Přeskočit na obsah

Ius commune

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kanonické právo katolické církve
Kanonické právo katolické církve
  • Ius vigens (současné právo)

Ius commune, psáno též jus commune, je latinský výraz označující společné právo. Ve středověku tento výraz označoval společný právní rámec celé kontinentální Evropy.

Ius commune ve středověku

[editovat | editovat zdroj]

Základem ius commune je římské právo, právo starobylé Římské říše, které po jejím pádu začalo upadat a jeho tradice byla udržována spíše v její východní části, ze které se posléze stal Byzantská říše. Byzantský císař Justinián I. v roce 534 vydal velký zákoník z římského práva vycházející, ve kterém zpracovává mj. díla klasických římských právníků (například Gaius), ale i starší císařské konstituce. Tento zákoník byl později označován jako Corpus Iuris Civilis. Tomuto zákoníku se ovšem ve své době vůbec nedostalo většího dosahu.[1][2]

Littera Florentina

Již od 10. století v severoitalských městech začal růst zájem o římské právo. Na přelomu 11. a 12. století začal zájem o římské právo na severu Itálie růst ještě více, podařilo se znovu zkompletovat Corpus Iuris Civilis (mj. i díky objevení vzácného spisu Littera Florentina, který nejspíš pocházel z Amalfi), z této doby jsou nejvýznamnější práce boloňského právníka Irneria. Na Irneria navazuje skupina právníků označovaní jako glosátoři, na které později navázala skupina komentátorů, kteří začali římské právní památky rozebírat a přemýšlet nad jejich praktickou aplikací. Významné dílo z této doby je Glossa ordinaria od Accursia zhruba z roku 1230, která se ve své době stala jedním z hlavních pramenů ius commune. V 13. století již bylo ius commune rozšířeno i mimo sever Itálie a bylo vyučováno na evropských univerzitách. Z idejí ius commune vycházelo právo ve většině evropských států, což vedlo k tomu, že místní zákony z mnoha tehdejších zemí stály vždy na stejných základních pravidlech. Na ius commune se také odkazovalo, když místní soud neměl odpověď na nějaký právní problém (například u Říšského komorního soudu pro Svatou říši římskou bylo pro tyto případy ius commune závazné). V některých případech se také používalo pro mezinárodní případy mezi dvěma státy. Význam ius commune začal klesat v období velkých kodifikací na přelomu 18. a 19. století, i když i kodifikace z této doby (např. ABGB, Code Civil) z mnohých idejí z ius commune vycházejí.[1][2]

Accursius, autor Glossa Ordinaria

Součástí ius commune bylo také kanonické právo. V rámci kanonického práva je významným dílem Gratianovo Decretum z 12. století. V kanonickém právu poté byly na začátku 16. století všechny prameny kanonického práva sepsány do velkého zákoníku zvaného Corpus Iuris Canonici (který v rámci katolické církve platil až do roku 1917).[1]

Ius commune v současnosti

[editovat | editovat zdroj]

V současné Evropě je již ius commune samo o sobě používáno minimálně. V San Marinu a Andoře ovšem dodnes platí, že v případech, kdy státní právo nedopadá na určitý případ, se použije klasické ius commune.[3][4]

  1. a b c Bellomo, Manlio (1995). The Common Legal Past of Europe, 1000–1800. Washington, DC: The Catholic University of America Press.
  2. a b Ius Commune - Max-EuP 2012. max-eup2012.mpipriv.de [online]. [cit. 2025-03-08]. Dostupné online. 
  3. Andrea Vicari: COUNTRY REPORTS: SAN MARINO, The Columbia Journal of European law online
  4. Guide to the Laws and Legal Literature of Andorra