Kostel svatého Jakuba apoštola (Cítoliby)
| Kostel svatého Jakuba apoštola v Cítolibech | |
|---|---|
 Kostel sv. Jakuba apoštola v Cítolibech | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Kraj | Ústecký |
| Okres | Louny |
| Obec | Cítoliby |
| Souřadnice | 50°19′51,38″ s. š., 13°48′49,6″ v. d. |
 | |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | litoměřická |
| Vikariát | lounský |
| Farnost | Cítoliby |
| Status | farní kostel |
| Užívání | bližší informace: o bohoslužbách o Noci kostelů |
| Současný majitel | farnost Cítoliby |
| Zasvěcení | Jakub Starší |
| Architektonický popis | |
| Stavební sloh | baroko |
| Výstavba | 1714-1715 |
| Specifikace | |
| Stavební materiál | kámen a zdivo |
| Další informace | |
| Adresa | Cítoliby, Česko |
| Ulice | Tyršovo náměstí v Cítolibech |
| Kód památky | 42559/5-1085 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Jakuba apoštola v Cítolibech, nazývaný též kostel sv. Jakuba Většího[1], je římskokatolický farní kostel. Barokní sakrální stavba tvořící dominantu obce se nachází v jihovýchodním koutě Tyršova náměstí a je chráněný jako kulturní památka.[2]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Schwarzenberský archivář Johann Veselý ve své knížce o dějinách schwarzenberských panství v severozápadních Čechách napsal, že před stavbou nového kostela v Cítolibech byl ten původní, zasvěcený svatému Havlovi a umístěný v zámecké zahradě, zbořený.[3] V patrociniu původního kostela se Veselý evidentně mýlil; tomuto světci je zasvěcený kostel v sousedním Brlohu. Poloha kostela v zámecké zahradě, blízko rezidenčního sídla, však také není jistá, navíc když Veselý své tvrzení neopírá o žádný písemný pramen.[4]
Podle Františka Štědrého pochází nejstarší písemná zmínka o zdejším kostele z roku 1358. Odvolává se při tom na konkrétní místo z nejstarší lounské městské knihy.[5] Na citované straně archiválie, ale ani v celém roce 1358 cítolibský plebán není jmenovaný. Ačkoliv v té době kostel zřejmě opravdu existoval, je nutné první písemnou zmínku o něm klást až do roku 1379, kdy cítolibský farář Hanek řečený Herink půjčil městské radě v Rakovníku 40 kop grošů.[6] Ze 14. a z 1. poloviny 15. století je známo několik jmen cítolibských farářů; naposledy je uváděn v pramenech farář v Cítolibech k roku 1456.[5] Pak duchovní správa v Cítolibech na 150 let zanikla.
V roce 1606 pořídil tehdejší majitel vesnice, Karel Hruška z Března, závěť. Jedním z jejích ustanovení bylo postavení nové fary a instalace duchovního. Tím se stal evangelík Zikmund Jáchym Třebenský, který byl ovšem začátkem 20. let nucen emigrovat.[7] Od 60. let 17. století administrovali cítolibskou farnost augustiniáni z kláštera v Dolním Ročově. Z dochovaných kostelních účtů původního kostela svatého Jakuba lze mj. vyčíst jeho mobiliář. Stavba byla opatřena věží, jejíž fasáda se v roce 1692 natírala zelenou barvou. V dubnu 1714 se mobiliář kostela přenášel do zámku a následně došlo k jeho zboření.[8]
Stavebníkem nového kostela byl majitel cítolibského panství Arnošt Bohumír Schütz z Leipoldsheimu. Stavba byla dokončena v roce 1715. Jméno architekta se v písemných pramenech nevyskytuje. Schütz se vysvěcení kostela nedočkal. Zemřel už v lednu toho roku a byl pohřben v kryptě kostela.[9]
- Duchovní správci kostela jsou uvedeni na stránce: Římskokatolická farnost Cítoliby.
Architektura
[editovat | editovat zdroj]Exteriér
[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o orientovanou, obdélnou, barokní stavbu s polokruhvě zakončeným presbytářem se sakristií po severní straně a čtyřbokou prostorou po jižní straně. V západním průčelí se nalézá věž. Boční fasádu člení pilastry a segmentově zakončená pravoúhlá okna. Stejnými okny a lizénovými rámci je opatřen i závěr kostela. Boční fasády přecházejí konvex-konkávně v boční části hlavního průčelí. V západním průčelí, které je členěno pilastry a vyvrcholeno štítem s křídlatými zdmi a věží, je střední rizalit s obdélným portálem a polokruhově ukončeným oknem se znakem Schützů v kartuši.[10]
Interiér
[editovat | editovat zdroj]Presbytář s pilastry je sklenut jedním polem valené klenby s lunetami a pásem. V závěru má v klenbě tři kápě s pásy. Po jižní straně se nachází čtyřboká prostora s plochým stropem, která je otevřená v celé šíři obloukem do presbytáře. Na jeho severní straně je obdélný portál do sakristie. Triumfální oblouk je segmentový. Loď má valenou klenbu s lunetami a pásy sbíhajícími se na dvojice pilastrů. Kruchta spočívá na dvou pilířích a třech polokruhových obloucích. Je podklenutá hladkou křížovou klenbou a pásy. Západní část kruchty je oddělena dvěma pilíři a třemi oblouky jako v přízemí a zaklenuta hladkými křížovými klenbami. Východní část kruchty je balkónovitě vysunutá a má dřevěné zábradlí.[10]
Zařízení
[editovat | editovat zdroj]Hlavní oltář a presbytář je vyzdobený plastikami M. B. Brauna. Podle chronogramu byla výzdoba dokončena v roce 1718.[11] Na tabernáklu stojí krucifix a dva andělé. Na závěrové straně presbytáře je zavěšen obraz Kázání sv. Jakuba. Dlouho byl považován za dílo Petra Brandla, teprve Jaromír Neumann ho připsal V. V. Reinerovi.[12] Pochází ze stejné doby jako oltář. Tento obraz byl restaurován v roce 1890 Václavem Sochorem. Na pilířových podstavcích při oltáři se nacházejí čtyři sochy andělů světlonošů od M. B. Brauna. V kostele jsou dále čtyři malé obrazy s výjevy ze života Kristova v rokokových rámech. Dva protějškové barokní oltáře pocházejí z let 1718–1719 a je na nich sochařská výzdoba od M. B. Brauna, rokokové skříňky a obrazy od V. V. Reinera z období kolem roku 1733.
Jeden protějškový oltář má obraz sv. Barbory, sochy andělů a Boha Otce v nástavci, druhý protějškový oltář je vybaven obrazem sv. Jana Nepomuckého a sochami sv. Ludmily a sv. Václava a archanděla Michaela v nástavci. Další dva protějškové oltáře jsou rokokové s barokními obrazy Ecce Homo a sv. Jeronýma, soškami Panny Marie a sv. Anny, s klasicistními sochami andělů a další sochařskou výzdobou. Na barokní kazatelně je socha Boha Otce a hlavičky andílků. Lavice pocházejí z počátku 18. století a zdobí je znak Schützů z Leipoldsheimu. Dvě barokní zpovědnice pocházejí z 1. poloviny 18. století jsou opatřeny sochami sv. Maří Magdalény a Marnotratného syna. Čtyři oválné obrazy evangelistů jsou z 1. poloviny 18. století. Obraz Svaté rodiny je rokokový, obraz Nejsvětější Trojice je z 18. století. Přípravný oltářík má rokokový nástavec. Barokní pískovcová křtitelnice s cínovým víkem je datována do roku 1668 a pochází z původního kostela. V interiéru jsou náhrobníky Polyxeny Schützové z roku 1685 a Zuzany Schützové z roku 1698.
Původní varhany byly rokokové z roku 1754.[10] Současné kostelní varhany postavil v roce 1901 pražský závod Rejna a Černý.[13] Ty nahradily barokní koncertní nástroj, na který hráli mj. členové rodiny Kopřivů a který byl v období socialismu zničen na Novém Hradě. Ze starého kostela se ve věži přes všechny válečné rekvizice dochoval zvon Václav, ulitý v roce 1529 zvonařem Bartolomějem z Nového Města pražského.[14] V roce 2021 byl restaurován.
Okolí kostela
[editovat | editovat zdroj]
Na hřbitovní zdi před kostelem, z obou stran portálu, jsou umístěny pískovcové sochy z Braunovy dílny. Nejsou to originály, nýbrž jejich kopie ve formě výdusků, které v roce 1989 vytvořili restaurátoři Antonín Kolář a František Pašek. Oba pak v roce 1994 původní plastiky restaurovali.[15] Tyto originály jsou umístěné v lounském kostele svatého Petra. Sochy zobrazují starce s přesýpacími hodinami a mladou ženu pozvedající kalich. Obyčejně bývají nazývány Chronos a Víra. Pavel Preiss se domnívá, že se jedná o alegorické protiklady Stáří a Mládí. Klade si otázku, zda je jejich umístění na hřbitovní zdi skutečně původní.[16]
Před kostelem stály ještě dvě plastiky: Mojžíš a neznámý světec,[17] o kterém se P. Preiss domnívá, že šlo o svatého Pavla.[16] Jejich osud je neznámý. Ze čtyř soch, které bývaly na průčelní fasádě, se tři zřítily. Čtvrtou, svatého Vojtěcha, si vyžádal místní malíř Václav Sochor a umístil ji před svůj cítolibský ateliér.[10] Sloup Nejsvětější Trojice na náměstí je dílenskou prací braunovskou. V kartuši nese nápis, že ho dal vztyčit Arnošt Bohumír Schütz, který zemřel v roce 1715. Vznikl tudíž před tímto datem. Jedná se o tříhranný obelisk s plastikami Nejsvětější Trojice; sochy andílků a vázy, které zdobily pilíře zábradlí, už neexistují. Postupně byly vandalským způsobem zničeny.
Významu cítolibského výtvarného díla si byli historikové umění vědomi už za 1. republiky. Na výstavě Umění v Čechách v XVII. a XVIII. století, uspořádané v roce 1938 v pražském Valdštejnském paláci, byly vystaveny obě pískovcové alegorie z ohradní zdi kostela, většina plastik andělů z kostela i oltářní obraz.[18]
Ve 2. polovině 18. století se kostel stal centrem provozování duchovní hudby. Jejími autory byli především příslušníci místní rodiny Kopřivů. Jejich skladby vyšly na hudebních nosičích.[19]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky. Praha: Soukup & David, 2002. 308 s. ISBN 80-7011-708-7. S. 32.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-30]. Identifikátor záznamu 154750 : Kostel sv. Jakuba Většího, Cítoliby. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ VESELÝ, Johann. Geschichte der fürstlich Schwarzenbergschen Besitzungen Citolib, Vršovic, Toužetin, Kornhaus, Jinonic. Prag: Selbstverlag, 1895. 175 s. S. 17. (Dále jen Veselý 1895).
- ↑ ROEDL, Bohumír; PARKMANOVÁ, Eva; BORL, Zdeněk. Cítoliby. Cítoliby: Městys Cítoliby, 2019. 173 s. ISBN 978-80-87019-23-8. S. 56–58. (Dále jen Roedl 2019).
- ↑ a b ŠTĚDRÝ, František. Dějiny městyse Cítolib. Cítoliby: Městys Cítoliby, 1930. 100 s. Kapitola Faráři, duchovní správa, s. 47.
- ↑ BOROVÝ, Clemens. Libri erectionum Archidioecesis pragensis II. Pragae: J. G. Calve, 1878. 259 s. Dostupné online. S. 162.
- ↑ Roedl 2019, s. 36.
- ↑ ROEDL, Bohumír. Cítolibské baroko pohledem kostelních účtů z let 1691–1752. In: HAVRLANT, Jaroslav. Sborník ke 125. výročí Oblastního muzea v Lounech. Louny: Oblastní muzeum Louny, 2014. ISBN 978-80-905891-0-0. S. 105.
- ↑ Veselý 1895, s. 19.
- ↑ a b c d POCHE, Emanuel (ed). Umělecké památky Čech I. Praha: Academia, 1977. 643 s. S. 165–166.
- ↑ Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989. 906 s. ISBN 80-200-0069-0. Kapitola Oldřich J. Blažíček, Sochařství vrcholného baroka v Čechách, s. 497.
- ↑ NEUMANN, Jaromír. Václav Vavřinec Reiner a Petr Brandl. Umění. 1967, roč. 15, s. 437–476.
- ↑ HORÁK, Tomáš. Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska, Ústí nad Labem 2003, s. 40–43, ISBN 80-86067-77-7
- ↑ Roedl 2019, s. 62.
- ↑ Roedl 2019, s. 64.
- ↑ a b PREISS, Pavel. Braunovské plastiky z Cítolib ve vídeňském Neuwaldeggu. In: Historická architektura. Sborník k poctě Milana Pavlíka. Praha: Nakladatelství Jalna, 1995. S. 144.
- ↑ MATĚJKA, Bohumil. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu lounském.. Praha: Archaeologická kommisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1897. 94 s. S. 4.
- ↑ Výstava umění v Čechách XVII–XVIII století 1600–1800. Pražské baroko. Praha: Umělecká beseda v Praze, 1938. 140 s. S. 95.
- ↑ Šesták, Zdeněk, Musica antiqua Citolibensis. Nouze již odešla, velká radost jest k nám přišla..., Cítoliby a Louny 2009, s. 171–173, ISBN 978-80-904113-2-6
