Přeskočit na obsah

Dekadence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obraz Mladá dekadentka (Jove decadent, 1899), autorem je katalánský malíř Ramon Casas i Carbó

Dekadence (z lat. de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků.[1] Od raného novověku byl spojován zejména s představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k rozpadu Římské říše.[2] Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu.[3]

Přestože je dekadence přelomu 19. a 20. století spojena především s literaturou, lze dekadentní díla nebo přinejmenším dekadentní prvky hledat také v ostatních uměleckých druzích, zejména ve výtvarném umění. K nejdůležitějším představitelům literární dekadence patřil francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans, v Anglii působící tvůrcové Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne a v českém prostředí pak Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic a Karel Hlaváček.[4]

Vývoj a charakteristika pojmu

[editovat | editovat zdroj]
Obraz Římané v době úpadku (Les Romains de la décadence, 1847), autorem je francouzský malíř Thomas Couture

Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická Kalijuga, pokles od Zlatého věku v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků.[1]

V 18. století se především ustálila představa o rozpadu Římské říše jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu Charles Louis Montesquieu – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí Sláva a úpadek říše římské (Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence, 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl Nero, Caligula nebo Heliogabalus. Na Montesquiea navázal především anglický historik Edward Gibbon, když ve svém Úpadku a pádu římské říše (History of the Decline and Fall of the Roman Empire, 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace.[2]

V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel Désiré Nisard je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla literárního romantismu. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky Théophilu Gautierovi, který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání Baudelairových Květů zla z roku 1868.[5] Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 Beauclairem a Vicairem, a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své.[6]

Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Søren Kierkegaard nebo Friedrich Nietzsche. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista August Comte nebo utopický socialista Charles Fourier, často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku.[7] V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex nebo alkohol, opium a jiné drogy.[3]

Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. „Lartpourlartismus“ (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti.[4] Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se symbolismem). Významným fenoménem byl též dandysmus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.[8]

Dekadence v literatuře

[editovat | editovat zdroj]
Oscar Wilde, v Anglii působící dekadentní spisovatel, dramatik a dandy irského původu
Podrobnější informace naleznete v článku Dekadence (literatura).

Světová literatura

[editovat | editovat zdroj]

Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají Joris Karl Huysmans, Joséphin Péladan, Jean Lorrain nebo Rachilde, v širším pojetí také Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Stéphane Mallarmé. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Polsku Stanisław Przybyszewski, v Rusku například Fjodor Sologub, v Anglii Oscar Wilde, Algernon Charles Swinburne a jiní.

Za „bibli dekadence“ byl považován román Naruby (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.[9]

Česká literatura

[editovat | editovat zdroj]

Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku Imortely (1879) Irmy Geisslové.[10] Šalda označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla Zeyerova.[11]

Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis Moderní revue (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například Baudelaira nebo Przybyszewského.[12]

Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo Prostibolo duše (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku Zazděná okna (1894) nebo román Gotická duše (1900). K českým dekadentním literátům patřili též Karel Kamínek, Louis Křikava, Jan Opolský, Miloš Marten, Arthur Breisky a mnozí další.[4]

Dekadence ve výtvarném umění

[editovat | editovat zdroj]
Hlaváčkova kresba nazvaná Vyhnanec (1896–1897) vznikla jako ilustrace k Procházkově sbírce Prostibolo duše (1895)

Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována.[13] Ze světových tvůrců může být jmenován například Gustave Moreau, Gustav Klimt nebo Félicien Rops. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností Salome (například u Wildea), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu Naruby, Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání Baudelairových Trosek (Les Épaves, 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel Aubrey Beardsley a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti.[14]

U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera či Jakuba Schikanedera. Démoni a upíři objevovali na plátnech Jaroslava Panušky; dále lze jmenovat Františka Kavána nebo Jana Preislera, v krátkém období tvorby též Maxe Švabinského. Značný vliv měl Alfred Kubin a také okruh časopisu Moderní revue, do kterého spadal předčasně zesnulý Karel Hlaváček či Hugo Steiner-Prag. Zejména pražští němečtí umělci, jako Rudolf Jettmar či August Brömse, se inspirovali mnichovskou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl Edvarda Muncha v roce 1905.[15]

České dekadentní sochařství reprezentuje v 90. letech 19. století dílo Františka Bílka, po přelomu století pak sochy Quida Kociana a Jana Štursy, ale také plastiky Ladislava Šalouna a Bohumila Kafky. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích Františka Drtikola.[16]

Dekadence v hudbě

[editovat | editovat zdroj]

Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být Debussyho zhudebňování Verlainových a Baudelairových básní nebo Straussova opera Salome (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo Richarda Wagnera a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili Bayreuth.[17]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b CALINESCU, Matei. Five Faces of Modernity: Modernism, Avant-Garde, Decadence, Kitsch, Postmodernism. Durham: Duke University Press, 1987. 395 s. ISBN 978-0-8223-0767-9. S. 151. 
  2. ↑ a b STABLEFORD, Brian M. Glorious Perversity: The Decline and Fall of Literary Decadence. Cabin John: Wildside Press, 1998. 152 s. ISBN 978-0-8095-0908-9. S. 6–7. 
  3. ↑ a b MERHAUT, Luboš. „Vrchol a propast v jednom“: proměny dekadentních souřadnic v české literatuře přelomu 19. a 20. století. In: URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Obecní dům, Arbor Vitae, 2006. ISBN 80-86339-35-1. S. 43.
  4. ↑ a b c Merhaut (2006), s. 53–54.
  5. ↑ DENISOFF, Dennis. Decadence and aestheticism. In: MARSHALL, Gail. The Cambridge Companion to the Fin de Siècle. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-85063-6. S. 33.
  6. ↑ MED, Jaroslav. Symbolismus – dekadence. In: MED, Jaroslav. Od skepse k naději: úvahy a studie o české literatuře. Svitavy: Trinitas, 2006. ISBN 80-86885-04-6. S. 25.
  7. ↑ SWART, Koenraad W. The Sense of Decadence in Nineteenth-Century France. Dordrecht: Springer Science & Business Media, 2013. 272 s. ISBN 978-94-011-9673-4. S. ix–x. 
  8. ↑ THOMPSON, Hannah. Decadence. In: BURGWINKLE, William; HAMMOND, Nicholas; WILSON, Emma. The Cambridge History of French literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-0-521-89786-0. S. 545.
  9. ↑ THOMPSON, Hannah. Decadence. In: BURGWINKLE, William; HAMMOND, Nicholas; WILSON, Emma. The Cambridge History of French literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-0-521-89786-0. S. 544.
  10. ↑ DRAŽNÁ, Helena. Irma Geisslová – předchůdkyně české dekadence?. In: FEDROVÁ, Stanislava; JEDLIČKOVÁ, Alice. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. ISBN 978-80-85778-58-8. S. 69–70.
  11. ↑ MED, Jaroslav. Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: ČORNEJ, Petr; HRABÁKOVÁ, Jaroslava; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura na předělu století. Jinočany: H&H, 2001. ISBN 80-86022-82-X. S. 45.
  12. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Od romantismu do symbolismu. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 978-80-7106-308-7. S. 391.
  13. ↑ URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. In: URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Obecní dům, Arbor Vitae, 2006. ISBN 80-86339-35-1. S. 64.
  14. ↑ MURRAY, Alex; HALL, Jason David. Introduction: Decadent Poetics. In: MURRAY, Alex; HALL, Jason David. Decadent Poetics: Literature and Form at the British Fin de Siècle. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2013. ISBN 978-1-137-34829-6. S. 8–9.
  15. ↑ Urban (2006), s. 65.
  16. ↑ Urban (2006), s. 66.
  17. ↑ Murray, Hall (2013), s. 9.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Slovníkové heslo dekadence ve Wikislovníku
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dekadence&oldid=23210865“