LGBT práva v Afghánistánu
Lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové (LGBT) žijící v Afghánistánu čelí určitým právním a sociálním problémům neznámým pro ostatní spoluobčany. Homosexualita a crossdressing je v Afghánistánu považována za těžký zločin, který lze trestat i smrtí.[1] Takový je obvyklý postup ve venkovských oblastech země, kde místní obyvatelé berou zákon do svých rukou. Od r. 2008 je známo, že zdejší režim nehodlá změnit svůj postoj k lesbám, gayům a bisexuálům v Afghánistánu.
Postoje společnosti
[editovat | editovat zdroj]Valná část Afghánců jsou muslimové a místní Ústava vymezuje islám jako státní náboženství. Homosexualita a crossdressing jsou všeobecně považovány za tabu a amorální aktivity v důsledku islámských zásad ohledně genderových rolí a sexuálního chování.
Co se týče veřejné diskuse tak homosexualita je často spojována s prostitucí a pedofilií a stupeň informovanosti o jiných sexuální orientacích a genderové identitě je velmi omezený. V r. 2007 místní novináři provedli rozhovor s muži, kteří měli na svých vozidlech symboly LGBT hrdosti, aby pak následně zjistili, že dotazovaní si nebyli vědomi významu duhových vlajek a symbolů, a že je považovali za pouhý výstřelek západu, a začali je pak následně odstraňovat, aby je společnost nepovažovala za LGBT osoby nebo aktivisty za LGBT práva.[2]
Tálibánské tresty
[editovat | editovat zdroj]V 90. letech, když převzal nad zemí moc Tálibán, tak došlo ke kriminalizaci veškerých sexuálních vztahů mimo heterosexuální manželství, což mělo za následek veřejné exekuce mužů a žen obviněných ze smilstva, cizoložství nebo sodomie.
V r. 1994 tálibánský nejvyšší soudce Muhammad Umar zachránil chlapce před zneužitím ze strany dvou znesvářených generálů v Kandaháru, a když pak následně převzal kontrolu nad městem, vydal vyhlášku, že násilí a vzájemně dobrovolná sodomie budou zařazeny mezi těžké zločiny.[3]
Mužská prostituce
[editovat | editovat zdroj]Navzdory negativním společenským postojům a zákazům je zde velmi rozšířené bisexuální chování. To má za následek časté únosy chlapců a jejich následného prodávání, coby sexuálních otroků, dospělým mužům, zejména do kasáren, případně za úplatu nebo za odměnu. Toto je v afghánské kultuře tolerováno, jelikož to není vnímáno jako znak LGBT identity, ale jako znak mužské síly a dominance, a hoši jsou v takových situacích nuceni vykonávat ve vztahu ženskou roli.
Vojáci všeobecně nemají přístup k ženám, a proto své sexuální potřeby uspokojují prostřednictvím unesených mladých chlapců.[4] Tito chlapci se stávají prostituty pro starší muže bez ohledu na jejich sexuální orientaci.
Tito chlapci jsou často nazýváni jako "bacha bazi" v perském jazyce a zdá se, že se jim velmi daří v afghánských velkoměstech, pravděpodobně v důsledku chudoby a striktního sociálního tabu ohledně vztahů mezi muži a ženami. Byl však vydán zákon zakazující afghánským vojákům mít v kasárnách takové kluky.[5]
Údaje z roku 2007 ukazují, že prostituce "bacha bareesh" (bezvousí chlapci) je stále běžná v severních oblastech Afghánistánu. Tyto praktiky často vykonávají mladiství chlapci převlečení za ženy, účastnící se tanečních soutěží a sexuálních aktů.[6]
Homosexualita je tedy často spojována s násilím na mladých chlapcích a prostitucí. Tato mylná představa tudíž podporuje její nezákonnost.
Trestní zákoník
[editovat | editovat zdroj]Trestní zákoník z r. 1976 byl obnoven po americké invazi a obsahuje několik ustanovení, která lze aplikovat na LGBT osoby.
- § 398 – Umožňuje menší tresty za sebeobranné vraždy ze cti, které se mohou týkat i členů rodiny přistihujících své manžely nebo příbuzné při smilstvu, cizoložství nebo homosexualitě.
- § 427 – Trestá dlouhodobým vězením za smilstvo nebo pederastii (lze interpretovat i jako sodomii) s ohledem na to, že tresty jsou často požadovány, i přesto, že oba zúčastnění jsou svéprávní. Nejvyšší trest se aplikuje, pokud obětí je osoba mladší 18 let, nebo když obžalovaný je v pozici autority nad obětí, nebo pokud obžalovaný je recedivista, či pokud svým činem šíří nákazu. Nejvyšší trest se také používá, pokud trestný čin způsobí narušení cti.
- § 512 – Trestá osobu vězením nebo pokutou, která se na veřejných prostranstvích angažuje v amorálním chování,
Právo šaría
[editovat | editovat zdroj]Ústava vymezuje Afghánistán jako islámskou republiku, tudíž je na LGBT osoby v Afghánistánu aplikováno právo šaría, což má za následek dodatečné uplatňování tohoto systému a jeho nadřazování namísto trestních zákonů. Systém práva šaría je založen na trestech často vykonávaných venkovskou komunitou, kdy místní občané a pseudostrážci zákona trestají každého, kdo se neřídí islámskými zásadami.
Ve městech jsou osoby odsouzené za homosexualitu zpravidla trestáni vězením. V r. 2004 americký poradce afghánské vlády byl potrestán odnětím svobody za homosexuální praktiky s Afgháncem. Jiné zprávy uvádějí i případy dalších mužů odsouzených za vykonávání stejnopohlavní sexuální aktivity.[7]
Životní podmínky
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Afghanistan na anglické Wikipedii.
- ↑ Afghanistan - Gay Travel, Life & Culture. Photo Galleries, Stories, Links, News & Reports [online]. Globalgayz.com [cit. 2011-01-20]. Dostupné online.
- ↑ Afghanistan's accidental gay pride. Guardian.
- ↑ Archivovaná kopie. www.sodomylaws.org [online]. [cit. 2015-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-09-11.
- ↑ Washingtonexaminer.com. washingtonexaminer.com [online]. [cit. 2015-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-03.
- ↑ Sodomylaws.Org [online]. Sodomylaws.Org [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-09.
- ↑ Afghan boy dancers sexually abused by former warlords. www.reuters.com. Reuters, 19 November 2007. Dostupné online [cit. 20 January 2011].
- ↑ Sodomylaws.Org [online]. Sodomylaws.Org [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24.
- Afghanistan Media Law
- Afghanistan Law and Constitution
- Foster, Stephen Wayne. Afghanistan. Encyclopedia of Homosexuality. Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine. Dynes, Wayne R. (ed.), Garland Publishing, 1990. pp. 17–19.