Kodikologie

Kancionál.

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Sleduje vnitřní proměny a osudy literárních rukopisů i jako součásti určitých celků, zejména skriptorií, iluminátorských dílen a knihoven. Zabývá se i problémy penetrace (putováním rukopisů), tedy obchodem s rukopisnými kodexy, dějinami středověkých knihoven a v novověku vývojem rukopisných oddělení knihoven. Kodex sloužil k uchování a předávání společensky zajímavých informací, zapsaných v určité formě.

Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Název byl přenesen na mnohalistovou knihu, do 13. století pergamenovou, později papírovou (nejstarší papírna v Čechách je k roku 1490 – Zbraslav). Další formou dokumentu byl rotulus, svitek. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alphonse (Alain) Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. V Česku se rukopisy zabývá hlavně Komise pro soupis rukopisů při AV ČR (založena 1954, časopis Studie o rukopisech). Kodikologie tedy studuje rukopisy, které nebyly vedeny jako úřední knihy a jejichž původní sepsání a pozdější opisy sledovaly literární, vědecké či dokumentační cíle. Kodikologie má především antické či středověké objekty výzkumu, neboť rukopisná kniha se vyskytovala do vynálezu knihtisku (v pol. 15. století – Johannes Gutenberg). Na ni pak navazuje knihověda (zabývá se tištěnými knihami) a bibliologie (nauka o knize vůbec).

Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:

1. liturgické a náboženské rukopisy,
2. studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
3. nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
4. reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.

Součástí výzkumu kodikologie jsou také další osudy kodexů po jejich vzniku, tj. obchod s rukopisy a dějiny kodexových knihoven, tedy jak knihoven institucionálních (církevních a světských), tak knihoven individuálních, soukromých. Dějiny knihoven obecně tvoří součást bibliografie.

Fyzický popis rukopisu

Při zpracování středověkých rukopisů je snaha v každé zemi užívat jednotný systém popisu, které se od sebe většinou liší jen v detailech. Pravidla vytvořená pro Českou republiku jsou zaměřena především na středověké rukopisy a předpokládá se publikování výsledného katalogu tiskem. Záznam v katalogu rukopisů začíná tzv. záhlavím, kde jsou podané základní souhrnné informace o příslušném rukopisu. V záhlaví se uvádí následující údaje:

• signatura

• datace rukopisu (příp. jeho částí), pokud nelze datovat přesně, užívá se zápis století pomocí římských číslic, číslice 1 a 2 jako horní index pro udání první či druhé poloviny století, při dataci třetiny se užívají zkratky "in.", "med." a "ex.", pro označení rozsahu se užívá "–⁠⁠⁠⁠⁠⁠", zatímco pro označení přelomu století se užívá "/"

• místo vzniku (pokud může být určeno)
• materiál rukopisu (papír nebo pergamen, příp. jejich kombinace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako první se píše převažující psací látka)
• počet listů (folií) nebo stran (pagin)
• rozměry s přesností na půl centimetru
• upozornění na výskyt iluminací nebo notace

V novějších katalozích je na počátku katalogového záznamu uvedený i sumarizovaný obsah rukopisu. U rukopisů se dále sleduje jejich forma (v naprosté většině případů se jedná o kodex, avšak vyskytuje se pár výjimek ve formě svitku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. tóra či některé genealogické zápisy), filigrány, které mohou výrazně napomoci při dataci kodexů. Dále se sleduje tzv. skladba rukopisu, tj. uspořádání složek, příp. samostatných listů, z nichž je rukopis sestaven.⁠ Pro zápis uspořádání složek existuje standardizovaný systém popisu, který připomíná matematický vzorec.

Zápis skladby rukopisu

Složky, z nichž se rukopis skládá, se podle počtu obsažených listů nazývají binio (dva dvojlisty), ternio (tři dvojlisty), kvatern (čtyři dvojlisty), kvintern (pět dvojlistů), sextern (šest dvojlistů) atd. Nejčastěji se vyskytují kvaterny a sexterny. Pro učení rozsahu složek je důležité najít jejich střed –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo, kde je vidět provázek, který byly listy ve složce sešity. České zásady udávají římskou číslicí počet dvojlistů příslušné složky, k němuž jsou pomocí znamének "-" nebo "+" a počtem listů doplněny údaje o chybějících nebo dodatečně přidaných listech (listy jsou označovány arabskými číslicemi, dvojlisty římskými).

Příklad: 2. VI (fol. 24) + (VI-1, fol. 35) + (V+2, fol. 47)

Rukopis složený ze dvou úplných sexternů, jednoho sexternu s vyříznutým listem a jednoho kvinternu se dvěma doplněnými listy. Jeden list vyříznut za fol. 27, samostatné přidané listy jsou folia 38 a 40.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kodikologie na Wikimedia Commons

Autoritní data	Biblio: c5093e12-a1a3-4248-b630-107294436c1f NKC: ph121692 PSH: 5166 TDKIV: 000002159 BNE: XX542830 BNF: cb11965545n (data) GND: 4140704-0 LCCN: sh97008489 LNB: 000315973 NLI: 987007551615705171