Přeskočit na obsah

Jang I-čching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jang I-čching
Portrét Jang I-čchinga
Portrét Jang I-čchinga
Posmrtné jménoWen-siang
PseudonymSuej-an
Jiná jménaJang Jing-ning
Narození1454
Jün-nan
Úmrtí1530
Tituly a úřady
první velký sekretář
Období1526–1529
PředchůdceFej Chung
NástupceČang Fu-ťing
PanovníkŤia-ťing
velký sekretář
Období1515–1516
1526–1529
PanovníkČeng-te, Ťia-ťing
ministr státní správy
Období1511–1515
PředchůdceLiou Ťi
NástupceLu Wan
PanovníkČeng-te
ministr daní
Období1510–1511
PředchůdceLiou Ťi
NástupceSun Ťiao
PanovníkČeng-te
Umělecká činnost
Znám jakobásník, kaligraf, spisovatel snažící se (s Li Tung-jangem) překonat kabinetní styl poezie
OvlivnilLi Meng-jang
Národnostchanská
Zeměříše Ming
BydlištěTan-tchu v prefektuře Čen-ťiang v provincii Ťiang-su
Vzděláníťin-š’ (1472)
Povolánípolitik
Vyznáníkonfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jang I-čching je čínské jméno, v němž Jang je příjmení.

Jang I-čching (čínsky pchin-jinem Yáng Yīqīng, znaky zjednodušené 杨一清, tradiční 楊一清, 1454–1530) byl čínský politik, vojevůdce a spisovatel v říši Ming. Za vlády císařů Čeng-teho a Ťia-ťinga v první třetině 16. století zaujímal vysoké funkce v severozápadní pohraniční provincii Šen-si i v ústředních úřadech, včetně míst ministra daní, ministra státní správy a velkého sekretáře, přičemž v letech 1526 a 1527–1529 stál v čele velkého sekretariátu. Byl též nejuznávanějším básníkem své generace.

Jména

[editovat | editovat zdroj]

Jang I-čching používal zdvořilostní jméno Jing-ning (čínsky pchin-jinem Yìngníng, znaky zjednodušené 应宁, tradiční 應寧) a pseudonym Čchun-jü (čínsky pchin-jinem Suìān, znaky 邃庵). Za své zásluhy obdržel posmrtné jméno Wen-siang (čínsky pchin-jinem Wénxiāng, znaky 文襄).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Jang I-čching se narodil roku 1454 v Jün-nanu,[1] později žil v prefektuře Čen-ťiang (moderní obvod Tan-tchu v prefektuře Čen-ťiang v provincii Ťiang-su). Vzdělával se v konfuciánském učení, absolvoval úřednické zkoušky a roku 1472, v neobvykle nízkém věku osmnácti let,[2] v Pekingu složil i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky. Poté nastoupil úřednickou kariéru.

Mnoho let sloužil v severozápadním pohraničí, v provincii Šen-si. Časem postoupil až na místo velkého koordinátora sün-fu, nadřízeného civilním i vojenským úřadům provincie. V této funkci roku 1506 oživil plán na postavení obranných zdí v Ordosu, jako části širšího plánu na jeho znovuobsazení; kvůli odporu Liou Ťina, tehdy nejvlivnějšího eunucha v Zakázaném městě a důvěrníka císaře Čeng-teho, však mohl postavit jen 20 km zdi.[3][4] V dubnu 1507 rezignoval.[5]

Jakožto zkušený voják a politik obeznámený s problémy a lidmi severozápadu byl roku 1510, s eunuchem Čang Jungem, byl pověřen likvidací povstání knížete z An-chua v Ning-sia. Než dorazil na místo, vzpouru zlikvidovali místní velitelé; Jang I-čching poté zorganizoval vyšetřování událostí a uklidnil situaci.[6] Během tažení Jang I-čching namluvil Čang Jungovi, že je ve smrtelném nebezpečí, protože Liou Ťin připravuje převrat.[7] Čang Jung se poté spojil s dalšími eunušskými hodnostáři (z takzvaných osmi tygrů) a Liou Ťina v září 1510 svrhl.[8]

V září 1510 se s podporou Čang Junga stal ministrem daní. V lednu 1511 postoupil na místo ministra státní správy, roku 1514 získal vysoký čestný titul šao-fu (少傅).[5] V březnu 1515 odstoupil velký sekretář Jang Tching-che kvůli smutku za smrt otce; v květnu se Jang I-čching stal velkým sekretářem místo něho.[5]

Roku 1516 Jang I-čching využil záplavy a nebeské úkazy ke kritice císařových oblíbenců; mezitím však Čang Jung ztratil panovníkovu přízeň, což oslabilo podporu Jang I-čchinga v císařově okolí. Velitelé císařské gardy Ťiang Pin a Čchien Ning, dotčení kritikou, v září 1516 reagovali prosazením Jang I-čchingova odvolání. Jang I-čching se vrátil do svého domova v Tan-tchu; s císařem Čeng-tem se setkal ještě v září 1520, když panovník přes Tan-tchu cestoval z Nankingu zpět do Pekingu.[5]

Na jaře 1521 Čeng-te zemřel a nastoupil nový císař Ťia-ťing, který si pamatoval, že jeho otec řadil Jang I-čchinga mezi tři vynikající muže žijící na středním a dolním toku Jang-c’ (s Li Tung-jangem a Liou Ta-siaem); proto po nástupu Jang I-čchinga obdaroval. Jang I-čching poté ve velkém sporu o obřady podpořil Čang Fu-ťinga, vůdce skupiny úředníků podporujících císaře,[5] a v lednu 1525 byl proto s podporou Čang Fu-ťinga a dalšího císařova stoupence, Kueje E, opět jmenován nejvyšším velitelem tří vojenských oblastí v Šen-si s formálními tituly ministra vojenství a hlavního cenzora. Bylo to v mingské Číně poprvé, co bývalý velký sekretář dostal vojenské velení.[9]

V Šan-si začátkem roku 1525 odrazil nájezd 10 000 jezdců z Čching-chaje. Koncem roku 1525 byl povolán do Pekingu a po půl roce byl s podporou Čang Fu-ťinga a Kueje E jmenován velkým sekretářem (a formálně i ministrem státní správy).[9] Jako starší převzal vedení sekretariátu od dosavadního prvního velkého sekretáře Fej Chunga.[10] Byl pověřen čestným úkolem dokončení pravdivých záznamů (š’-lu) Ču Jou-jüana, otce císaře Ťia-ťinga, kterého Ťa-ťing posmrtně jmenoval císařem.[9] V březnu 1527 dosáhl (opět ve shodě s Čangem a Kuejem) rezignace Fej Chunga.[10] V září 1527 obdržel vysoký čestný titul „levý pilíř státu“.[9] V nové funkci označil vlastnictví většiny půdy v osmi prefekturách metropolitní oblasti eunušskými úřady, císařskými příbuznými a mocnými rodinami za negativní jev a navrhoval vyšetření okolností, za nichž se dotyční zmocnili pozemků, a opatření k nápravě. Také koncem roku 1527 prosadil návrat eunucha Čang Junga s desetileté nepřízně a jeho jmenování velitelem spojených výcvikových divizí umístěných v okolí Pekingu.[9]

V říjnu 1527 byl velkým sekretářem jmenován Čang Fu-ťing a v březnu 1529 i Kuej E.[9] Skupina úředníků podporujících císaře ve sporu o obřady však již ztratila jednotu[11] a kvůli rozporům ve velkém sekretariátu byl Jang I-čching v říjnu 1529 odvolán. Roku 1530 byl navíc svými kritiky obviněn z přijetí úplatku od Čang Junga a v březnu 1530 zbaven titulů a hodností. Zemřel bezdětný o šest měsíců později. Roku 1548 ho císař Ťia-ťing rehabilitoval a jako výraz mimořádného uznání mu udělil posmrtné jméno Wen-siang.[9]

Jang I-čching byl velmi schopný a vzdělaný, odborník zejména na vojenské a pohraniční záležitosti. Vyzdvihl řadu talentovaných mužů, mezi které patřili například Ťiou Jüe, Wang Jang-ming,[pozn. 1] Wang Tching-siang. Pro své schopnosti byl srovnáván se slavným tchangským státníkem Jao Čchungem (651–721). Napsal několik knih pamětí a poznámek.[9] Jako básník se snažil o překonání kabinetního stylu poezie snahou o silnější osobní výraz.[12] S Li Tung-jangem byl nejpřednějším literátem své doby.[13]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Později, ve dvacátých letech, se však s Kuejem E proti Wang Jang-mingovi postavil. Oba velcí sekretáři uznávali Wangovy schopnosti, nechtěli však, aby je v Pekingu zastínil; proto byl Wang nakonec pověřen potlačením povstání ve vzdáleném Kuej-čou a Kuej E na něj útočil i během kampaně.[11]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ YANG, Bin. Between Winds and Clouds: The Making of Yunnan (Second Century BCE-Twentieth Century CE). New York: Columbia University Press, 2009. x + 338 s. ISBN 978-0-231-14254-0. S. 178. (anglicky) 
  2. ↑ ROBINSON, David M. Bandits, Eunuchs, and the Son of Heaven: Rebellion and the Economy of Violence in Mid-Ming China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2001. 283 s. Dostupné online. ISBN 0824823915, ISBN 9780824823917. S. 122. (anglicky) [Dále jen Robinson (2001)]. 
  3. ↑ RING, Trudy, a kol. International Dictionary of Historic Places: Asia and Oceania. New York: Taylor & Francis, 1994. 955 s. ISBN 1884964044, ISBN 9781884964046. S. 214. (anglicky) 
  4. ↑ PERDUE, Peter C. China Marches West: The Qing Conquest of Central Eurasia. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2005. 725 s. Dostupné online. ISBN 067401684X, ISBN 9780674016842. S. 64. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. S. 1517. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  6. ↑ ROBINSON, David M. Princes in the Polity: The Anhua Prince's Uprising of 1510. Ming Studies. Květen 2012, čís. 65, s. 13–56, na s. 30–32 a 35–36. Dostupné online. ISSN 0147-037X. (anglicky) 
  7. ↑ GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [dále jen Geiss]. ISBN 0521243335. S. 440–510, na s. 410. (anglicky)
  8. ↑ Geiss, s. 411.
  9. ↑ a b c d e f g h Goodrich, s. 1518
  10. ↑ a b Geiss, s. 455.
  11. ↑ a b BROOK, Timothy. What happens When Wang Yangming Crosses the Border?. In: LARY, Diana. The Chinese State at the Borders. Vancouver: UBC Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-7748-1333-4. S. 74–90, na s. 75–79. (anglicky)
  12. ↑ NIENHAUSER, William H, a kol. The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature. Bloomington: Indiana University Press, 1986. 1050 s. ISBN 0253329833, ISBN 9780253329837. S. 544. (anglicky) 
  13. ↑ FU, Li-tsui Flora. Framing Famous Mountains: Grand Tour and Mingshan Paintings in Sixteenth. Hong Kong: Chinese University Press, 2009. 282 s. ISBN 978-962-996-329-3. S. 85. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jang_I-čching&oldid=23652192“