Jaroslav Lesiv
Jaroslav Vasyljovyč Lesiv | |
---|---|
Narození | 3. ledna 1943, Lužki Luzhky |
Úmrtí | 10. října 1991, Bolechiv Bolechiv |
Příčina úmrtí | silniční dopravní nehoda |
Místo pohřbení | Bolechiv |
Vzdělání | Ivanofrankivský Institut tělesné výchovy |
Alma mater | Q20967812 |
Povolání | učitel, kněz Ukrajinské řeckokatolické církve |
Ocenění | Řád za odvahu |
Choť | Orysia Lesiv |
Děti | Taras Lesiv |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jaroslav Vasyljovyč Lesiv (ukrajinsky Яросла́в Васи́льович Ле́сів, 3. ledna 1943, Lužki, Dolynský distrikt, Ivanofrankivský region[1] - 10. října 1991, Bolechiv, Ivano-Frankivský region) byl ukrajinský básník, kněz, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, aktivní účastník národně-vlasteneckého a náboženského hnutí.
Život
[editovat | editovat zdroj]Jaroslav Lesiv se narodil ve vesnici Lužkiv (ukrajinsky Лужків) v Dolynském rajónu v Ivanofrankovské oblasti na západní Ukrajině v dělnické rodině.[2] Jaroslavův otec i bratr byli členy Ukrajinské povstalecké armády a Organizace ukrajinských nacionalistů a byli odsouzeni.[1] Jaroslav Lesiv absolvoval Ivanofrankivský Institut tělesné výchovy a byl učitelem tělesné výchovy na střední škole v Kirovohradském regionu.
V roce 1965 vstoupil do Ukrajinské národní fronty (UNF), podzemní organizace usilující o nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu. Podílel se na šíření samizdatu (Tactics of the Ukrainian National Front, ilegální časopis "Volya i Batkivschina"). Jeho členství v této organizaci bylo odhaleno a dne 29. března 1965 byl zatčen.[2] V roce 1967 byl spolu s dalšími členy UNF (Krasivskij, Kvecko, Dyak) postaven před soud a odsouzen za vlastizradu (článek 56 = 64 RSFSR) a za organizování podzemní organizace (článek 64 = 72 RSFSR) k šesti letům nápravně-pracovního tábora.[3] Byl poslán do tábora 19 pro politické vězně v Mordovii (Dubrovlag), ale o tři roky později byl převezen do Vladimirské věznice, kde byl držen v kárném režimu. Tam se v prosinci 1970 zúčastnil spolu s dalšími politickými vězni hromadné hladovky.[4]
Lesiv byl propuštěn v roce 1973 a pracoval pak jako tesař na pile v Bolechivu (Ivano-Frankivská oblast), kde byl pod stálým dohledem policie. Oženil se o rok později a z manželství s Orysií Lesiv se narodil jeho syn Taras.
Počátkem 3. října 1979 se Lesiv připojil k Ukrajinské Helsinské skupině.[5] V listopadu 1979 byl předvolán do nemocnice na rentgenové snímkování a během vyšetření do podšívky jeho odloženého saka zašili agenti KGB dvě ampule s drogou.[2] Krátce nato byl zatčen a oficiálně obviněn z držení drog, které mu byly podstrčeny policií.[6] 6. února 1980 byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody a poslán do nápravně-pracovní kolonie na Ukrajině v Sarny (oblast Rivne).[1] Lesiv po 6 měsíců držel protestní hladovku a dožadoval se nového soudu. Během věznění byl znovu obviněn z kriminálních činů a do soudní síně byl dopraven na nosítkách.[7]
15. listopadu 1981, v den plánovaného propuštění, byl Lesiv znovu odsouzen na dalších pět let odnětí svobody v trestaneckém lágru se zpřísněným režimem v Krasnodonu v Luhanské oblasti, kde pracoval jako dělník. Během věznění psal lyrickou poezii, která vyšla až posmrtně roku 1992.[8] Po odpykání trestu se zapojil do aktivit za obnovení Ukrajinské řeckokatolické církve (UGCC). Od roku 1988 studoval v podzemním semináři biskupa Vasylyka a roku 1989 byl tajně vysvěcen na kněze. Jak vzpomíná Jevhen Sverstjuk, pro věřící představoval "Otec Jaroslav" nový typ liberálního, hluboce věřícího a obětavého kněze, kterého církev vysílala na obtížné mise.[3] Jako státem neuznaný kněz odsloužil desítky bohoslužeb, mj. při pohřbení členů Ukrajinské Helsinské skupiny V. Stuse, O. Tychy a J. Lytvyna, kteří zahynuli v táborech Gulag, v Kyjevě.[1] Za sloužení mše ve vesnici Zarvanicia, které s zúčastnilo kolem 15 000 věřících, byl krátce zatčen KGB a potrestán pokutou 50 rublů. Roku 1989 dvakrát cestoval do Moskvy, podruhé 2. srpna 1989 aby se zúčastnil protestní hladovky za legalizaci UGCC. 3. srpna se s protestujícími setkal Boris Jelcin.[2]
KGB Lesiva sledovala a pokouušela se ho odstranit. Byl učiněn neúspěšný pokus vyhodit ho z jedoucího vlaku. Při automobilové honičce ho mezi sebou sevřela dvě auta. Zahynul ve věku 46 let 9. října 1991, když se vracel autem ze schůzky s Leonidem Kravčukem v Kyjevě, při automobilové nehodě, když jeho identitu krátce předtím kontrolovala dopravní policie. Okresní prokuratura případ velmi rychle uzavřela. Jeho syn Taras se vzhledem k předchozím pokusům připravit ho o život domnívá, že nešlo o pouhou nehodu,[1] protože koncem existence Sovětského svazu se v režii KGB odehrála celá řada podobných vražd a pokusů o vraždu.[7] Orysia Lesiv i Taras Lesiv marně usilovali o obnovu vyšetřování okolností smrti Jaroslava Lesiva.[3]
8. listopadu 2006 mu prezident Ukrajiny Viktor Juščenko udělil posmrtně Řád za odvahu.[9]
Vlastní dílo
[editovat | editovat zdroj]- Lesiv, Jaroslav: TT (Tyryemna tyshyna) [PS (Prison silence)], Poetry, 64 p (introduction by Opanas Zalyvakha), Pereval, Ivano-Frankivsk 1992
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e 1943, народився дисидент Ярослав Лесів, Український інститут національної пам’яті
- ↑ a b c d Дисидентський рух в Україні, LESIV, Yaroslav Vasylyovych
- ↑ a b c Halyna Tereščuk, "Do not be great, but be holy." 18 years since the death of priest Yaroslav Lesiv, Radio Svoboda, 2009
- ↑ Hunger strike in Vladimir prison, Dec. 1970, A Chronicle of Current Events
- ↑ V. Marchuk, B. Maksymets, Ya.Lesiv: Life Way of a Dissent, of a Religious Figure, of a Fighter for Independence of Ukraine, Ukrainian Historical Journal 2022, p. 190-205
- ↑ The arrest of Lesiv, A Chronicle of Current Events, Dec. 1979
- ↑ a b Halyna Tereščuk, 192 days of hunger strike did not break the UGCC priest Yaroslav Lesiv, Radio Svoboda, 2018
- ↑ Nadiya Georgijivna Koloshuk: Лирика «отца Солнышка», Religious and Sacred Poetry: An International Quarterly of Religion, Culture and Education, 3, 2014, p. 63-82
- ↑ Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- O. Zinkevyč (ed), Ukraïns’kyi pravozakhysnyi rukh: Dokumenty i materiialy kyïvs’koï Ukraïns’koï Hromads’koï hrupy spryiannia vykonanniu hel’sinks’kykh uhod (Baltimore–Toronto 1978)
- O. Zinkevyč (ed.), The Ukrainian Helsinki Group. 1978-1982.— Toronto-Baltimore: Smoloskyp - 1983.— pp. 60-61, 357-363
- Алексеева Л. История инакомыслия в СССР.— Вильнюс-Москва: Весть, 1992, С. 10, 31, 276
- Сверстюк Є. Блудні сини України. К.: Знання, 1993.— С. 220—226
- Касьянов Г. Незгодні: українська інтелігенція в русі опору 1960—1980 років.— К.: Либідь, 1995.— С. 74, 168, 170, 173
- Русначенко А. Національно-визвольний рух в Україні.— К.: Видавництво ім. О.Теліги.— 1998.— С. 109, 113, 114, 117, 132, 134