Libyjské námořnictvo
| Libyjské námořnictvo | |
|---|---|
 Vlajka libyjského námořnictva | |
| Země | Libye |
| Vznik | 1962 |
| Velikost | 2 fregaty 2 korvety 10 raketových člunů 4 minolovky 2 výsadkové lodě |
| Nadřazené jednotky | Ozbrojené síly Libye |
.svg)
1977-2011Libyjské námořnictvo je součástí ozbrojených sil Libye. Personál námořnictva tvoří 8000 osob. Jeho hlavním posláním je pobřežní obrana. Jádrem jeho sil jsou 2 fregaty, 2 korvety a raketové čluny. Hlavní síly námořnictva doplňuje libyjská pobřežní stráž. Základny jsou Al Khums, Benghází, Misuráta, Tobruk, Tripolis a Darnah.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Libyjské námořnictvo bylo založeno roku 1962 za vlády krále Idrise I. Po jeho svržení a nastolení režimu plukovníka Kaddáfího, se stalo jedním z nejsilnějších afrických námořnictev (z 200 mužů v roce 1966 se zvětšilo až na současných 8000 mužů).[1] Zůstalo ale závislé na dodávkách výzbroje a náhradních dílů ze zahraničí. Technikou ho přitom zásoboval především Sovětský svaz. Jeho problémem však byl nedostatečný výcvik personálu, který měl obsluhovat moderní zbraňové systémy.[1]
Rozvoj libyjského námořnictva začal v 70. letech 20. století. Ve Velké Británii byla loděnicí Vosper v letech 1968–1973 postavena fregata Dat Assawari (byla objednána ještě před převratem), kterou na konci 70. let doplnily čtyři korvety třídy Assad al-Tadjier, postavené v Itálii, dvanáct sovětských raketových člunů projektu 205U (v kódu NATO třída Osa II) a tři raketové čluny dánského typu Soloven. V letech 1976–1983 navíc SSSR dostal šest ponorek Projektu 641 (v kódu NATO třída Foxtrot).[2] V 70. letech též byly získána výsadková plavidla, přestože tento typ lodí neměl vysokou prioritu. Jednalo se o lodě Ibn Houf a Ibn Harissa postavené ve Francii a čtyři jednotky polské třídy Polnocny C.
V 80. letech námořnictvo ještě posílilo. SSSR mu dodal dvě fregaty Projektu 1159R (v kódu NATO třída Koni III), čtyři korvety Projektu 1234E (v kódu NATO třída Nanuchka II) a osm minolovek Projektu 266M (v kódu NATO třída Natya). Francie v první polovině 80. let dodala deset raketových člunů třídy Combattante II, které ke konci dekády doplnily čtyři raketové čluny jugoslávské třídy Kobra.
Státní podpora terorismu vedla k tomu, že se Libye několikrát dostala do menších střetů s USA. Americké letouny například v roce 1985 bombardovaly Tripolis a Benghází. Hlavním střetem, ve kterém bylo námořnictvo nasazeno byl incident v zálivu Velká Syrta v noci z 24. na 25. března 1986. Americké palubní letouny tehdy potopily korvetu Ean Zakut projektu 1234 a raketový člun Waheed třídy Combattante II. Další lodě poškodily.
Embargo uvalené na Libyi v roce 1981 velice ztížilo údržbu stávajících lodí a akvizice nových jednotek. Situaci ještě zhoršil rozpad SSSR po skončení studené války. Po zrušení embarga v roce 1999 byly u některých lodí provedeny potřebné generální opravy, které probíhaly zejména v chorvatské loděnici Adria Mar.[3] Papírově je tak libyjské námořnictvo stále poměrně silné, fakticky je ale jeho efektivita nízká a řada jeho lodí nebojeschopná.[1]
Jednotky námořnictva se zapojily do povstání, které v Libyi vypuklo v roce 2011. Dne 21. února jednotky námořnictva věrné Kaddáfího režimu ostřelovaly části Tripolisu.[4] V Benghází se naopak některé jednotky – mezi nimi i Al Hani jedna z fregat projektu 1159R a jedna z raketových korvet projektu 1234E – přidaly na stranu povstalců.[5] Fregata Al Hani se poté stala vlajkovou lodí námořnictva povstalců. Naopak plavidla věrná Kaddáfímů se stala cílem útoků letadel NATO, což bylo zdůvodněno například jejich pokusy o zaminování přístupů k obléhané Misurátě. Při útocích 20. května NATO oznámilo zasažení celkem osmi plavidel. Zničena tak byla druhá libyjská fregata Al Ghardabia, kterou zaháhly pumy Paveway svržené z britských útočných letadel Tornado GR.4.[6]
Složení
[editovat | editovat zdroj]Fregaty
[editovat | editovat zdroj]
- Projekt 1159R (v kódu NATO třída Koni III)
Korvety
[editovat | editovat zdroj]- Projekt 1234E (v kódu NATO třída Nanuchka II)
- Tariq-Ibn Ziyad (416)
- Ain Zaara (418)
Ponorky
[editovat | editovat zdroj]
- Projekt 641 (v kódu NATO třída Foxtrot) – 2 ks – není jisté, zda jsou bojeschopné[1]
Raketové čluny
[editovat | editovat zdroj]- Třída Combattante II – 6 ks[7]
- Projekt 205U (v kódu NATO třída Osa II) – 4 ks[7]
Minolovky
[editovat | editovat zdroj]- Projekt 266M (v kódu NATO třída Natya) – 4 ks[1]
Výsadkové lodě
[editovat | editovat zdroj]
- Projekt 773KL (v kódu NATO třída Polnocny C) – 2 ks[7]
- Menší výsadkové čluny
Hlídkové čluny
[editovat | editovat zdroj]- PV30-LS – 6 ks[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e Libyan Navy [online]. Globalsecurity.org, rev. 2011-03-07 [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Poději je posílilo ještě šest miniponorek třídy Mala dodaných z Jugoslávie. Jsou již mimo službu.
- ↑ a b Libyan Navy - Modernization [online]. Globalsecurity.org, rev. 2011-03-07 [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Libya uprising - live updates [online]. guardian.co.uk, 2011-02-21 [cit. 2011-03-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Libya's Defectors: In Benghazi, a small naval base is now controlled by the opposition [online]. New York Times, 2011-02-25 [cit. 2011-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-28. (anglicky)
- ↑ a b c Al Hani s britskou eskortou. ATM. 2011, roč. 43, čís. 10, s. 67. ISSN 1802-4823.
- ↑ a b c Major Navy Equipment [online]. Globalsecurity.org, rev. 2011-03-07 [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Libyjské námořnictvo na Wikimedia Commons
