha[2]), byl český filmový scenárista, herec, režisér a pedagog.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Suzanne Marwille a Martin Frič (vpravo) na chatě u herce Ant. Novotného (1940)

Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů.

Martin Frič byl laureátem Národní ceny (1940) za režii filmu Muzikantská Liduška,[3] Státní ceny (1951), nositelem Řádu republiky (1955), v roce 1962 se stal zasloužilým umělcem a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem.[4]

Jeho manželkou byla herečka Suzanne Marwille (1895–1962), jeho nevlastními dcerami pak herečka Marta Fričová a Eva Fričová, obě dcery Suzanne Marwille z předchozího manželství.

Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.[5]

Pod dojmem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, podle některých zdrojů dobrovolně, ukončil svůj život.[6] Dle jiných údajů však sebevraždu nespáchal;[7] jeho nevlastní dcera Marta Fričová uvedla, že 21. srpna byl již v nemocnici a zemřel tam na rakovinu.[8] Je pohřben na hřbitově u kostela sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině.

Byl vnukem Vojtěcha Friče (jehož bratr Václav Frič se zajímal o světlotisk) a synovcem Alberto Vojtěcha Friče (etnograf).[9]

Umělecká kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.

K samostatné režii se dostal v závěru 20. let, kdy natočil dramata Páter Vojtěch či Varhaník u sv. Víta, jež se svým kvalitním zpracováním vymykala tehdejším standardům domácí filmové produkce. Zejména Varhaník u sv. Víta v titulní roli s Karlem Hašlerem zaujal svou pozoruhodnou stylizací ve stylu německého kammerspielu. Nejvíce však Frič inklinoval ke komediím, na které se naplno soustředil po nástupu zvukového filmu. Právě 30. a 40. léta jsou nejúspěšnějším údobím celé jeho kariéry. Frič obdivoval hollywoodské filmy, které mu sloužily jako vzor pro jeho žánrovou tvorbu, která byla oblíbená u diváků i kritiků.

Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristián nebo Hotel Modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové.

Kromě komedií však Frič točil i filmy jiných žánrů. Filmem Jánošík položil v roce 1935 první základy slovenské hrané produkce a při té příležitosti objevil i budoucího významného slovenského režiséra a herce Paľa Bielika. V jeho filmografii se objevují také literární adaptace (Hordubalové, Muzikantská Liduška nebo Barbora Hlavsová) či filmy psychologické (Lidé na kře, Experiment).

V poválečném období Frič na svou předešlou tvorbu plynule navázal. V roce 1946 režíroval na Slovensku snímek Varúj...!, který se stal základním kamenem poválečné slovenské filmové tvorby. Jeho dalšími úspěšnými filmy, které vznikly již v době zestátněné kinematografie, byly například Čapkovy povídky nebo psychologicky laděný Návrat domů. Po roce 1948 se však i Frič musel vyrovnávat s nástupem socialistického realismu. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.

V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Měl jsem štěstí, že jsem začínal s tímto vynikajícím režisérem. On to byl, kdo mě zasvětil do tajů filmové techniky a abecedy filmového herectví. Patří k zakladatelským tvůrcům české kinematografie. Vždycky klidný – nikdy jsem neviděl, že by se rozčílil – perfektně připravený. Věděl přesně, co chce. Než začal zkoušet, rozebral duševní stav postavy, vyložil, co je třeba udělat a začal zkoušet. Dovedl něco, co uměl málokdo: hercovy nápady přijal a někdy i rozváděl. “
— Ladislav Boháč[10]

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2016-10-31]. Dostupné online. 
  2. ↑ (dostupné online v NK ČR). Záběr. 29. 8. 1968, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
  4. ↑ Malá československá encyklopedie. Svazek 2., D–CH. Praha: Academia, 1985, 969 s. [Heslo „Martin Frič" je na str. 523.]
  5. ↑ Michaela J. Janečková: Fričova vila, In: Film a video, Praha, červenec 2011, str. 8–9, dostupné z WWW Archivováno 14. 2. 2015 na Wayback Machine.
  6. ↑ SPÁČILOVÁ, Mirka. Po invazi si režisér Martin Frič nalil koňak a zemřel. iDNES.cz [online]. 2008-08-26 [cit. 2022-01-26]. Dostupné online. 
  7. ↑ TV Diář: Martin Frič sebevraždu nespáchal. RadioTV [online]. 2008-08-27 [cit. 2016-11-16]. Dostupné online. 
  8. ↑ Kinorevue, č. 24/1992, s. 21.
  9. ↑ Archivovaná kopie. rodokmen.euweb.cz [online]. [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-19. 
  10. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 169

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Filmy režírované Martinem Fričem
20. léta
30. léta
Osudy dobrého vojáka Švejka (1930) • Udavač (1931) • To neznáte Hadimršku (1931; německá verze: Unter Geschäftsaufsicht) • On a jeho sestra (1931; německá verze: Er und seine Schwester) • Dobrý voják Švejk (1931) • Sestra Angelika (1932) • Maska (1932) • Kantor Ideál (1932) • Anton Špelec, ostrostřelec (1932) • Život je pes (1933) • U snědeného krámu (1933) • S vyloučením veřejnosti (1933) • Revizor (1933) • Pobočník Jeho Výsosti (1933; německá verze: Der Adjutant seiner Hoheit) • Dvanáct křesel (1933) • Poslední muž (1934) • Posel míru (1934) • Mazlíček (1934) • Hej rup! (1934) • Jedenácté přikázání (1935) • Jánošík (1935) • Hrdina jedné noci (1935; německá verze: Held einer Nacht) • Ať žije nebožtík (1935) • Ulička v ráji (1936) • Švadlenka (1936) • Páter Vojtěch (1936) • Černobílá rapsodie (1936) • Tři vejce do skla (1937) • Svět patří nám (1937) • Mravnost nade vše (1937) • Lidé na kře (1937) • Hordubalové (1937) • Advokátka Věra (1937) • Škola základ života (1938) • Krok do tmy (1938) • Muž z neznáma (1939) • Kristian (1939) • Jiný vzduch (1939) • Eva tropí hlouposti (1939) • Cesta do hlubin študákovy duše (1939)
40. léta
Muzikantská Liduška (1940) • Katakomby (1940) • Druhá směna (1940) • Baron Prášil (1940) • Těžký život dobrodruha (1941) • Tetička (1941) • Roztomilý člověk (1941) • Hotel Modrá hvězda (1941) • Valentin Dobrotivý (1942) • Barbora Hlavsová (1942) • Experiment (1943) • Druhý výstřel (1943) • Z lásky k tobě (1944) • Prstýnek (1944) • Počestné paní pardubické (1944) • Černí myslivci (1945) • 13. revír (1946) • Varúj…! (1946) • Polibek ze stadionu (1947) • Čapkovy povídky (1947) • Návrat domů (1948) • Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1948) • Pětistovka (1949)
50. léta
Zocelení (1950) • Past (1950) • Bylo to v máji (1950) • Císařův pekař – Pekařův císař (1951) • Tajemství krve (1953) • Psohlavci (1955) • Nechte to na mně (1955) • Zaostřit, prosím! (1956) • Povodeň (1958) • Dnes naposled (1958) • Princezna se zlatou hvězdou (1959) • Dařbuján a Pandrhola (1959)
60. léta
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Martin_Frič&oldid=24233985“