Josef Lehoučka

Josef Lehoučka
Narození	12. července 1923; Praha ; Československo
Úmrtí	7. prosince 1999 (ve věku 76 let); Praha ; Česko
Vzdělání	Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolání	malíř
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.; Chybí svobodný obrázek.

Josef Lehoučka (12. července 1923, Praha – 7. prosince 1999, Praha) byl český malíř a grafik, člen skupin Jantar a Máj 57.

Život

V letech 1945–1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Tichého. Přátelil se se Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Emilou Tláskalovou. Spolu s ní, Jánem Šmokem a Dagmar Hochovou byl v letech 1945–1946 členem tvůrčí skupiny Jantar. Emilu seznámil s Mikulášem Medkem. Po absolvování studia se živil jako propagační referent, keramik a až do začátku 60. let pracoval v ČKD Sokolovo jako jeřábník.

Poprvé samostatně vystavoval roku 1962 v klubu umělců Mánes a roku 1964 v Alšově síni Umělecké besedy. Zúčastnil se poslední výstavy skupiny Máj roku 1964 a s Čeňkem Pražákem spoluorganizoval výstavu Máje v rakouském Linci roku 1967.^[1] Malbě se začal soustavně věnovat až od roku 1967. Byl zastoupen na výstavě 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 létům republiky, na zahajovací výstavě Galerie Nová síň roku 1968 a na výstavách českého moderního umění v San Marinu (Vª biennale internazionale d´arte contemporanea della Repubblica di San Marino, 1965)^[2], Sopotech (1967) a Basileji (1969). Za normalizace měl v Čechách jedinou výstavu v mělnické Galerii ve věži roku 1983. Lehoučkovy obrazy byly znovu vystaveny až po pádu komunistického režimu na výstavách Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968 (1999–2000) a bilanční výstavě Skupiny Máj 57 (Pražský hrad, 2007)

Zemřel v Praze roku 1996 ve věku 76 let. Byl zpopelněn a jeho popel rozptýlen na hřbitově Malvazinky.

Dílo

Lehoučku silně ovlivnil profesor Tichý svým vztahem k reálnému světu i vytříbeným citem pro kulturu malířského přednesu. Jeho dílo propojuje sen a skutečnost a lze ho zařadit k fantazijnímu realismu nebo veristickému surrealismu. V metafyzických krajinách a zátiších, inspirovaných surrealismem, se objevují prvky průmyslového prostředí a nejrůznější profánní předměty a geometrické útvary. Jako malíř si vyhradil právo na uměleckou svobodu a zůstal solitérem mimo hlavní proudy. Přestože čerpal z nejrůznějších podnětů světové malby, nikdy nezapřel společné surrealistické východisko a rozšiřoval tuto inspiraci o nové souvislosti.^[3]

Jeho raná díla z 50. let ovlivněná civilismem jsou převážně figurální a pokoušejí se o jakýsi výtvarný pseudonaivismus (Pes v parku, U stolečku). V cyklu Továren z počátku 60. let uplatnil svoji schopnost inženýrsky přesného záznamu tvarů a jejich básnivé transpozice do mnohovýznamového výtvarného znaku (Výstražná světla, 1961, Hala, 1961, Dva jeřáby, 1961). V tom měly jeho obrazy blízko k Miróovi nebo Légerovi.^[4]

Lehoučkova samostatná výstava roku 1964 se stala pro výtvarnou kritiku překvapením. Po nedobrovolné praxi v továrně se tématem jeho obrazů stalo prostředí plné velkých a těžkých kovových předmětů, jejich rez i lesk. Zprvu je v obrazech užíval spíše popisně, ale postupně došel k vytváření nových významových symbolů a jejich poetické vazbě (Hák kladivo, 1964). Ve spojení s kultivovaným malířským přednesem se tyto znaky stávají metaforou skutečnosti a zesilují emocionální náboj obrazů.^[5]

Následoval cyklus Rodinných portrétů jak přechodné období strukturální abstrakce (Variace na známé téma, Struktura, 1967), v němž kladl důraz na texturu povrchu. Ve druhé polovině 60. let se jeho malba pohybuje mezi objektivistickou tendencí a důrazem na prvky skutečnosti, které lze zužitkovat čistě výtvarným způsobem, a tendencí imaginativní, která do jeho malby vnáší cosi pochybovačného a znepokojujícího.^[4] Na okupaci v srpnu 1968 reagoval obrazem Terč (1968).

Pro Lehoučkovy obrazy z pozdějších období se staly charakteristické geometrické předměty, ze kterých sestavuje zátiší nebo je umisťuje do surrealistických krajin. Využívá přitom i charakteristické metody surrealistů jako dekalk (Osmá poznámka k Seriálu o naději, 1970). V 70. letech, poznamenaných uměleckou izolací a nemožností vystavovat, se v obrazech objevují trny a bodce, podobné dílům Aleše Veselého, modrá barva a téma Golgoty. V obrazové ploše často umisťuje i útržky látek a kusy džínoviny (Golgota po ránu, 1977, Modrá variace, 1978), zabývá se monotypy a koláží. Tematicky jde většinou o krajiny krajiny, v rozmezí od mírně stylizovaných realistických pohledů s chalupami až po geometrickou abstrakci.

V devadesátých letech převažují v jeho díle zátiší komponovaná ve zvláštním divadelním prostoru nebo v průhledu do krajiny. Jejich součástí je ovoce, vajíčka, svícny a jako zvláštní znak, který nechybí téměř v žádném z Lehoučkových obrazů, ostrý hranol nebo skupina hranolů symbolizující transcendenci (Piják času, 1992).

Zastoupení ve sbírkách

Národní galerie v Praze
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
Galerie moderního umění v Hradci Králové
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
Galerie středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

Výstavy

Autorské

1962 klub Mánes, Praha
1963 Městské divadlo Kolín
1964 Josef Lehoučka: Obrazy, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
1983 Josef Lehoučka: Obrazy, Galerie ve věži, Mělník (Mělník)
1992 Galerie Platýz, Praha
1994 Galerie Platýz, Praha
1999 Galerie Vltavín, Praha

Společné (výběr)

1958/1959 Umění mladých výtvarníků Československa 1958. Obrazy a plastiky, Jízdárna Pražského hradu, Praha, Dům umění města Brna
1965 Výtvarní umělci k výročí 20 let ČSSR, Jízdárna Pražského hradu, Praha, Dom kultúry, Bratislava
1965 Vª biennale internazionale d´arte contemporanea della Repubblica di San Marino, Palazzo Kursaal, San Marino
1966 Jarní výstava 1966, Mánes, Praha
1966 Výtvarné antiteze, Galerie bratří Čapků, Praha
1967 Socha a kresba, Mánes, Praha
1967 1. pražský salon, Bruselský pavilon, Praha
1967 Współczesna plastyka z Pragi, Galeria Sztuki BWA, Sopot
1968 Současné československé výtvarné umění, Galerie Týdny v ateliéru, Praha
1968 Zahajovací exposice, Galerie Nová síň, Praha
1968 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 létům republiky, Praha
1969 Ausstellung tschechischer Künstler, Galerie Riehentor, Basilej
1973 galerie zámku Stein am Rhein
1981 Galerie am Hinderberg, Curych
1999/2000 Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968, Praha, Galerie výtvarného umění v Chebu
2007 Skupina Máj 57, Pražský hrad, Císařská konírna, Praha
2013 Od informelu k figuře, Galerie Slováckého muzea, Uherské Hradiště
2016/2017 Stejně jsme se sešli, Galerie Mona Lisa, Olomouc

Reference

↑ Primusová A, 2007, s. 108
↑ V. bienále v San Marinu, Výtvarná práce, 13, 19, 1965, s. 7
↑ Jan Kříž, 1999
↑ ^a ^b Jaromír Zemina, Z ateliéru Josefa Lehoučky, Výtvarné umění, 18, 1968, s. 400-401
↑ Luboš M. Hlaváček, Výtvarná práce 6, 1964, s. 2

Literatura

Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4
Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2001 (VII. L – Mal), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2001, s. 103
Kolektiv autorů, Umění zrychleného času: Česká výtvarná scéna 1958–1968, České muzeum výtvarných umění, Praha 1999

Katalogy

Josef Lehoučka: Obrazy, text Miloslav Chlupáč, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
Josef Lehoučka: Obrazy, text Irina Šabovičová, Galerie ve věži, Mělník 1983
Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha 1964
Vª biennale internazionale d´arte contemporanea della Repubblica di San Marino, kolektiv autorů, 307 s., San Marino 1965
I. pražský salon, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967
Socha a kresba, text Eva Petrová, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967
Współczesna plastyka z Pragi: XX. Festival Sztuk plastycznych Sopot 1967, text Josef Němec, 48 s., Svaz československých výtvarných umělců, Biuro wystaw artystycznych 1967
Umění zrychleného času: Česká výtvarná scéna 1958–1968, kolektiv autorů, 147 s., Praha 1999

Externí odkazy

[1] Primusová A, 2007, s. 108

[2] V. bienále v San Marinu, Výtvarná práce, 13, 19, 1965, s. 7

[3] Jan Kříž, 1999

[Zemina-4] Jaromír Zemina, Z ateliéru Josefa Lehoučky, Výtvarné umění, 18, 1968, s. 400-401

[5] Luboš M. Hlaváček, Výtvarná práce 6, 1964, s. 2

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]