Přeskočit na obsah

Hugo Haas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Hugo Haase – německý socialistický politik.
Hugo Haas
herec Hugo Haas
herec Hugo Haas
Narození19. února 1901
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. prosince 1968 (ve věku 67 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Příčina úmrtíastma a srdeční choroby
Místo pohřbenížidovský hřbitov v Brně (49°11′32″ s. š., 16°38′41″ v. d.)
NárodnostČeši
Alma materKonzervatoř Brno
Povoláníherec, filmový režisér, pedagog, scenárista, filmový herec, filmový producent, režisér, divadelní herec a televizní režisér
RodičeLipmann Haas, Elka (Olga) Haas roz. Epstein
Manžel(ka)Maria "Bibi" Haas roz. von Bibíkoff (Marie Bibikovová) (sňatek 1938)
DětiIvan Haas (1939–1979)
PříbuzníPavel Haas (sourozenec)
Olga Haasová-Smrčková (neteř)[1]
OceněníČestné občanství města Brna (2000)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo Haas (19. února 1901 Brno[2] – 1. prosince 1968 Vídeň[3]) byl československý divadelní i filmový režisér a herec židovského původu, známý z prvorepublikové kinematografie. Za druhé světové války emigroval do Spojených států amerických, koncem 50. let se vrátil do Evropy, nikoli však do vlasti. Zůstal ve Vídni, kde i zemřel.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v domě č. 5 v Bezručově ulici v Brně v rodině židovského majitele obchodu s obuví U Zajíce Lipmanna (Zikmunda) Haase a jeho manželky Elky (Olgy), rozené Epsteinové, která emigrovala z Oděsy. Strýc z matčiny strany byl hercem ve Vídni. Hugův o dva roky starší bratr Pavel Haas se stal hudebním skladatelem. Rodina se brzy přestěhovala do nově postaveného bytového domu v Biskupské ulici č. 8, který byl v secesním slohu postaven v letech 1907–1909 architektem Maximem Johannem Monterem. Židovská rodina se proti tehdejším zvykům hlásila k českému prostředí.[4] Hugo spolu s bratrem studoval zpěv na brněnské konzervatoři (mj. také fonetiku u Leoše Janáčka).

Dne 27. září 1938 se v Praze oženil s Marií Magdalenou Bibikoffovou (1917–2009), s níž měl syna Ivana (1939–1979). Jeho žena hrála také v epizodních rolích ve filmech, které režíroval.

Divadlo

[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování konzervatoře v roce 1920 mu ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech nabídl místo a zde působil dva roky. Následovalo angažmá v Národním divadle v Ostravě a v divadle v Olomouci (sezóna 1923/1924). V roce 1924 odešel do pražského Divadla komedie. Odtud jej angažoval Jaroslav Kvapil v roce 1924[5] do Divadla na Vinohradech. Zde působil do roku 1929. V roce 1930[6] jej Karel Hugo Hilar přijal do souboru činohry Národního divadla v Praze, kde působil do roku 1939. V Národním divadle hrál např. v inscenacích Karla Hugo Hilara, Jiřího Frejky a Karla Dostala (Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku). Mezi nejvýznamnější role patřil doktor Galén v Bílé nemoci, kterou pro něj napsal přítel Karel Čapek. Jeho poslední rolí v Národním divadle byla v roce 1939 postava ředitele Busmana v Čapkově R.U.R.[6]

Film

[editovat | editovat zdroj]

V němém filmu si poprvé zahrál roli notáře Voborského v adaptaci divadelní veselohry Františka Ferdinanda Šamberka Jedenácté přikázání v roce 1923. (O dvanáct let později tuto úlohu ztvárnil znovu v již zvukovém stejnojmenném filmu režírovaném Martinem Fričem.) S příchodem zvukového filmu mohl uplatnit svůj komediální talent hned v roce 1931 ve filmu Muži v offsidu, který natočil Svatopluk Innemann. Do roku 1938 hrál asi ve třiceti filmech. V roce 1936 poprvé režíroval spolu s Otakarem Vávrou film Velbloud uchem jehly. Později ještě režíroval snímky Kvočna (hudbu pro film složil bratra Pavel Haas), Děvčata, nedejte se!, Bílá nemoc a Co se šeptá. Naposled hrál v komedii Miroslava Cikána Andula vyhrála, která byla do kin uvedena 2. prosince 1938. Film byl natočen podle povídky Olgy Scheinpflugové.[7]

Emigrace

[editovat | editovat zdroj]

V únoru roku 1939 dostal z Národního divadla výpověď kvůli židovskému původu.[6] Manželům bylo jasné, že musí emigrovat. Jejich syna Ivana se ujal Hugův bratr Pavel Haas s manželkou. Otec Lipmann (Zikmund) umřel v květnu 1944 v Terezíně ve věku 73 let a bratr Pavel byl v Osvětimi zavražděn den po svém příjezdu,[8] 17. října 1944, ve věku pětačtyřiceti let. V dubnu 1939 Hugo uprchl s manželkou Bibi do Francie a poté do Portugalska. Zde hledali možnosti jak se dostat do USA. Bibi se podařilo vyjednat cestu ponorkou, ovšem kapitán je odmítl přepravit s jejich třemi psy, takže z dohody sešlo. Pro Haasovy to bylo štěstí, protože ponorka se po nárazu na minu potopila.[9] Do USA se jim nakonec odjet podařilo. Do roku 1942 hrál Hugo divadlo v anglickém jazyce (spolupráce s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem, např. role Galilea), vyučoval v herecké škole Actor's Laboratory. Prosadil se i v Hollywoodu – nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Koncem 50. let se vrátil do Evropy. Po krátkém pobytu v Itálii se roku 1961 usadil ve Vídni, kde občas účinkoval v televizi. S výjimkou krátké návštěvy při oslavách výročí Národního divadla v roce 1963 už se do vlasti nevrátil.

Zemřel ve Vídni 1. prosince 1968 a jeho urna byla uložena do rodinného hrobu na Židovském hřbitově v Brně vedle jeho matky Olgy, syna Ivana Michaela a Sofie (Soni) (manželky bratra Pavla).[10]

Hugo Haas a lidé

[editovat | editovat zdroj]
Hrob s kenotafem Huga Haase na brněnském Židovském hřbitově

S mnoha umělci jej spojovalo dlouholeté přátelství, společní známí i podobný způsob nazírání na divadelní tvorbu. Díky podobnému smýšlení mu nechal Karel Čapek velký prostor při ztvárnění doktora Galéna, hlavního hrdiny hry Bílá nemoc a dokonce ani nezasahoval do zfilmování dramatu, kterého se Hugo ujal jako režisér. Haase se hluboce dotkla smrt Karla Čapka, stejně jako jejich společného přítele Karla Poláčka. Mezi důvěrné přátele, s kterými udržoval písemnou korespondenci i po svém nuceném odchodu do exilu, patřila i Čapkova manželka, herečka Olga Scheinpflugová.

Jeho nejčastějšími hereckými partnerkami byly na pražských scénách Vinohradského a Národního divadla herečky Andula Sedláčková, Jiřina Šejbalová a Olga Scheinpflugová.

Jako režisér a hlavní herec si mohl své partnerky ve filmu vybírat, ale samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Mnohokrát se mu stala filmovou partnerkou Adina Mandlová (Ať žije nebožtík, Děvčata nedejte se!, Mazlíček, Život je pes). Po jeho boku se objevila rovněž Věra Ferbasová (jako jeho nemanželská dcera ve snímku Mravnost nade vše a nevěsta v komedii Andula vyhrála). Ve filmech Velbloud uchem jehly a Okénko si zahrál manžela Antonie Nedošinské. Jako Haasovy partnerky se představily také Suzanne Marwille (Sestra Angelika), Lída Baarová (Madla z cihelny, Okénko) a Jiřina Štěpničková (Jedenácté přikázání, Velbloud uchem jehly – role dcery).

Divadelní role (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1925 – Pierre Corneille: Lhář, titul. role, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1925 – August Strindberg: Velikonoce, Eliáš, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal
  • 1926 – Jan Bartoš: Hrdinové naší doby, Talský, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1926 – J. K. Tyl: Jan Hus, Král Václav IV., Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal
  • 1927 – Z. Štěpánek, B. Vrbský: Transport č. 20, Věštec, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal
  • 1928 – F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, Lužin, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1928 – A. Dumas: Dáma s kaméliemi, Armand Duval, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal
  • 1928 – Edouard Bourdet: Spoutaný, Filip Darthez, Divadlo na Vinohradech, režie G. Schmoranz j.h.
  • 1928 – Henrik Ibsen: Divoká kachna, Gregers Werle, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1928 – Arnošt Dvořák: Kalich, Papež Jan XXIII., Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1930 – Edwin Burke: Čemu se říká láska, Normie de Witt, Stavovské divadlo, režie Gabriel Hart
  • 1931 – William Shakespeare: Kupec benátský, Bassanio, Národní divadlo, režie Karel Dostal
  • 1931 – Ferdinand Bruckner: Alžběta Anglická, Bacon, Národní divadlo, režie K. H. Hilar
  • 1931 – Olga Scheinpflugová: Okénko, Jakub Johánek, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1931 – Marcel Pagnol: Malajský šíp, Panisse, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák
  • 1932 – J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Ondřej Jammerweil, Národní divadlo, režie K. H. Hilar
  • 1932 – Marcel Archard: Domino, Crémone, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák
  • 1933 – Jacques Deval: Továryš, Karel Arbeziat, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák
  • 1933 – Jan Klokoč: Aladin, Pavel Vydal, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1933 – Marcel Archard: Dáma v bílém, Ramon Zara, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1934 – William Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový, Malvolio, Národní divadlo, režie K. H. Hilar
  • 1935 – Joža Götzová: Marie Antoinetta, Kardinál Rohan, Stavovské divadlo, režie K. H. Hilar
  • 1935 – F. X. Svoboda: Poslední muž, Kohout, Stavovské divadlo, režie Milan Svoboda
  • 1935 – Frank Tetauer: Veřejný nepřítel, Něgorelov, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1936 – G. B. Shaw: Milionářka, Alastair Fitzfassenden, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1937 – Karel Čapek: Bílá nemoc, Doktor Galén, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1937 – Edmond Konrád: Kde se nežebrá, Antonín Dostal, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1938 – Karel Čapek: Loupežník, Šefl, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1939 – Karel Čapek: R.U.R., Konsul Busman, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal (Poslední představení Hugo Haase v angažmá v Národním divadle dne 27. února 1939 [11])

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Film

[editovat | editovat zdroj]

V Československu

[editovat | editovat zdroj]

V USA

[editovat | editovat zdroj]

Televize

[editovat | editovat zdroj]

V USA

[editovat | editovat zdroj]

V Rakousku

[editovat | editovat zdroj]
  • 1965 Příběh s pianolou (Pianola Story) – role: stárnoucí chudý muž
  • 1966 Soused (Der Nachbar) – hlavní role, námět, scénář, režie
  • 1967 Bláznivý nápad (Verrückt) – filmový režisér, námět, scénář, režie[12]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Filmový plakát k filmu Velbloud uchem jehly (1936)
    Filmový plakát k filmu Velbloud uchem jehly (1936)
  • Filmový plakát k filmu Poslední muž (1934) s Hugo Haasem v hlavní roli
    Filmový plakát k filmu Poslední muž (1934) s Hugo Haasem v hlavní roli

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Divadelní noviny. Společnost pro Divadelní noviny. Dostupné online. [cit. 2022-12-13].
  2. ↑ Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, inv. č. 125, sn. 93 [online]. NA [cit. 2022-10-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zemřel Hugo Haas. Rudé právo. 3. 12. 1968. Dostupné online. 
  4. ↑ WEIMANN, Mojmír. Pavel Haas a jeho Šarlatán [online]. OperaPlus.cz, 2015-03-01 [cit. 2015-03-01]. Dostupné online. 
  5. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  6. ↑ a b c Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128
  7. ↑ FIGLÁROVÁ, Jana. Postava Hugo Haase v české meziválečné kinematografii [online]. Brno: 2009-08-13 [cit. 2015-03-01]. Dostupné online. 
  8. ↑ Databáze obětí holocaustu: Haas Pavel [online]. Terezínská iniciativa, rev. 2014 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. 
  9. ↑ Smutek Hugo Haase [online]. ČT [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. 
  10. ↑ Hrobové místo 13/1/27a - Židovský hřbitov v Brně. cemeteries.jewishbrno.eu [online]. [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ Hugo Haas v databázi Archivu Národního divadla
  12. ↑ Národní filmový archiv: Hugo Haas. nfa.cz [online]. [cit. 2020-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-19. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 12, 24
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 76, 81, 95–6, 102, 106, 161, 173, 176–8, 182–3, 219, 237–240, 275
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 17, 23, 34, 39, 68, 75, 78–9, 112–3, 133, 136–7, 146–7, 184, 201, foto 16, 31, 60, 75, 160, 161, 189–194, 196, 283, 287–290, 342–3, 368–370, 372–3
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 14–6, 280, 308, 324, 357–8, 397, 405
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 61, 73, 105, 115, 123, 135, 143, 152, 159, 179, 191, 213–4, 218–9, 225, 230, 237, 296, 330, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252, 259, ISBN 80-200-0782-2
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 113, 211, 322–324, 338.
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 139
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 99, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 333–335.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 38, 46–8
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 117, 433, 449, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 29, 143, 145, 171, 248, 250, 254, 340, 352, 357, 463, 566–7, 597, 610, 636–7, 647, 651, 657
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128–9
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 216, 218–9, 226, 395
  • MATĚJKOVÁ, Jolana. Hugo Haas – život je pes. Praha: XYZ, 2005. 297 s. ISBN 80-86864-18-9. 
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 37–9, 42, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 179
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 374–377.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 31, 35–6, 41, 43, 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 73, ISBN 80-903399-5-6
  • Sochorovská, Valeria. Hugo Haas. Ve Formě 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 172 s., [40] s. portrétů. ISBN 80-902106-6-X.
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 19, 20, 43, 67
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 390. 
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, 92, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 88, 135, 142, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 19, 27, 50, 166, 177, 180, 233, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 153, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hugo_Haas&oldid=24358910“