Přeskočit na obsah

John Spencer-Churchill, 7. vévoda z Marlborough

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z John Spencer-Churchill)
John Spencer-Churchill
Místokrál v Irsku
Ve funkci:
11. prosince 1876 – 5. května 1880
PředchůdceJames Hamilton, 1. vévoda z Abercornu
NástupceFrancis Cowper, 7. hrabě Cowper
Lord prezident Tajné rady
Ve funkci:
8. března 1867 – 9. prosince 1868
PředchůdceRichard Grenville, 3. vévoda z Buckinghamu a Chandosu
NástupceGeorge Robinson, 1. markýz z Riponu
Lord nejvyšší hofmistr Spojeného království
Ve funkci:
1866 – 1867
PředchůdceJohn Ponsonby, 5. hrabě z Bessborough
NástupceCharles Bennet, 6. hrabě z Tankerville
Stranická příslušnost
ČlenstvíKonzervativní strana
Rodné jménoJohn Winston Spencer-Churchill, Earl of Sunderland
Narození2. června 1822
Norfolk
Úmrtí4. července 1883 (ve věku 61 let)
Berkeley Square
Místo pohřbeníBlenheimský palác
ChoťFrances Anne Spencer-Churchill (od 1843)
RodičeGeorge Spencer-Churchill, 6th Duke of Marlborough a Jane Stewart
DětiRandolph Churchill
George Spencer-Churchill, 8th Duke of Marlborough
Anne Innes-Ker, Duchess of Roxburghe
Sarah Wilson
Cornelia Guest, Baroness Wimborne
Georgiana Curzon, Countess Howe
Fanny Marjoribanks, Baroness Tweedmouth
Lord Frederick Spencer-Churchill
Rosamond Spencer-Churchill
Lord Charles Spencer-Churchill
Lord Augustus Spencer-Churchill
PříbuzníLord Alfred Spencer-Churchill[1] (sourozenec)
Winston Churchill[1] a Jack Churchill[2] (vnoučata)
SídloBlenheimský palác
Alma materOriel College
Etonská kolej
Profesepolitik
OceněníPodvazkový řád
CommonsJohn Spencer-Churchill, 7th Duke of Marlborough
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Winston Spencer-Churchill, 7. vévoda z Marlborough (John Winston Spencer-Churchill, 7th Duke of Marlborough, 7th Marquess of Blandford, 9th Earl of Sunderland, 7th Earl of Marlborough, 11th Baron Spencer of Wormleighton, 7th Baron Churchill of Sundridge) (2. června 1822, Garboldisham Hall, Anglie – 5. července 1883, Londýn, Anglie) byl britský státník ze šlechtického rodu Spencerů[3]. Patřil ke konzervativcům, v mládí byl poslancem Dolní sněmovny, jako dědic titulu vévody od roku 1857 člen Sněmovny lordů. V konzervativních vládách byl lordem nejvyšším hofmistrem (1866-1867) a místokrálem v Irsku (1876-1880), byl rytířem Podvazkového řádu. Byl dědičným majitelem zámku Blenheim Palace, největšího soukromého sídla v Británii mimo královskou rodinu, kvůli dlouhodobému zadlužení ale musel rozprodat část uměleckých sbírek. Jeho vnukem byl Winston Churchill.

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Blenheim Palace (Oxfordshire), hlavní sídlo vévodů z Marlborough

Narodil se na dnes již neexistujícím zámku Garboldisham Hall v hrabství Norfolk jako nejstarší syn George Spencer-Churchilla, 6. vévody z Marlborough (1793-1857), a jeho první manželky Jane Stewart (1798-1844) z rodu hrabat z Galloway. Studoval v Etonu a Oxfordu, v letech 1844-1857 byl poslancem Dolní sněmovny za Konzervativní stranu[pozn. 1]. V parlamentu se věnoval církevní problematice a v letech 1852-1855 byl místopředsedou státní komise pro správu kostelů. Po otci zdědil v roce 1857 rodové tituly a vstoupil do Sněmovny lordů (jako jeho dědic byl do té doby znám pod jménem markýz z Blandfordu). Po otci převzal také úřad lorda místodržitele v hrabství Oxford (1857-1883). V třetí Derbyho vládě byl lordem nejvyšším hofmistrem (1866-1867), od roku 1866 byl zároveň členem Tajné rady. Po personálních obměnách ve vládě přešel do funkce prezidenta Tajné rady (1867-1868)[4]. V roce 1868 obdržel Podvazkový řád[5] a v letech 1876-1880 byl místokrálem v Irsku[pozn. 2][6]. Jeho působení v Irsku bylo značně populární, věnoval se především podpoře obchodu. Funkci místokrále opustil po porážce Disraeliho ve volbách a nástupu liberálů (1880)[pozn. 3].

Majetkové a rodinné poměry

[editovat | editovat zdroj]
Frances Spencer-Churchill, rozená Vane-Tempest-Stewart, vévodkyně z Marlborough (1822-1899)

Vlastnil rozsáhlý majetek především v hrabství Oxfordshire, kde mu patřilo přibližně 10 000 hektarů půdy s hlavním rodovým sídlem Blenheim Palace. Měl také pozemky v hrabství Buckinghamshire, které ale prodal milionářské rodině Rothschildů. Po předcích ale zdědil také značné dluhy, které se během jeho života nadále zvyšovaly. Ačkoliv měl roční příjem ze svých statků 35 000 liber a pobíral také dědičnou státní penzi 4 000 liber přiznanou královnou Annou 1. vévodovi z Marlborough, byl nucen přistoupit k rozprodeji hodnotných uměleckých sbírek. Obrazy významných mistrů získala Národní galerie[pozn. 4], v roce 1875 byly v aukční síni Christie's prodány také rodinné klenoty.

V roce 1843 se oženil s Frances Vane (1822-1899), dcerou generála a diplomata 3. markýze z Londonderry. Měli spolu jedenáct dětí, z nich tři synové zemřeli v dětství.

Mladší bratr 7. vévody, lord Alfred Spencer-Churchill (1824-1893), dosáhl v armádě hodnosti podplukovníka a byl poslancem Dolní sněmovny.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Poslancem Dolní sněmovny byl za městečko Woodstock v těsném sousedství hlavního rodového sídla Blenheim Palace. V roce 1852 se pokusil proniknout do parlamentu za hrabství Middlesex, tady jej ale ve volbách porazili liberální protikandidáti Lord Robert Grosvenor a Ralph Bernal Osborne. Woodstock zastupovalo v parlamentu během 18. a 19. století celkem deset členů rodu Spencerů, význam městečka ale postupem doby poklesl a volební obvod zde byl zrušen v roce 1885. Posledním poslancem za Woodstock byl syn 7. vévody z Marlborough, lord Randolph Churchill.
  2. ↑ Jmenování na post irského místokrále mělo pikantní pozadí. Původní nabídku na tuto funkci odmítl 7. vévoda z Marlborough v roce 1874 z finančních důvodů, protože neměl dostatek prostředků na reprezentaci spojenou s výkonem úřadu. R. 1876 se však oba jeho synové (pozdější 8. vévoda z Marlborough a lord Randolph Churchill) stali předními aktéry skandálu spojeného s hraběnkou z Aylesfordu, jehož důsledky zasahovaly až do okolí prince waleského. Nepříjemným následkům plynoucím pro celou rodinu vévody z Marlborough předešel premiér Disraeli tím, že vévodovi znovu opakoval svou nabídku na funkci místokrále v Irsku. Ten tentokrát přijal a jako tajemníka vzal s sebou do Dublinu mladšího syna Randolpha, který byl v nejvyšších londýnských kruzích nežádoucí osobou.
  3. ↑ V letech 1868-1874 byl irským místokrálem jeho bratranec z mladší rodové linie John Poyntz Spencer, 5. hrabě Spencer, který pak funkci zastával ještě v letech 1882-1885. V letech 1886-1889 byl místokrálem v Irsku synovec 7. vévody z Marlborough, 6. markýz z Londonderry. O generaci později byl pak irským místokrálem v letech 1915-1918 Ivor Guest, 1. vikomt Wimborne, který byl vnukem 7. vévody z Marlborough
  4. ↑ Hodnota uměleckých sbírek vévodů z Marlborough byla obrovská a částky získané za jednotlivé prodané položky šly do desetitisíců liber. Rafaelova Madonna byla prodána za 70 000 liber, Van Dyckův jezdecký portrét Karla I. vynesl 15 000 liber. Oba obrazy zakoupil stát pro Národní galerii.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Kindred Britain.
  2. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Ottův slovník naučný, díl 16.; Praha, 1900 (reprint 1999), s. 873 ISBN 80-7185-237-6
  4. ↑ JENKINS, Roy: Gladstone; Praha, 2000 s. 212 ISBN 80-7260-040-0
  5. ↑ LOUDA, Jiří: Coats of Arms of the Knights of the Order of the Garter; Univerzita Palackého Olomouc, 2020; s. 512 ISBN 978-80-244-5621-8
  6. ↑ PELLING, Henry: Winston Churchill; Český Těšín, 2006 s. 20–23 ISBN 80-7309-346-4

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=John_Spencer-Churchill,_7._vévoda_z_Marlborough&oldid=24422357“