Husička krátkoocasá
 Husička krátkoocasá | |
|---|---|
 Husička krátkoocasá | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | vrubozobí (Anseriformes) |
| Čeleď | kachnovití (Anatidae) |
| Rod | husička (Thalassornis) Eyton, 1838 |
| Binomické jméno | |
| Thalassornis leuconotus Eyton, 1838 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Husička krátkoocasá[2] (Thalassornis leuconotus) je vrubozobý pták obývající jezera, laguny a močály tropické Afriky včetně Madagaskaru.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]V rámci čeledi kachnovitých vytváří samostatný rod husička (Thalassornis). Rozeznávají se dva poddruhy s následujícím rozšířením:[3]
- T. l. leuconotus Eyton, 1838 − od východního Kamerunu po jižní Etiopii a jižní Afriku;
- T. l. insularis Richmond, 1897 − Madagaskar.
Husička krátkoocasá je úzce příbuzná s husičkami (Dendrocygna).[4] Ke starším českým názvům patří kachnice bažantí nebo kachnice bělohřbetá.[5]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Husička krátkoocasá žije v Africe. Vyskytuje se od Jihoafrické republiky po Etiopii na severu a Kongo na západě. Kapsovitě obývá i některé severní státy rovníkové Afriky jsou Čad, Nigérie, Mali nebo Senegal.[6]
Celková početnost druhu se odhaduje na 12−18 tisíc jedinců.[6]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Dospělí ptáci dosahují délky 38−40 cm, váží 625–790 gramů. Nohy jsou šedé. Zobák je tmavý, jeho okraje a spodní strana jsou žluté. Většina těla je šedohnědá, pouze svrchní ocasní krovky a spodní část hřbetu jsou bílé. Celé tělo kromě krku je kropeno různě velkými skvrnami nebo proužky různých hustot. U báze zobáku se nachází bílá skvrna. Samice a samec jsou od sebe v terénu k nerozeznání, nedospělí jedinci bývají tmavší s méně výrazně vzorkovaným pruhováním a s tmavými skvrnami po stranách tváře a na krku.[7]
Biologie
[editovat | editovat zdroj]Obývá laguny, jezera a další vodní plochy s dostatkem vodní vegetace jako jsou lekniny. Otevřeným, hlubokým vodám se vyhýbá a typicky se zdržuje v mělkých zálivech nedaleko břehů. Živí se semeny a listy vodních rostlin jako jsou právě lekníny. Pro potravu se může potápět až na dobu kolem 30 vteřin. Krmí se hlavně zrána a na večer, během dne převážně hřaduje.[8] Nezřídka mezi vodními plochami přelétá ve snaze potravního vytěžení habitatů.[6] Je značně sociální, během hřadování i krmení se shlukuje do hejn.[8] Projevuje se měkkým kdákáním nebo nevýrazným hvízdavým kuruí.[9]
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]
Tvoří monogamní dlouhodobé páry. Může zahnízdit mezi listopadem a srpnem v závislosti na lokaci a environmentálních podmínkách. Hnízdo si staví v rákosinách, často v hluboké vodě. Samice snáší kolem 6 vajec.[10] Žlutohnědá až žlutě okrová vejce mají rozměr 61×49 mm,[9] jejich bar inkubační doba trvá kolem 26 dní.[10] Na vejcích sedí oba partneři. Káčata s oblibou pojídají larvy pakomárů (Chironomus sp.).[10]
Ohrožení
[editovat | editovat zdroj]Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje druh za málo dotčený, nicméně populace kačenek bělohřbetých vykazuje klesající tendenci. Za úbytek stavů může hlavně přeměna mokřadních habitatů a jejich rostlinstva, mj. introdukce rostlinožravých ryb i nepůvodních rostlinných druhů nebo pokles kvality vody následkem odlesňování a znečištění. Na Madagaskaru byl úbytek druhu zaznamenán v souvislosti s lovem dospělců na maso i se sběrem vajec lidmi.[6]
Druh je chráněn v rámci Dohody o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA).[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ HUDEC, K. Soustava a české názvosloví ptáků světa. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2003. S. 23.
- ↑ Screamers, ducks, geese, swans. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-08-23]. Dostupné online.
- ↑ DONNE-GOUSSÉ, Carole; LAUDET, Vincent; HÄNNI, Catherine. A molecular phylogeny of anseriformes based on mitochondrial DNA analysis. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2002-06-01, roč. 23, čís. 3, s. 339–356. Dostupné online [cit. 2023-08-23]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/S1055-7903(02)00019-2. (anglicky)
- ↑ BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2023-08-23]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Thalassornis leuconotus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-08-20]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22679785A92830036.en. (anglicky)
- ↑ Johnsgard 2010, s. 24.
- ↑ a b Johnsgard 2010, s. 25.
- ↑ a b ROBERTS, Austin; MCLACHLAN, Geofrey Roy; LIVERSIDGE, Richard. Roberts Birds of South Africa. Příprava vydání Geoffrey R. MacLachlan. 4. ed., 6. impression. vyd. Cape Town: John Voelcker Bird Book Fund 659 s. ISBN 978-0-620-03118-9. S. 77. (anglicky)
- ↑ a b c Johnsgard 2010, s. 25-26.
- ↑ DOHODA o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků [online]. MV ČR, 2006-12-08 [cit. 2023-08-15]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- JOHNSGARD, Paul A., 2010. Ducks, geese, and swans of the world. Lincoln, Nebraska, US: University of Nebraska Press. ISBN 9780803209534. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu husička krátkoocasá na Wikimedia Commons
