Přeskočit na obsah

Jan Křižan

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek pojednává o Janu Křižanovi – podnikateli odsouzeném a popraveném v politickém procesu v roce 1951. Možná hledáte: Jana Křižana – (jeho otce) průmyslníka a zakladatele parní pily v Krásně nad Bečvou.
Jan Křižan
Narození12. listopadu 1915
Valašské Meziříčí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. června 1951 (ve věku 35 let)
Brněnská káznice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníĎáblický hřbitov
Valašské Meziříčí
Národnostčeská
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jeho otec Jan Křižan (* 17. května 1882 Hodslavice na Moravě – 4. února 1941) – valaškomeziříčský průmyslník v oboru zpracování dřeva (foto rok 1927)
Svatební fotografie (prosinec 1939) Dagmar Křižanové, rozené Hasilíkové (* 15. prosince 1919 Přerov - 2. října 2015 Valašské Meziříčí) a Jana Křižana
Pohled od západu na Křižanovu parní pilu v Krásně nad Bečvou (Valašském Meziříčí)

Jan Křižan (12. listopadu 1915 Valašské Meziříčí – 14. června 1951 Brno) byl český podnikatel odsouzený v politickém procesu komunistickým režimem k trestu smrti a v roce 1951 popraven.[1]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Rodinné poměry

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1915 ve Valašském Meziříčí otci Janovi, který působil jako průmyslník, a matce Emilii.[2] Měl starší sestru Jarmilu a mladší Marii. V mládí navštěvoval v Brně obchodní akademii, maturitní zkoušku vykonal v roce 1934. Poté začal studovat práva na Masarykově univerzitě, přičemž na studia odjel i na technickou školu do Německa. Na základní vojenské službě působil v Uherském Hradišti. Byl členem Československé strany národně socialistické.[3] Se svou ženou Dagmar rozenou Hasilíkovou (1919-2015), se kterou se oženil v prosinci 1939, měl tři děti, Jana, Jiřího a Ondřeje. Po zemřelém otci Janu Křižanovi (1882–1941) převzal v roce 1941 parní pilu a továrnu na bedny ve Valašském Meziříčí.[4]

Dále podle svědectví syna Ondřeje: Kvůli vyplácení spoludědiček se zadlužil. Po vyrovnání těchto dluhů byly jeho továrny v roce 1946 protiprávně znárodněny, když byly vydávány za součást Vítkovických železáren, ve skutečnosti nájemce jeho podniku. Jan Křižan se za přičinění komunistů ve svém podniku ocitl v přímém střetu s nositeli moci. Odvolal se a jelikož spor zůstal nevyřešen, byl později dědicům uznán nárok na účast na restituci.[5] V současnosti (rok 2024) prochází areál devastované pily revitalizací, mimo jiné město Valašské Meziříčí na něm chystá stavby autobusového nádraží a budovy městského úřadu.[6]

Po popravě manžela zůstali Dagmar Křižanové tři nezletilí synové. Pomáhali jí rodiče a bratr Jan Hasilík. Postavou jejího otce Jana Hasilíka byl inspirován film Tichá bolest. Dagmar prošla celou řadou zaměstnání, protože při každé prověrce potvrdila svůj odmítavý postoj k režimu. Na poslední příčce této „sestupné kariéry“, při odstraňování skvrn v čistírně za nedostatečného větrání utrpěla otravu jater benzolem. Až díky lékařskému osvědčení směla být přijata na jiné, zdraví nepoškozující místo. Nejstarší syn Jan po invazi armád Varšavského paktu v srpnu 1968 s rodinou opustil Československo a usadil se v Kanadě. Po nástupu normalizace v roce 1970 matku a její rodiče opustil spolu s manželkou i nejmladší syn Ondřej. Působil v několika zemích než se s rodinou jako univerzitní vědec a pedagog usadil v Německu, kde je znám pod akademickým jménem Andrej Hasilik.[7] V Československu zůstal se svou rodinou jen prostřední syn Jiří Křižan, který je znám jako úspěšný scenárista z období obnovené demokracie.

Protektorát Čechy a Morava

[editovat | editovat zdroj]

Pomoc Jana Křižana domácímu protiněmeckému odboji za Protektorátu Čechy a Morava spočívala například v podpoře pekaře Theodora Borovičky (Branky na Moravě číslo 66), který zásoboval pečivem ze své malé vesnické pekárny nejen místní zákazníky, ale dodával chléb i partyzánům ze skupiny majora Murzina. Jan Křižan pekaři po celou dobu trvání protektorátu dodával dřevo za velmi nízkou (lidovou) cenu.[8]

Podle písemného vyjádření Zdenky Sousedíkové ze Vsetína (ze dne 30. ledna 1951) Jan Křižan také poskytoval pomoc podnikateli a vynálezci v oboru elektrických strojů Josefu Sousedíkovi,[9] který byl za druhé světové války aktivně zapojen do protinacistického odboje (udržoval styky se skupinou Clay Eva).[10] Při ilegálních schůzkách s odbojáři ve Valašském Meziříčí Josef Sousedík (okresní velitel odbojové skupiny) nechtěl být nápadný (musel se skrývat před gestapem) a proto parkoval s vědomím Jana Křižana svůj osobní automobil v garáži na Křižanově pile.[11]

Podle písemného vyjádření Rudolfa Cochlara, zaměstnance ONV ve Valašském Meziříčí, (z 25. ledna 1950) se Jan Křižan vehementně zasazoval (proti úsilí bývalého úřadu práce ve Valašském Meziříčí) o to, aby z firmy Jan Křižan a spol. (parní pila) nebyli zařazováni zaměstnanci na nucené práce do nacistického Německa v rámci tzv. totálního nasazení.[12]

Díky úplatkům, zásahem advokáta a jednáním s úřady se mu prokazatelně podařilo zachránit Josefa Motyčku, tehdejšího hospodského v Huštěnovicích, který byl nacistickým soudem ve Vratislavi odsouzen k trestu smrti.[4][p. 1]

Po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Ještě před převratem v únoru 1948 byl v roce 1946 jeho majetek znárodněn. Křižan poté ve svých bývalých firmách působil jako národní správce a posléze ve funkci technického vedoucího. Po komunistickém převratu ale o práci přišel a s rodinou odešel do Branek, kde s manželkou začali hospodařit na 10 ha zemědělské půdy její matky. Zároveň Jan usiloval o legální odchod ze země, aby rodině zařídil novou existenci. Postupem času však na něj z titulu bývalého majitele velkých podniků začala chodit udání, dostal pokutu od daňového úřadu, a zemědělská činnost manželů byla ztížena téměř nesplnitelnými dávkami. Křižan se tak rozhodl uprchnout za každou cenu.[4] Po útěku ze země se chtěl postarat o přechod i zbytku rodiny.

Útěk do Rakouska

[editovat | editovat zdroj]

Rozhodl se tak spolu s Františkem Boháčem překročit státní hranici u Mikulova. To se jim 1. ledna 1950 povedlo, když utekli do Rakouska. Během útěku ovšem postřelili strážmistra Václava Anschlaga, který krátce po zásahu do břicha zemřel. Ke střelbě, při níž zranili i jednoho vojína, došlo poté, co jim strážmistr nařídil kontrolu na služebně[13]. Po neplánované střelbě je do Rakouska následoval i přítel Vladimír Krejčiřík, který je k hranici přivezl. Vzhledem k tomu, že část Rakouska, do níž uprchli, byla v té době stále okupována Sovětským svazem, oznámili rakouští policisté, kteří uprchlíky dopadli, jejich dopadení Sovětům. Již 4. ledna 1950 byli uprchlíci převezeni zpět do Československa.

  • Vazební identifikační fotografie Jana Křižana

Zatčení, výslechy, soud, ...

[editovat | editovat zdroj]

Vyslýchaní byli ve vazbě od 4. ledna 1950 do 25. května 1950. Podle archivních záznamů i svědectví byli mučeni a byl jim zničen chrup.[4][14][p. 2] Během první části výslechů 21. února 1950 podal státní prokurátor v Brně Dr. A. Mikyska jako člen Krajské bezpečnostní komise návrh aby byl připraven soud v prostorách mikulovského zámku a proces byl „školou pro bezpečnostní orgány všech složek“ a „politickou školou pro veřejnost“[16]. Nejvyšší Bezpečnostní komise s účastí ministra národní bezpečnosti a ministra spravedlnosti zasedala v Praze dne 18. října 1950 a určila trest smrti.[17] Až potom, v prosinci 1950 byl Křižan za trestný čin velezrady a za další trestné činy k trestu smrti odsouzen. V politickém procesu přitom bylo vedle tří hlavních obžalovaných odsouzeno i šest osob, které jim při útěku nějak pomohly nebo o něm věděly. Státní bezpečnost proces využila jako boj proti třídnímu nepříteli. Desítky lidí se obrátily na prezidenta Klementa Gottwalda se žádostmi o milost, mezi nimi závodní rada znárodněné pily, Křižanovi zaměstnanci v Brankách, paní Marie Rašková z Kopřivnice, která oslovila i paní Martu Gottwaldovou, dále lidé, kteří děkovali za ochranu před totálním nasazením a také vdova po zastřeleném vrchním strážmistrovi, paní Marie Anschlágová.[18] V červnu 1951 byl Jan Křižan a jeho přítel František Boháč, důstojník československé armády a účastník protinacistického odboje, popraven.[3] Křižanova rodina poté řadu let čelila perzekuci ze strany úřadů.[4] Půl roku po popravě propaganda připomenula konec továrníka Křižana takto: „Zločinec Jan Křižan došel odplaty a Valašsko je zbaveno svých upírů.“[19]

  • Dokumenty
  • Rozhodnutí bezpečnostní komise na ministerstvu spravedlnosti o trestu pro Jana Křižana a další dva obviněné učiněné 18. října 1950, tedy 8 týdnů před soudem.[p. 3]
    Rozhodnutí bezpečnostní komise na ministerstvu spravedlnosti o trestu pro Jana Křižana a další dva obviněné učiněné 18. října 1950, tedy 8 týdnů před soudem.[p. 3]
  • Vstupenka k soudu konaném na valtickém zámku 12. až 14. prosince 1950 vystavená Okresní prokuraturou Mikulov pro Františka Dobeše na 12. prosince 1950
    Vstupenka k soudu konaném na valtickém zámku 12. až 14. prosince 1950 vystavená Okresní prokuraturou Mikulov pro Františka Dobeše na 12. prosince 1950
  • Svědectví pekaře Theodora Borovičky (20. ledna 1950): "Dělali jsme to oba pro naše lidi".
    Svědectví pekaře Theodora Borovičky (20. ledna 1950): "Dělali jsme to oba pro naše lidi".
  • Svědectví Věry Hrbáčkové, rozené Motyčkové ve prospěch odsouzeného Jana Křižana, které učinila v Kanceláři prezidenta republiky (20. prosince 1950)
    Svědectví Věry Hrbáčkové, rozené Motyčkové ve prospěch odsouzeného Jana Křižana, které učinila v Kanceláři prezidenta republiky (20. prosince 1950)
  • Svědectví Rudolfa Cochlara, zaměstnance ONV Valašské Meziříčí (25. ledna 1951)
    Svědectví Rudolfa Cochlara, zaměstnance ONV Valašské Meziříčí (25. ledna 1951)
  • Svědectví Zdenky Sousedíkové, manželky odbojáře Josefa Sousedíka (30. ledna 1951)
    Svědectví Zdenky Sousedíkové, manželky odbojáře Josefa Sousedíka (30. ledna 1951)

Rehabilitace a připomínky

[editovat | editovat zdroj]
  • Po sametové revoluci byl částečně rehabilitován.
  • V okrese Vsetín (v lese nad obcí Branky na cestě do Srní doliny, po levé straně, asi 200 m před odpočívadlem U Obrázku) byla v roce 2011 jako rodinná připomínka (v rámci uctění jeho památky) instalována soukromá pamětní deska. Na desce je nápis: PAMÁTCE / JANA KŘIŽANA / 1915–1951 / OBĚTI KOMUNISMU / DAGMAR / JAN, JIŘÍ, ONDŘEJ / ŘEKNI STROMŮM, / ŽE UŽ TADY / NEJSEM / 1951/2011 //.[20]
  • Jeho ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě na hřbitově ve Valašském Meziříčí,[21] jeho symbolický hrob se nalézá na čestném pohřebišti III. odboje v Praze 8 na Ďáblickém hřbitově.
  • Na Ústředním hřbitově v Brně je spolu s Františkem Boháčem a Rudolf Pohlem, kteří byli na dvoře věznice na Cejlu popraveni ve stejný den, připomenut mezi účastníky III. Odboje. Dostupné online

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Podle listinným dokumentem potvrzené výpovědi Věry Hrbáčkové, rozené Motyčkové, (manželky cukráře v Brankách číslo 124), kterou učinila před popravou Jana Křižana (na podporu žádosti o jeho milost) v Kanceláři prezidenta republiky dne 20. prosince 1950 byl její otec Josef Motyčka třikrát za protektorátu odsouzen Němci k trestu smrti a jen penězi a jinou účinnou pomocí poskytnutou Janem Křižanem se jej podařilo zachránit. Důvodem, proč chtěli Němci Josefa Motyčku popravit byl fakt, že ukrýval komunistickou odbojářku Amalii Škráškovou (* 1904 – 7. prosince 1944, popravena). Ta byla na útěku, ale 1. února 1944 byla zatčena spolu se svým bratrem Vladimírem Hulíkem a svým ukrývatelem (ubytovatelem) hospodským Josefem Motyčkou. Božena Škrášková (dcera Amalie Škráškové) se po druhé světové válce vdala za Aloise Grebeníčka.
  2. ↑ Ve výpovědi svobodníka základní služby Stanislava Budi (* 5. prosince 1926 Rohy okres Valašské Meziříčí) zaznamenané ve výslechovém protokolu ze dne 3. března 1950 uvádí Buďa, který se pokusil o útěk do Rakouska a byl zadržen, že se při svém předchozím výkonu strážní služby jako dozorce v Brně setkal s vazebně vězněným Janem Křižanem, spřátelil se s ním, a že si mu vězeň Jan Křižan stěžoval, že jej v noci při spánku příliš tlačí pouta na rukou a zraňují jej. Buďa mu poradil, aby se pokusil převléknout nohy přes ruce a takto dostat ruce z pozice „za zády“ do pozice „před sebe“, ježto tato poloha je méně bolestivá a pohodlnější k ležení. Zároveň ale v protokolu Buďa uvádí, že mu při tomto „provlékání rukou“ nepomáhal a on to sám (Křižan) bez pomoci jiné osoby nemohl dokázat. Výpověď Stanislava Budi potvrdil i Jan Křižan (* 12. listopadu 1915 Valašské Meziříčí) ve výpisu z jeho výslechového protokolu ze dne 17. února 1950 sepsaném na krajském velitelství státní bezpečnosti v Brně. Z Křižanovy výpovědi vyplynulo, že mu byla opakovaně na noc aplikována pouta na ruce složené za zády.[15]
  3. ↑ Jedním ze členů komise byl Osvald Závodský, velitel StB v době nelidského zacházení s vyšetřovanými, který byl zanedlouho sám zatčen a v roce 1954 popraven, avšak nikoliv za protizákonnou činnost StB, ale kvůli prohře v boji uvnitř KSČ.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jan Křižan (1915-1951) – Ústav pro studium totalitních režimů. www.ustrcr.cz [online]. [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ seznam popravených pro politické trestné činy: TOTALITA. www.totalita.cz [online]. [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Encyklopedie dějin města Brna. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e Tragický předobraz scénáře. Rodinu Křižanových minulý režim perzekvoval již od vítězného února. iROZHLAS [online]. 2023-06-19 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  5. ↑ LUKÁŠOVÁ, Eva. Pila patří Křižanům, soud rozhodl. Vznikne tam i obchodní centrum. Valašský deník. 2017-04-10. Dostupné online [cit. 2024-08-14]. 
  6. ↑ Areál bývalé Křižanovy pily – Valašské Meziříčí. Česká komora architektů [online]. [cit. 2024-08-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ Andrej Hasilik. scholar.google.com [online]. [cit. 2024-08-14]. Dostupné online. 
  8. ↑ Moravský zemský archiv v Brně, značka: C 145, Fond: Státní soud Brno; Karton: 173; Signatura: Ts II/I/2/50; Jan Křižan; Jan Křižan a spol. (01/mis410/reg202-210/pole-c); str. 17: prohlášení pekaře Theodora Borovičky pro Kancelář prezidenta republiky, datováno 20. ledna 1950.
  9. ↑ KŘIŽAN–HASILÍK, Ondřej; DANĚK, Jiří. CLAY-EVA VOLÁ Z BLAZIC, OSUDY ✆DO NEBE [online]. 1. vydání; Branky na Moravě 2019, 2019 [cit. 2024-09-03]. ISBN 978-80-270-5805-1; str. 154 a následující. Dostupné online. 
  10. ↑ KŘIŽAN–HASILÍK, Ondřej; DANĚK, Jiří. CLAY-EVA VOLÁ Z BLAZIC, OSUDY ✆DO NEBE [online]. 1. vydání; Branky na Moravě 2019, 2019 [cit. 2024-09-03]. ISBN 978-80-270-5805-1; str. 61 a 148. Dostupné online. 
  11. ↑ Moravský zemský archiv v Brně, značka: C 145, Fond: Státní soud Brno; Karton: 173; Signatura: Ts II/I/2/50; Jan Křižan; Jan Křižan a spol. (01/mis410/reg202-210/pole-c); str. 19: Dopis Zdenky Sousedíkové adresovaný JUDr. Antonínu Moravcovi (advokátovi Jana Křižana) ze dne 30. ledna 1951.
  12. ↑ Moravský zemský archiv v Brně, značka: C 145, Fond: Státní soud Brno; Karton: 173; Signatura: Ts II/I/2/50; Jan Křižan; Jan Křižan a spol. (01/mis410/reg202-210/pole-c); str. 18: Prohlášení zaměstnance ONV ve Valašském Meziříčí Rudolfa Cochlara ze dne 25. ledna 1951.
  13. ↑ Archiv bezpečnostních složek (ABS), Fond: V/Brno, signatura: V-439 BRNO, díl 5, III. část
  14. ↑ Marie Susedková (1930). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2024-08-16]. Dostupné online. 
  15. ↑ Archiv bezpečnostních sborů (ABS), Fond: Vrchní vojenská prokuratura v Brně, rok 1950, VO3, 5. oddělení; Bohuslav Švanda, Stanislav Buďa, Jan Křižan
  16. ↑ Národní Archiv, Značka: KSČ-ÚV - 05/11; Fond: KSČ-Ústřední Výbor 1945-1989
  17. ↑ Národní archiv, Fond: ÚV KSČ, Bezpečnostní komise, svazek II, složka 6
  18. ↑ NAVARA, Luděk; KASÁČEK, Miroslav. Gottwaldovy oprátky. Poslední adresa Cejl.. Brno: Host, 2023. 206 s. ISBN 978-80-275-1451-9. S. 99-121. 
  19. ↑ JANÍČEK, Josef. O valašských pilařích. Svět Práce. 1952-01-24, roč. 1952, čís. 4. Dostupné online. 
  20. ↑ Branky – Pamětní deska Janu Křižanovi [online]. Pamětní místa na komunistický režim, 2011 [cit. 2024-08-05]. GPS souřadnice: 49°26'40.076"N, 17°53'52.447"E. Dostupné online. 
  21. ↑ Kulaty Sněženka; Josef B. Odstrčil; Prof. Dr. Ondřej Křižan–Hasilík. Můj dědeček Jan Křižan st. – významný rodák Hodslavic z pohledu jeho vnuka HASILÍKA-KŘIŽANA. (k 90. výročí založení ZŠ v Hodslavicích) [online]. V produkci obce Hodslavice natočil a sestříhal Josef B. Odstrčil (Home Video studio Nový Jičín); 2022, 2022-11-23 [cit. 2024-08-04]. Stopáž: 37 minut a 16 sekund. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PULEC, Martin: Útěk Jana Křižana, Františka Boháče, Vladimíra Krejčiříka a zastřelení vrch. stržm. Václava Anschlaga. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek 12 (2014).
  • KŘIŽAN-HASILÍK, Ondřej: Drama silvestrovské noci. In: Lidové noviny (4. ledna 2020). Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Křižan&oldid=24277327“