Přeskočit na obsah

Jiří Karásek ze Lvovic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Josef Karásek)
Jiří Karásek ze Lvovic
Jiří Karásek ze Lvovic
Jiří Karásek ze Lvovic
Rodné jménoJosef Karásek
Narození24. ledna 1871
Smíchov, Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. března 1951 (ve věku 80 let)
Praha, Československo
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
PseudonymEmil Remy
Povoláníspisovatel, básník, literární kritik, dramatik, sběratel, redaktor, prozaik, překladatel, poštovní zaměstnanec a kritik umění
Národnostčeská
Tématapoštovnictví, editace, literatura, literární kritika, výtvarná kritika, překlad a sběratelství
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jiří Karásek ze Lvovic ve věku 20 let

Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek[1], (24. ledna 1871 Smíchov[2] – 5. března 1951 Praha) byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. Jako kritik zastával krédo, že kritika má být uměleckou disciplínou, a jeho kritické dílo je oficiálně řazeno do žánru tzv. impresionistické kritiky.

Ve 20. letech uspořádal ze své ředitelské funkce pražské Poštovní muzeum a jeho novou expozici v budově Karolina. Působil jako redaktor v uměleckých časopisech Moderní revue, Týn, Literární listy, Okultní a spiritualistická revue, Český bibliofil. Studijní zájem o okultismus uplatnil i jako zakládající člen martinistické lóže Simeon (1924).[3]

Přídomek ze Lvovic ke svému jménu připojil na základě rodinné tradice, že je potomkem erbovní rodiny Lvovických ze Lvovic z Hradce Králové (pocházel z ní hvězdář ze 16. století Cyprián Lvovický ze Lvovic).[4] Od roku 1901 se psal jako Jiří Karásek ze Lvovic (přijaté a literární jméno).[5]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska (1830–1890) a jeho manželky Anny, rozené Feitové (1839–1900). Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku.[6] Pokřtěn byl jako Josef Karásek.[2] Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek[7] nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek[8] Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg.[9]

Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze[10] roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky.[11] Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně.[12] V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu.[13]

V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis Moderní revue, ve kterém uveřejňovali zejména moderní české a francouzské literární a výtvarné umění. V následujícím roce, když byl soudně stíhán Oscar Wilde, se v červnovém čísle časopisu Karásek poprvé v českých dějinách pokusil o veřejnou obhajobu homoerotického cítění. Ve 30. letech byl postupně členem redakcí dvou „listů pro sexuální reformu“ – Hlas a Nový hlas.[14]

Byl především spisovatelem, autorem řady básnických sbírek i próz (románů, novel a biblických apokryfů). Jeho poezie nese společné rysy novoklasicismu, symbolismu a dekadence. Sbírka Sodoma byla v roce 1895 pro svou údajnou „nemravnost“ konfiskována. Některé z jeho románů jsou historiky po r. 1989 sekundárně řazeny do širšího okruhu literatury science fiction.[15] Své literární juvenilie, které publikoval převážně časopisecky do r. 1894, ze svých spisů vyřadil a zakazoval jejich další otisk (mj. romány Bezcestí, Mimo život a drama Hořící duše).[16]

Duchovní souznění ho spojovalo mj. s malíři Karlem Hlaváčkem, Františkem Koblihou, Wlastimilem Hofmanem a Janem Zrzavým, který se ve své tvorbě z počátku 20. století inspiroval mj. i Karáskovou prózou Legenda o melancholickém princi a v roce 1910 daroval básníkovi svou kresbu Hlava Jana Křtitele (Karásek také r. 1948 napsal doprovodný text do katalogu jeho výstavy v Brně, která byla na dlouhou dobu poslední).[17]

Zemřel po delší nemoci v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem na následky zápalu plic.

Aféra anonymních listů

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1909 vypukl jeden z nejpodivnějších českých literárních skandálů. Řada umělců a politiků zpočátku roku obdržela anonymní dopisy plné společenských klepů, osobních obvinění a vulgarit (i kreslených). Hlavním mluvčím postižené skupiny se stal F. X. Šalda, ten se zapříčinil o zveřejnění celé záležitosti. Jako pisatel dopisů byl označen, a tedy skandalizován, Karásek – jeho osobní život tak byl přetřásán v tisku, obvinění se šířilo, aniž by však byl předložen jakýkoliv důkaz k němu. Karásek na svoji obranu vydal vlastním nákladem brožuru Anonymní listy čili Aféra "pěti spisovatelů" (1910). Dozvuky aféry byly slyšitelné a viditelné ještě v letech 1912–1913.[18]

Karáskova galerie

[editovat | editovat zdroj]

Po celý život vášnivě sbíral slovanské umění a grafiku. Jeho sbírka patří k největším uceleným souborům tohoto druhu v Čechách. Během svého života shromáždil rozsáhlou soukromou knihovnu (48 000 svazků)[19] a sbírku slovanského umění a grafiky (40 000 položek). Roku 1924 tuto tzv. Karáskovu galerii věnoval Československé obci sokolské (ČOS). Galerie byla od roku 1925 umístěna v sídle ČOS v Tyršově domě v Praze, s podmínkou, že ji bude do konce života spravovat.[20] Od roku 1954 je součástí Památníku národního písemnictví sídlícího na pražském Strahově.[1]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Literární dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Zazděná okna (1894)
  • Sodoma (1895) – byla cenzurou zakázána a vyšla znovu až o deset let později po interpelaci sociálnědemokratického poslance Josefa Hybeše ve vídeňském parlamentu
  • Stojaté vody (1895), próza
  • Kniha aristokratická (1896) – nové vydání těch básní ze sbírky Sodoma, které nebyly zabaveny cenzurou
  • Sexus necans (1897)
  • Gotická duše (1900, přepracované vydání 1905 a 1921)
  • Impresionisté a ironikové, (1903)
  • Hovory se smrtí (1904),
  • Romány tří mágů: Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus (1908), Ganymedes (1925)
  • Endymion (1909)
  • Ostrov vyhnanců (1912)
  • Písně tulákovy o životě a smrti (1930)
  • Ztracený ráj (1938)
  • Zplozenci pekla (1940) přepracovaný román Josefa Jiřího Kolára
  • Poslední vinobraní (1946)
  • Vzpomínky (posmrtně, 1994)

Odborné publikace a články

[editovat | editovat zdroj]
  • Výstava děl sochaře Rodina v Praze, Moderní revue 8, 1901–1902, s. 474
  • Renesanční touhy v umění, Praha 1902
  • Impresionisté a ironikové, Praha 1903
  • Chimérické výpravy, Praha 1905
  • Umění jako kritika života, Praha 1906
  • František Kobliha, Moderní revue 30, 1923–1924, s. 123
  • Grafika Františka Bílka, Hollar 3, 1925–1926, s. 49–58
  • Grafický kabinet v Karáskově galerii, Hollar 3, 1926–1927, s. 12–25
  • Tvůrcové a epigoni. Kritické studie, Praha 1927
  • Cesta mystická, Praha 1932

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Lexikon české literatury 2/II K–L. Praha: Academia, 1993. S. 664.
  2. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ NAKONEČNÝ, Milan. Novodobý český hermetismus. 2. vyd. Praha: Eminent, 2009. ISBN 978-80-7281-327-8 (váz.). S. 47, 49–50, 52, 63, 72, 74–75, 80, 106, 109, 111–112, 187, 192, 308, 322, 327. 
  4. ↑ LIFKA, Bohumír. Znaky českých spisovatelů. Erbovní knížka na rok 1939. S. 48–50. 
  5. ↑ KUCHAŘ, Lumír. Dialogy o kráse a smrti. 1. vyd. Brno: Host, 1999. ISBN 80-86055-64-7. S. 68. 
  6. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodina Andrease Karáska
  7. ↑ Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 1998. S. 409 a 1006 (dále jen Česká literatura).
  8. ↑ Novák, J. V., NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. S. 921.
  9. ↑ Policejní přihlášky, Praha, Josef Georg Karásek
  10. ↑ Škola Nerudova : Sborník k 100. výročí založení české střední školy na Malé Straně. 1. vyd. Praha: SVVŠ Jana Nerudy, 1965. S. 21, 24–26. 
  11. ↑ Med, Jaroslav, Básník marné touhy, in: Jiří Karásek ze Lvovic, Ocúny noci, Odeon, Praha 1984, s. 13
  12. ↑ KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Vzpomínky. Praha: Thyrsus, 1994. ISBN 80-901774-0-9. 
  13. ↑ ŠPIRITOVÁ, Alexandra. Spisy bývalého Poštovního archivu v Praze. Paginae historiae. Roč. 2001, čís. 9, s. 98–113. 
  14. ↑ LISHAUGEN, Roar: Nejistá sezóna jiné literatury, Dějiny a současnost, č. 12/2007. (online)
  15. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Karásek ze Lvovic, Jiří, s. 112. 
  16. ↑ KOLAŘÍK, Karel. Raná literární tvorba Jiřího Karáska ze Lvovic. Česká literatura. 2008, roč. 56, čís. 5, s. 605–634. Dostupné online. 
  17. ↑ Srp, Karel – Orlíková, Jana, Jan Zrzavý, Academia, Praha 2003, s. 102, 336
  18. ↑ PAPOUŠEK, Vladimír; HECZKOVÁ, Libuše. Dějiny nové moderny. 1. vyd. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1792-5. S. 158. 
  19. ↑ Katalog online: http://nris.nkp.cz/Katalog.aspx?sigla=ABE336&katkey=PNPKKG Archivováno 12. 6. 2011 na Wayback Machine.
  20. ↑ Jas, 24.5.1940, s. 332 (dostupné online v NK ČR)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 600–601, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Sen o říši krásy. 1. vyd. Praha: Obecní dům, 2001. 392 s. ISBN 80-86339-05-X. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 126–128. 
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 574. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1377 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 664–667. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 41. 
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 
  • ZACH, Aleš. Nakladatelská pouť Jiřího Karáska ze Lvovic. 1. vyd. Praha: Thyrsus, 1994. 64 s. ISBN 80-901774-1-7. 
  • A chceš-li, vyslov jméno mé: k stému výročí narození Jiřího Karáska ze Lvovic. 1. vyd. V Praze: Památník národního písemnictví, [1973]. 121 s. 
  • ZÁVADA, Vilém. Chvíli u Jiřího Karáska ze Lvovic (rozhovor). Rozpravy Aventina. 1930, roč. 6, čís. 4, s. 37. Dostupné online. 
  • Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Čechů, Brána, 2012. 176 s. ISBN978-80-7243-590-6.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Karásek_ze_Lvovic&oldid=24248482“