Kostel svatého Tomáše z Villanovy (Miagao)
Kostel svatého Tomáše z Villanovy (Miagao) Santo Tomás de Villanueva | |
---|---|
Místo | |
Stát | Filipíny |
Obec | Iloilo |
Souřadnice | 10°38′30,88″ s. š., 122°14′7,76″ v. d. |
Základní informace | |
Církev | římskokatolická církev |
Diecéze | Jaro |
Užívání | užíván |
Zasvěcení | Tomáš z Villanovy |
Datum posvěcení | 1731 |
Architektonický popis | |
Stavební sloh | španělské koloniální baroko |
Specifikace | |
Umístění oltáře | východ |
Další informace | |
Adresa | Miagao, Iloilo |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kostel svatého Tomáše z Villanovy je římskokatolický farní kostel ve městě Miagao, ležícím na jihozápadním pobřeží Indického oceánu ve Visajských ostrovech na ostrově Panaj, v metropolitní oblasti a provincii Iloilo na Filipínách. Je zasvěcen španělskému světci Tomáši z Villanovy (1486–1555), arcibiskupovi Valencie a patronovi chudých; byl ctěn již za vlády španělského krále Karla V., který určoval také patrony misií ve východní Indii.[1]
Jde o pozoruhodnou architektonickou památku španělského koloniálního baroka s regionálními prvky filipínských tvůrců. Kostel byl 11. prosince 1993 spolu s kostelem svatého Agustina v Manile prohlášen za světové dědictví UNESCO. Do téhož souboru čtyř kostelů patří již dříve zapsané kostely Zvěstování Panny Marie v obci Santa Maria (Ilocos Sur) a svatého Augustina v Panay (Ilocos Norte).[2]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Miagao ani okolní sídla neměla až do roku 1580 vlastní křesťanský chrám, první španělská misie augustiniánů toho roku dorazila do Panaje, Otonu a Tigbauanu, následně roku 1592 do San Joaquinu a roku 1703 do Guimbalu.[3] V roce 1731 španělští augustiniáni v Miagau ustavili samostatnou farnost svatého Tomáše z Villanovy a při pobřeží postavili jednoduchý kostel s konventem kláštera, nazvaný Ubos. Pater Fernando Camporredondo zde sloužil jako první farář od roku 1734.[4]
V letech 1741–1754 však město trpělo častými námořními invazemi místních Morů, proto bylo přestěhováno na bezpečnější místo do vnitrozemí ostrova. V letech 1787–1797 místní řemeslníci postavili nový kostel, a to podle instrukcí a pod dohledem faráře Francisca Gonzalese a španělského gubernátora Dominga Libona.[5]
K vážnému poškození kostela došlo během španělské revoluce v roce 1898, proto musel být přestavěn, stejně jako po požáru v roce 1910, po druhé světové válce zasáhlo kostel také zemětřesení v roce 1948. Současný kostel je třetí stavbou na témže místě od svého založení v roce 1731.[6]
V letech 1960–1962 byl kostel restaurován. Roku 1973 byl prezidentským dekretem č. 260 prohlášen za národní svatyni.[7]
Architektura
[editovat | editovat zdroj]Kostel stojí na nejvyšším místě města a má výrazný pevnostní charakter, v základech jsou stěny silné až 1,5 metru, jak předpisoval královský výnos č. 111 pro Indii z roku 1573. Po stranách vstupního průčelí jsou dvě opevněné věže, nestejné výšky a šířky, které v případě ohrožení sloužily farníkům jako azyl před útočníky Tacas. Styl architektury se někdy nazývá pevnostním barokem.[8] Jako základní stavební materiál byl použit místní pískovec sytě žlutého zbarvení, doplněný prvky z vápence a korálu.[9] Převládajícím architektonickým stylem je baroko. Stěna průčelí je barokně zvlněná. Po stranách portálu hlavního vchodu jsou prolomeny dvě niky, v levé z nich je socha stojícího korunovaného císaře, údajně svatého Jindřicha s mečem, jehož identifikace byla navržena podle erbu, vytesaného nad jeho hlavou. Volba tohoto světce pro ikonografii chrámu a na tomto místě není jasná. Pochopitelná je socha papeže Pia VI. v pravé nice: za jeho pontifikátu byl tento druhý kostel vysvěcen a jeho papežský znak je nad nikou vytesán.
Nad vchodem je ve výklenku ve tvaru kartuše vsazena socha patrona chrámu, svatého Tomáše z Villanovy v pontifikálním oděvu a v pozici almužníka: s měšcem v pravici, jak obdarovává dva prosebníky. Unikátem výzdoby chrámu je spojení španělských barokních vzorů s tvůrčími nápady domorodých řemeslníků. Ústřední socha svatého Kryštofa na balustrádě průčelí má oděv s vyhrnutými kalhotami jako filipínský farmář, drží kmen bujné kokosové palmy a je obklopen dalšími palmami plnými kokosů.
V plastickém členění a výzdobě fasády se mísí klasické architektonické motivy (římsaYřímsy, kladí, metopy, hlavice sloupů) s ornamenty ze střapců, úponků a kořenů ve spojení s plody ananasu, papáje, guáva a kokosových ořechů.
Interiér
[editovat | editovat zdroj]Barokní architektura hlavního oltáře je trojosá, uprostřed visí krucifix, který měl být při poslední opravě pozlacen ryzím zlatem. Nad ním je v nástavci tabernáklu vsazena soška pelikána, krmícího mláďata vlastní krví - symbol Kristovy oběti. Po stranách jsou sochy stojícího svatého Josefa s Ježíškem a svatého Tomáše z Villanovy s obdarovaným poutníkem. Postranní oltáře mají sochy Ježíšova srdce a Mariina srdce, údajně z roku 1780.[10]
Před kostelem stojí trojice spojených sloupů, převázaná provazem (symbol jednoty Nejsvětější Trojice), na jejich hlavici z oblaku vystupuje socha korunovaného Krista krále.
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Západní průčelí
-
Jižní opěrná zeď
-
Levá (jižní) věž
-
Socha sv. Tomáše almužníka
-
Socha císaře sv. Jindřicha (?)
-
Sv. Kryštof nesoucí Ježíška
-
Interiér
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ LCI 8, 1994, s. 491
- ↑ Filipínské kostely v evidenci Světového dědictví UNESCO
- ↑ Theoldchurches O misiích na Filipínách
- ↑ Heritage conservation worspress.com 27.7.2006
- ↑ [https:/ /ph.news.yahoo.com/miag-ao-church-architectural-treasure-iloilo-104805415.html|titul = Kostel Miag-ao je architektonickým pokladem Iloilo|datum přístupu = 21. listopadu 2023]
- ↑ /miagao-church-of-santo-tomas-de-villanueva
- ↑ Prezidentský dekret č. 260/1973 v Úředním věstníku Filipínské republiky. www.officialgazette.gov.ph [online]. [cit. 2023-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-09-17.
- ↑ Popis kostela na webu města Miagao
- ↑ html popis materiálů
- ↑ oficiální web kostela
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- LCI 8 = Lexikon der christlichen Ikonographie, Ikonographie der heiligen, Wolfgang Braunfels (ed.), Band 8, Herder: Freiburg-Basel-Rom-Wien 1994, s. 491-492.