Konstantinopolské příměří (1533)
| Konstantinopolské příměří | |
|---|---|
| İstanbul antlaşması | |
| Typ | příměří |
| Téma | ukončení válečných operací, potvrzení vzájemné svrchovanosti |
| Data | |
| Podepsáno | 22. července 1533 |
| Místo podepsání |  Konstantinopol, Osmanská říše |
| Uzavřeno | 22. července 1533 |
| V platnosti od | 22. července 1533 |
| Podmínky účinnosti | Ferdinand I. uznává osmanskou svrchovanost, přijímá Sulejmana I. jako svého „otce a suveréna“, zavazuje se k placení každoročního tributu a uznává osmanského velkovezíra jako svého bratra a rovného |
| Expirace | 1536 |
| Strany | |
| Signatáři |  Ferdinand I. Sulejman I. |
| Podepsané země | Rakouské arcivévodství Osmanská říše |
| Obsah | |
| Důvod | ukončení habsbursko-osmanské války (1529–1533) a řešení uherské otázky |
| Cíl | ustavení dočasného příměří a stabilizace regionu potvrzením vzájemných titulů a závazků |
| Důsledky | dočasné ukončení válečných operací, následné obnovení bojů a změna územní kontroly, zejména v Uhersku |
| Jazyk | latina, osmanská turečtina |
Konstantinopolské příměří (turecky: İstanbul antlaşması) bylo podepsáno 22. července 1533 v Konstantinopoli Osmanskou říší a Rakouským arcivévodstvím po habsbursko-osmanské válce v letech 1529–1533.
Podle několika zdrojů bylo toto a další příměří uzavřené v letech 1547, 1568, 1573, 1576, 1584 a 1591 pouze dočasnými dohodami o vzájemném neútočení (s omezenou platností) a ne skutečnými mírovými smlouvami, protože v celém šestnáctém století nebyla uzavřena žádná opravdová mírová dohoda.[1][2][3] Gábor Ágoston tento akt označuje jako smlouvu nebo příměří, avšak jeho povahu definuje pouze jako „ústní slib“ (korespondence mezi Ferdinandem a jeho vyslancem také ukazuje, že dohoda byla záležitostí mezi Sulejmanem a králem).[4] Mortimer rovněž uvádí, že příměří bylo mezi Ferdinandem a Sulejmanem. Pouze příměří z roku 1547 bylo schváleno Karlem V.[3]
Pozadí
[editovat | editovat zdroj]Během bitvy u Moháče v roce 1526 zemřel uherský král Ludvík II. bez dědice trůnu, ale protože Osmanská říše po válce neanektovala Uhersko, uherský trůn zůstal několik měsíců neobsazený.[5] Objevili se dva uchazeči: Ferdinand I., arcivévoda rakouský, a Jan Zápolský, vojvoda (guvernér) Sedmihradska (turecky: Erdel, dnes západní část Rumunska). Ačkoli většina uherské šlechty podporovala Zápolského, Ferdinand se prohlásil za právoplatného uherského krále, přičemž ho podporoval jeho starší bratr, císař Svaté říše římské Karel V. Osmanská říše však stála na straně Zápolského a císař Sulejman I. zahájil proti Rakousku dvě vojenská tažení (v letech 1529 a 1532). Ferdinand si uvědomil, že je nemožné upevnit svou vládu v Uhersku.
Mezitím šáh safíovské Persie, Tahmásp I., začal působit na východních hranicích Osmanské říše. Sulejman se proto rozhodl soustředit své aktivity na východ a upustit od pokračování nepřátelství na západě,[6] což vedlo k podpisu dohody.
Podmínky
[editovat | editovat zdroj]V této dohodě Ferdinand I. uznal osmanskou svrchovanost a uznal Sulejmana za svého „otce a suveréna“, souhlasil s placením každoročního tributu a přijal osmanského velkovezíra jako svého bratra a sobě rovného v hodnosti.[7][8][9][10][11]
Podle Nicolae Jorgy se Ferdinand vzdal svých nároků na Uhersko, s výjimkou malé části na západě země.[12]
Podle Gábora Ágostona dal Sulejman Uherské království králi Janovi, ale byl ochoten přijmout jeho rozdělení s Habsburky. K vymezení hranic poslal do Uher Ludovica Grittiho.[5]
Stanford Shaw uvádí, že Ferdinand měl být považován za krále Německa a Karel V. za krále Španělska, přičemž oba byli postaveni na stejnou úroveň jako velkovezír Osmanské říše. Navíc jim bylo zakázáno nazývat kohokoli „císařem“, kromě osmanského panovníka.[13] Podle jiných zdrojů osmanská kancelář oslovovala Karla a Ferdinanda (také v jejich dopisech) jako krále, což však Habsburkové nikdy neuznali. V jiných korespondencích Osmané naopak povýšili Františka a Karla IX. na císaře.[2][14]
Následky
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1536, po úspěšném dokončení svého „tažení dvou Iráků“ (1534–1535), považoval Sulejman příměří za neplatné.[5]
Mír byl porušen bitvou u Gorjani v roce 1537 a bitvou u Prevezy v roce 1538.
Zápolský neměl syna, a podle Nagyváradské smlouvy, podepsané v roce 1538, měl být jeho nástupcem na uherském trůnu Ferdinand. Po uzavření smlouvy však Zápolského manželka porodila syna. Když v roce 1540 Zápolský přirozenou smrtí zemřel, Ferdinand si znovu nárokoval trůn, čímž byla válka obnovena.[15] Tentokrát Sulejman změnil svou politiku umožňující existenci Uherska jako vazalského království a během dvou tažení v letech 1541 a 1543 většinu Uherska anektoval. Zápolského nemluvně bylo přemístěno do Sedmihradska, bývalého panství jeho otce.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Truce of Constantinople (1533) na anglické Wikipedii.
- ↑ SCOTT, Hamish. The Oxford Handbook of Early Modern European History, 1350-1750: Volume II: Cultures and Power. [s.l.]: Oxford University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-0-19-102001-8. S. 783. (anglicky)
- ↑ a b LESAFFER, Randall. Peace Treaties and International Law in European History: From the Late Middle Ages to World War One. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-139-45378-3. S. 345. (anglicky)
- ↑ a b MORTIMER, G. Early Modern Military History, 1450-1815. [s.l.]: Springer, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-230-52398-2. S. 68. (anglicky)
- ↑ ÁGOSTON, Gábor. The Last Muslim Conquest: The Ottoman Empire and Its Wars in Europe. [s.l.]: Princeton University Press, 2021. Dostupné online. ISBN 978-0-691-20538-0. S. 193. (anglicky)
- ↑ a b c YÜCEL, Yaşar; SEVIM, Ali. Türkiye tarihi II. Istanbul: AKDTYK Yayınları, 1990. S. 268–274.
- ↑ KINROSS, Lord. The Ottoman Centuries. İstanbul: Altın Kitaplar, 2008. ISBN 978-975-21-0955-1. S. 193. (anglicky)
- ↑ BONNEY, Richard. "Suleiman I (“the Magnificent”)(1494–1566).". The Encyclopedia of War [online]. 2011 [cit. 2025-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-11-19.
- ↑ SOMEL, Selcuk Aksin. The A to Z of the Ottoman Empire. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2010. 512 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-7579-1. S. 152. (anglicky) Google-Books-ID: tBoyoNNKh78C.
- ↑ ERASMUS, Desiderius. The Correspondence of Erasmus: Letters 2635 to 2802 April 1532-April 1533. books.google.com [online]. University of Toronto Press, 2022-12-26 [cit. 2025-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-12-26.
- ↑ SHAW, Stanford J.; SHAW, Ezel Kural. History of the Ottoman Empire and Modern Turkey: Volume 1, Empire of the Gazis: The Rise and Decline of the Ottoman Empire 1280-1808. [s.l.]: Cambridge University Press, 1976. 372 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-29163-7. (anglicky)
- ↑ FAROQHI, Suraiya N.; FLEET, Kate. The Cambridge History of Turkey: Volume 2, The Ottoman Empire as a World Power, 1453–1603. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. 864 s. Dostupné online. ISBN 978-1-316-17554-5. (anglicky) Google-Books-ID: uXdhBAAAQBAJ.
- ↑ JORGA, Nicolae. Gescchiste des Osmanichen. Svazek II. [s.l.]: Yeditepe Yayınları, 2009. ISBN 978-975-6480-19-9. S. 350–351. (německy)
- ↑ SHAW, Stanford. History of the Ottoman Empire and Modern Turkey. [s.l.]: Cambridge University Press, 1976. Dostupné online. ISBN 0-521-29163-1. S. 94. (anglicky)
- ↑ Ágoston 2021, s. 337.
- ↑ Encyclopædia Britannica. Svazek 9. [s.l.]: [s.n.] S. 177.