Přeskočit na obsah

Knut Haukelid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Knut Haukelid
Narození17. května 1911
Brooklyn
Úmrtí8. března 1994 (ve věku 82 let)
Oslo
Místo pohřbeníhřbitov Vår Frelsers
Alma materVálečná škola
Povoláníodbojář a voják
OceněníVojenský kříž
Válečný kříž 1939–1945
Medaile svobody
Medaile 70. výročí narození krále Haakona VII.
Medaile za obranu 1940–1945
… více na Wikidatech
RodičePoložka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ124265841
PříbuzníSigrid Gurie (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Knut Anders Haukelid DSO MC (17. května 1911 New York – 8. března 1994 Oslo) byl norský důstojník a během války významný člen norského hnutí odporu. Nejznámější je účastí na operaci Telemark – zfilmováno jako Hrdinové z Telemarku, která úspěšně narušila dodávky těžké vody nacistům a kterou popsal v pamětech Skis Against the Atom (norsky 1953, anglicky 1954).[1][2]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Jeho sestra (dvojče) Sigrid Gurie ve filmu Algiers (1938).

Knut Anders Haukelid se narodil v Brooklynu, New York. Jeho rodiče byli Bjørulf Knutson Haukelid (1878–1944) a Sigrid Johanne Christophersenová (1877–1969), manželé z Norska, kteří v té době žili a pracovali v New Yorku. Jeho otec byl stavební inženýr pracující pro společnost Interborough Rapid Transit Company, dnes již neexistujícího provozovatele části newyorského metra (1902–1912). Knut Haukelid měl sestru (dvojče) Sigrid Gurieovou (1911–1969), která se stala norsko-americkou filmovou herečkou. Protože dvojčata se narodila v New Yorku během legálního pobytu jejich rodičů, oba měli dvojí norsko-americké občanství.[3]

V roce 1914 se rodina vrátila do Norska. Knut Haukelid následně vyrůstal v hlavním Oslu, kde jeho otec pracoval jako inženýr a pomáhal při stavbě první linky metra v Oslu. V roce 1929 se Haukelid dočasně vrátil do Ameriky, aby zde vystudoval Massachusetts State College. Po studiích se vrátil do Norska a později si ještě doplnil vzdělání na dvou školách v Německu: na Technické univerzitě v Drážďanech (německy TUD: Technische Universität Dresden) a v letech 1937–1938 na Univerzitě v Berlíně (od roku 1949 se jmenuje Humboldtova univerzita, německy Humboldt-Universität zu Berlin). Po návratu do Norska pracoval pro otcovu inženýrskou firmu Haukelid og Five.[4]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Operace Telemark a Hrdinové z Telemarku.

Britský výcvik[editovat | editovat zdroj]

V roce 1940 fašistické Německo v rámci Operace Weserübung uskutečnilo invazi do Dánska a Norska, kde byla ustavena loutková vláda v čele s kolaborantem Vidkunem Quislingem. Ale zatímco rovinaté Dánsko bylo obsazeno za jediný den, v hornatém Norsku i po mnoha měsících zůstávaly silné norské odbojové skupiny.

Knut Haukelid se v roce 1941 stal členem „Norwegian Independent Company 1“ (Kompani Linge) pod vedením kapitána Martina Lingeho , kterou vytvořilo britské „Oddělení pro zvláštní operace“ (Special Operations Executive). Po rozsáhlém speciálním výcviku ve Velké Británii byl vybrán jako zástupce velitele skupiny „Gunnerside“ a v roce 1943 poslán zpět do Norska se speciálním posláním.

Primárním úkolem Knuta Haukelida a členů skupiny „Gunnerside“ bylo provést sabotáž v továrně na těžkou vodu v těsném sousedství hydroelektrárny Vemork u města Rjukan v kraji Telemark. Továrna v okupovaném Norsku byla jediná v celé Evropě, která vyráběla významná množství těžké vody a navíc Britové od místní norské odbojové skupiny již delší dobu věděli, že Němci několikanásobně zvýšili její výrobu. Těžká voda měla zásadní význam pro účast Třetí říše v závodě o jadernou bombu. Předchozí pokusy Britů o sabotáž ve Vemorku z roku 1942 (dvě na sebe navazující operace „Grouse“ a „Freshman“) s využitím kluzáků však byly neúspěšné a Němce to upozornilo na zájem Spojenců o továrnu.[5][6]

Operace Telemark[editovat | editovat zdroj]

Pro výsadek (další) skupiny „Gunnerside“ v roce 1943 se proto Britové rozhodli použít padáky. Seskok byl úspěšný a po delším hledání se jim podařilo spojit se také se zbytky průzkumníků jedné předchozí skupiny, která se nyní přejmenovala na „Swallow“ (Vlaštovky). Spojený, ale stále malý tým zahájil přípravy na finální akci, která byla stanovena na noc z 27. na 28. března 1943. Po neúspěšném pokusu z roku 1942 Němci umístili kolem elektrárny miny, světlomety a další stráže. Především most ve výšce 200 metrů nad hlubokou rokli byl plně střežen.[7][8]

Skupina měla předem podrobné plány od jednoho norského agenta přímo v továrně. Rozhodla se proto vyhnout mostu a sestoupit do rokle (kterou Němci považovali za neprůchodnou), přebrodit ledovou řeku a vyšplhat na strmý kopec na druhé straně. Poté na základě plánů továrny vnikla do hlavního suterénu kabelovým tunelem a oknem. Výbušné nálože umístili přímo na zařízení pro elektrolýzu vody a připojili rozbušky tak, aby měli dostatek času k útěku.[5] Na místě záměrně zanechali samopal Thompson, doufali, že Němci tak uvěří, že jde o akci britské armády, nikoli Norů. Běžnou praxí Němců v Norsku totiž bylo, že po každé akci místního odboje popravovali několikanásobek uvězněných.[9][10][11]

Přestože je poté hledalo přes 3000 Němců, všem se podařilo uniknout: pět uprchlo přes hory na lyžích až do Švédska (přes 300 kilometrů),[12] dva se dostali do Osla (kde jim pomohli další odbojáři) a čtyři zůstali v regionu za účelem dalšího odboje.[8] Akce byla považováno za úspěšnou. Veškeré zásoby těžké vody na místě byly zničeny společně s různým důležitým zařízením. Na druhou stranu, továrna ve Vemorku nebyla trvale vyřazena z provozu, jak plánovači akce možná doufali. Již v dubnu Němci výrobu částečně obnovili. SOE dospěla k závěru, že opakování sabotáže je prakticky neproveditelné, protože Němci dále zlepšili zabezpečení.[13]

Potopení SF Hydro[editovat | editovat zdroj]

Krátce po obnovení výroby proto začala série náletů (s vědomím, že mnoho bomb cíl mine a způsobí též civilní ztráty), které s přestávkami pokračovaly až do listopadu 1943. Nicméně opakované nálety přiměly Němce k rozhodnutí továrnu opustit a převézt její zbývající zásoby a také důležité a ještě nepoškozené komponenty do Německa. Britové se to dověděli a protože Knut Haukelid byl jediný vycvičený voják v okolí, dostal sabotáž opět za úkol.

Ten spolu s dvěma spolupracovníky dospěli k závěru, že úkol lze nejlépe splnit umístěním výbušniny na norský trajekt SF Hydro, který převážel kontejnery s těžkou vodou a další vybavení přes jezero Tinn (trasa z Rjukanu vedla střídavě po železnici a lodí). Trajekt byl potopen 20. února 1944. Byla přitom snaha minimalizovat ztráty na životech: zahynuli 4 Němci ale také 14 Norů (trajekt sloužil i běžné přepravě osob), 29 osob se podařilo zachránit, hlavně s pomocí místních rybářů.[14]

Poválečný život[editovat | editovat zdroj]

Za odbojovou činnost během války Knut Haukelid postupně obdržel řadu vyznamenání včetně nejvyššího norského vojenského vyznamenání Válečného kříže s mečem (norsky ve variantě bokmål: Krigskorset med sverd). Toto vyznamenání mu bylo uděleno dvakrát, v letech 1944 a 1947: Válečný kříž se dvěma meči. Kromě toho byl Haukelid vyznamenán také vysokými britskými vyznamenáními: Řád za vynikající službu a Vojenský kříž Velké Británie a rovněž obdržel vyznamenání dalších zemí.

Haukelid absolvoval Norskou vojenskou akademii v roce 1948. Sloužil jako major v pěším pluku Telemark a později byl jmenován velitelem Domácí stráže metropolitní oblasti (tzv. Velké Oslo). V roce 1959 se Haukelid stal podplukovníkem armádní pěchoty a od roku 1966 až do svého odchodu do důchodu sloužil jako plukovník a velitel okrsku Domobrany metropolitní oblasti. Do důchodu odešel v roce 1974.

Na jaře 1984, při příležitosti 40. výročí sabotážní akce proti továrně na těžkou vodu ve Vemorku, byli přeživší členové skupiny Kompani Linge, kteří se akce zúčastnili, vyznamenáni na recepci amerického velvyslance v Oslu, v rezidenci Marka Evanse Austada. Dne 18. října 1985 byl Knut Haukelid vyznamenán na druhém výročním banketu Skandinávsko-americké síně slávy ve městě Minot, Severní Dakota.

Knut Haukelid zemřel ve věku 83 let 8. března 1994 v Det Norsk Diakonhjemmet v Oslu. Je pohřben na hřbitově Vår Frelsers gravlund (Hřbitov našeho Spasitele) v centru Osla.

V literatuře a filmu[editovat | editovat zdroj]

Dokumentární filmy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 vznikl rozsáhlý britský dokumentární seriál Secrets of World War II (Tajemství 2. světové války), kde jednotlivé díly se věnují různým operacím a událostem války (např. sedmý díl se zabývá šifrovacím strojem Enigma). Díl nazvaný The Real Heroes of Telemark (Opravdoví hrdinové z Telemarku, 52 minut, režie Jonathan Martin) byl ve Spojeném království poprvé vysílán 26. března 1998. V České televizi byl pod mírně odlišným názvem Hrdinové z Telemarku zatím naposledy vysílán 12. ledna 2023 na ČT2.[15][16]

V roce 2003 vznikl v BBC další dokument, opět nazvaný The Real Heroes of Telemark (režie Martin Pailthorpe).[17] Jako doplněk k tomuto dokumentu byla vydána také kniha The Real Heroes of Telemark (kromě tištěné verze a dalších vydání vyšla také jako elektronická kniha nebo v audioverzi), kterou napsal Raymond Mears (Ray Mears). Ten vystupuje také jako průvodce v dokumentu a zdůrazňuje mimořádné schopnosti přežití norské skupiny, které byly klíčem jejich úspěchu.[18]

V roce 2018 byl natočen další, tentokrát francouzský dokument Válka o těžkou vodu (Le IIIème Reich n'aura pas la bombe, režie Nicolas Jallot), který se tentokrát zaměřuje hlavně na technické aspekty, proto v něm vystupuje řada jaderných fyziků a dalších vědců v dosud nepublikovaných svědectvích. Kromě toho dokument využívá četné záběry z dále zmíněného dokudramatu Boj o těžkou vodu z roku 1948.[19]

Dokudrama a hrané filmy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hrdinové z Telemarku.

Již krátce po válce (v roce 1948) byl natočen v koprodukci Norska a Francie polodokumentární film (můžeme říci též dokudrama) jehož originální norský název je Kampen om tungtvannet (Boj o těžkou vodu: tedy stejný jako pozdější druhé norské vydání vzpomínek Knuta Haukelida z roku 1953). Ve Francii byl promítán pod prakticky stejným názvem La Bataille de l'eau lourde a stal se zde druhým nejúspěšnějším filmem roku (skoro 5,4 miliónu diváků).[20]

Fotografie v infoboxu je ze slavnostní norské premiéry filmu, kde norský král Haakon VII. podává ruku odbojářům, kteří ve filmu hráli sami sebe (včetně Knuta Haukelida, který současně byl také jedním z odborných poradců). Ve filmu je použita též řada dokumentárních archivních záběrů, na kterých jsou zaznamenání Winston Churchill, Dwight D. Eisenhower, Joseph Goebbels a Adolf Hitler. V anglicky mluvících zemích byl promítán pod názvem Operation Swallow: The Battle for Heavy Water.[21]

V roce 1965 byl natočeno výpravné britské filmové drama 'Hrdinové z Telemarku. Scénář napsali Ivan Moffat a Ben Barzman, přičemž vycházeli z výše zmíněných knih Knuta Haukelida Skis Against the Atom a Johna Drummonda But for these men, ale konečná verze scénáře má některé významné odchylky od skutečných událostí. Film v britské produkci režíroval americký režisér Anthony Mann, hlavní role Kirk Douglas, Richard Harris a Ulla Jacobssonová. Velká část se natáčela na autentických místech v Norsku. Česká televize film znovu vysílala v sobotu 29. června 2024 na programu ČT2 a poté je po omezenou dobu dostupný také v iVysilání.[22][23]

Zatím poslední umělecké zpracování vzniklo v roce 2015, kdy norská veřejnoprávní televizní a rozhlasová společnost NRK v koprodukci s Dánskem a Spojeným královstvím natočila hranou minisérii, v originále nazvanou Kampen om tungtvannet (tedy název shodný s prvním filmem z roku 1948), ale ve Spojeném království byla uváděna pod odlišným názvem The Saboteurs. Minisérie se natáčela v Norsku a Česku. Původní sestřih má 6 dílů, každý cca 44–45 minut, ale[24] Česká televize minisérii pod názvem Boj o těžkou vodu uváděla jako třídílnou (86–89 minut): premiéra 2017 a repríza 2018. Postavu Knuta Haukelida zde ztvárnil norský herec Frank Kjosås.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Knut Haukelid na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Knut Haukelid, 82; 1 of 9 known as WWII, Heroes of Telemark (The Boston Globe (Boston, MA), 1994-03-11)
  2. ↑ Knut Haukelid, Memorial# 9743671 [online]. Find A Grave [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. ↑ Sigrid Gurie [online]. [cit. 2020-10-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ Associated Press. Knut Haukelid, 82, Fighter in Resistance To Nazis in Norway [online]. New York Times, 1994-03-11 [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ↑ a b GALLAGHER, Thomas. Assault In Norway: Sabotaging the Nazi Nuclear Program. Guilford, Connecticut: The Lyons Press, 2002. Dostupné online. ISBN 1-58574-750-5. 
  6. ↑ BERGLYD, Jostein. Operation Freshman: The Hunt for Hitler's Heavy Water. Překlad Tim Dinan. 1. vyd. Solna: Leandoer and Eckholm, 2007. ISBN 978-91-975895-9-8. (angličtina: překlad z norštiny) 
  7. ↑ Western Europe 1939–1945: Resistance & SOE (HS 2/185) [online]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b RISTE, Olav; NØKLEBY, Berit. Norway 1940–45: The Resistance Movement. Oslo: Tano, 1970. ISBN 82-518-0164-8. 
  9. ↑ The Saboteurs of Telemark, BBC (1973)
  10. ↑ Crowdy, Terry (2008) SOE Agent:Churchill's Secret Warriors. pg 42
  11. ↑ Bailey, Roderick (2008) Forgotten Voices of the Secret War: An Inside History of Special Operations in the Second World War, pg 140–141
  12. ↑ HAUKELID, Knut. Skis Against the Atom. 1. vyd. London: William Kimber, 1954. 201 s. OCLC 753136594 (angličtina: překlad z norštiny) 
  13. ↑ RHODES, Richard. The making of the atomic bomb. [s.l.]: Simon & Schuster, 1995. Dostupné online. ISBN 9780684813783. 
  14. ↑ British Embassy in Oslo. Sinking of DF Hydro 70th anniversary events in Norway [online]. 2014-02-25 [cit. 2016-01-13]. Dostupné online. 
  15. ↑ Tajemství 2. světové války: Hrdinové z Telemarku (E13) [online]. CSFD.cz [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 
  16. ↑ Tajemství 2. sv. války: Přehled díků [online]. Česká televize [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 
  17. ↑ The Real Heroes of Telemark (TV film) [online]. CSFD.cz [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 
  18. ↑ MEARS, Raymond. The Real Heroes of Telemark. 1. vyd. London: Hodder & Stoughton, 2003. 274 + 16 s. ISBN 9780340830154. (angličtina) 
  19. ↑ Válka o těžkou vodu (TV film) [online]. CSFD.cz [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 
  20. ↑ French Box Office in 1948 [online]. Dostupné online. 
  21. ↑ Kampen om tungtvannet (1948) [online]. IMDB.com [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. (angličtina) 
  22. ↑ Hrdinové z Telemarku [online]. Česká televize [cit. 2024-06-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ Hrdinové z Telemarku [online]. FDb.cz [cit. 2024-06-29]. Dostupné online. 
  24. ↑ Boj o těžkou vodu (seriál) [online]. ČSFD.cz [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 
  25. ↑ Boj o těžkou vodu [online]. Česká televize [cit. 2024-06-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

HAUKELID, Knut. Skis Against the Atom. 2., přepracované vyd. Minot, North Dakota: North American Heritage Press, 1989. viii + 244 s. ISBN 0-942323-07-6. OCLC 20704559 (angličtina: překlad z norštiny) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Knut_Haukelid&oldid=24054919“