Johann Jahn

Johann Jahn
Johann Jahn
Narození	18. června 1750; Tasovice
Úmrtí	16. srpna 1816 (ve věku 66 let); Vídeň
Alma mater	Univerzita Palackého v Olomouci
Povolání	jazykovědec, orientalista, teolog, spisovatel, dramaturg a filolog
Zaměstnavatel	Vídeňská univerzita
Nábož. vyznání	katolická církev
	Některá data mohou pocházet z datové položky.; Chybí svobodný obrázek.

Johann Martin Jahn (18. června 1750, Tasovice – 16. srpna 1816, Vídeň) byl rakouský biblista a orientalista. Působil převážně na Vídeňské univerzitě, kde přednášel Úvod do Starého zákona a orientální jazyky hebrejštinu, aramejštinu, syrštinu a arabštinu.

Život

Narodil se v Tasovicích u Znojma 18. června 1750. Když vystudoval znojemské gymnázium, odešel studovat filozofii do Olomouce. Poté vstoupil do premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, kde studoval teologii. Zde také přijal své řeholní jméno Martin, pod kterým se nachází např. v některých záznamech v miroslavských matrikách. V roce 1774 složil řeholní sliby a v roce 1775 byl vysvěcen na kněze. V následujících letech se podílel na pastoraci v Miroslavi a vyučoval na znojemském gymnáziu a v domovském klášteře.

V roce 1787 nastoupil do olomouckého lycea jako vyučující biblické exegeze a orientálních jazyků. Dva roky nato byl (1879) povolán do Vídně, kde vyučoval až do roku 1806. V roce 1806 byl z důvodu sporů o jeho knihy a názory odvolán z výuky a jmenován kanovníkem při katedrále sv. Štěpána ve Vídni. V této funkci pak setrval až do své smrti 16. srpna 1816.

Dílo

Jde o autora mnoha publikací a studií z oblasti Starého zákona, biblické hermeneutiky a severozápadních semitských jazyků. Všechna svá díla vydal v době svého působení na vídeňské univerzitě a jako kanovník u sv. Štěpána. Psal obvykle německy, teprve když vyšlo nařízení o povinné výuce některých předmětů v latině, začal své texty vydávat i v tomto jazyce, i když to z pedagogického hlediska považoval za nešťastné.

Autorství textů

(řazeno chronologicky)

Hebräische Sprachlehre für Anfänger, Wien 1792
Einleitung in die göttlichen Schriften des Alten Bundes, Wien 1793
Aramäische oder chaldäische und syrische Sprachlehre für Anfänger, Wien 1793
Biblische Archäologie, část 1., sv. 1., Wien 1796
Arabische Sprachlehre etwas vollständiger ausgearbeitet, Wien 1796
Biblische Archäologie, část 1., sv. 2., Wien 1797
Chaldäische und syrische Sprachlehre, Wien 1798
Elementarbuch der hebräischen Sprache, Wien 1799
Biblische Archäologie, část 2., sv. 1., Wien 1800
Chaldäische Chrestomathie, Wien 1800
Arabische Chrestomathie, Wien 1802
Biblische Archäologie, část 2., sv. 2., Wien 1802
Einleitung in die göttlichen Bücher des Alten Bundes, 1. část, Wien 1802; 2. část, Wien 1803.
Introductio in libros sacros Veteris Foederis in compendium redacta, Wien 1804
Biblische Archäologie, část 3., Wien 1805
Archaeologia biblica in compendium redacta, Wien 1805
Biblia hebraica, digessit et graviores lectionum varietates adjecit Johannes Jahn, 4 sv., Wien 1806
Grammatica linguae hebraicae, Wien 1809
Enchiridion hermeneuticæ generalis tabularum Veteris et Novi Foederis, Wien 1812
Appendix hermeneuticae seu exercitationes exegeticae, 1813
Archaeologia biblica in epitomen redacta, Wien 1814
Introductio in libros sacros Veteris Foederis in epitomen redacta, Wien 1814
Statě otištěné v E. G. Bengel, Archiv für die Theologie und ihre neueste Literatur, Tübingen 1816: "Erklärung der Weissagungen Jesu von der Zerstörung der Stadt Jerusalem, des Tempels und des jüdischen Staates" (2/1, s. 79–144; 2/2, s. 365–392); "Beiträge zur Vertheidigung der Aechtheit des Pentateuchs" (2/3, s. 557–630; 3/1, s. 168–228; 3/3, s. 553–625)
Nachträge zu seinen theologischen Werken, Tübingen 1821

Východní jazyky

Jako orientalista patřil mezi významné evropské odborníky. Úzce spolupracoval se syrským arciknězem Antoniem Arydou, odborníkem na syrštinu a arabštinu. Jeho učebnice orientálních jazyků byly používány na rakouských (a českých) univerzitách ještě na přelomu 19. a 20. století.

Biblistika

Jako biblista byl jedním z mála rakouských katolických teologů, kteří byli uznáváni a citováni i v zahraničí, především v německé oblasti a ve Velké Británii. Zasloužil se o to především pokrokovými názory ohledně autorství a povahy biblických knih, z nichž některé neváhal označit na "nehistorické" a za "poučný příběh" (např. knihy Jonáš či Jób) a zdůrazňoval, že je třeba vždy přihlížet k povaze a literárnímu druhu jednotlivých textů.

Pro potřebu výuky připravil vlastní vydání hebrejského Starého zákona (1804). To je unikátní nejen jistou pedagogickou úpravou, zjednodušením jazyka (vypuštěním přízvuků apod.) a doplněním nadpisů a úvodů, ale především pořadím knih, které respektuje (předpokládanou) dobu jejich zvyku. Nejzajímavější a unikátní je jeho přístup ke knihnám Paralipomenon, které neponechává na jednom místě jako samostatné knihy, nýbrž jejich jednotlivé pasáže synopticky připojuje na různá místa knih královských, aby čtenář měl k dispozici přehledně to, co o též události říkají Knihy královské a knihy Paralipomenon.

Spory a odsouzení některých knih

Nesetkal se vždy s pochopením. K prvnímu střetu došlo v roce 1793, když vídeňský kardinál Migazzi Jahnovi vytkl několik tezí (konkrétně že 1) se někde až příliš odchyluje od svých předchůdců a má svérázné názory; 2) knihy Jób, Jonáš, Tóbit a Júdit jsou podle něj pouhé poučné skladby; 3) posedlost zlým duchem v Novém zákoně je podle něj v mnoha případech jen vyjádřením toho, že tito lidé byli vážně nemocní).

K druhému a vážnějšímu střetu došlo mezi ním a maďarským piaristou Janem Nepomukem Alberem. Neshoda panovala ohledně základních hermeneutických východisek. Podle Jahna pravý význam biblického textu je ukryt v textu samém a je třeba jej zjistit za pomoci zkoumání historických okolností jeho vzniku, včetně zvážení dobového způsobu vyjadřování. Alber naproti tomu tvrdil, že význam biblického textu určuje autorita církve a lze jej nalézt mj. ve spisech církevních otců. Tento koncepční spor se rozšířil na celou rakousko-uherskou říši, především však na Uhry, kde se Jahnovy spisy též používaly při výuce, a vedly nakonec k jeho odvolání z výuky a později, už po jeho smrti (1826), i k odsouzení čtyř jeho knih (Enchiridion hermeneuticae generalis, Introductio in libros veteris testamenti, Apendix hermeneuticae, Archaeologia biblica in epitomen redacta).

Překlady Jahnových děl

Jeho spisy byly ještě za jeho života přeloženy do angličtiny pro potřeby anglosaských zemí (zejména Británie a amerického kontinentu). Jednalo se především o jeho biblickou archeologii (překládal z latinských výtahů) či o jeho dějiny hebrejského národa (součást jeho první, německé biblické archeologie) a také jeho úvody do starozákonních knih či pojednání o potřebě studia původních biblických jazyků (součást třetí, latinsky psané gramatiky hebrejštiny).