Henryk Ehrlich
| Henryk Ehrlich | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1882 Lublin |
| Úmrtí | 15 May 1942 Samara |
| Příčina úmrtí | oběšení |
| Povolání | novinář |
| Politická strana | Bund |
| Funkce | člen zastupitelstva obce |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Henryk Ehrlich (někdy též Henryk Erlich; 1882 Lublin – 15. května 1942 Samara) byl polský židovský politik, aktivista Všeobecného dělnického židovského svazu „Bund“ v Polsku, člen Petrohradského sovětu a člen výkonného výboru Druhé internacionály.
Sociálnědemokratická politika
[editovat | editovat zdroj]Ehrlich se stal aktivistou v sociálně-demokratickém hnutí v roce 1904. Během ruské revoluce v roce 1917 byl členem výboru Petrohradského sovětu a členem sovětské delegace do Anglie, Francie a Itálie.[1]
Meziválečná polská a židovská komunální politika
[editovat | editovat zdroj]
Zleva doprava: Israel Lichtenstein, Yitzhak Rafes, Henryk Ehrlich, Ikutiel Portnoy a Bella Shapiro.
V roce 1921 byl Ehrlich jmenován spolueditorem varšavského deníku Folkstsaytung psaného v jidiš. V roce 1924 byl zvolen do rady varšavské kehily jako jeden z 5 bundistů mezi celkem 50 členy rady. Poté byl kandidátem na předsedu rady jako jediný protikandidát agudista Eliahu Kiršbraun, který byl spolu s Jacobem Trokenheimem, dalším agudistou, zvolen místopředsedou. Bund se nezúčastnil voleb v kehile v roce 1931, ale ve volbách v roce 1936 získal 15 křesel z 50. Po volbách vyvolal Ehrlich incident tím, že obvinil sionistické vůdce Grünbauma a Ze'eva Žabotinského z antisemitské agitace, které se měli dopustit svou kampaní vyzývající k židovské emigraci z Polska. Ehrlich opět kandidoval na předsedu, získal 16 hlasů, sionistický kandidát Jicchak Schipper deset, zvítězil agudista Jákob Trokenheim s počtem 19 hlasů.[2]
2. světová válka
[editovat | editovat zdroj]
Po vypuknutí druhé světové války Ehrlich uprchl do části Polska, která se dostala pod sovětskou kontrolu. 4. října 1939 byl zatčen NKVD v Brestu.[3] Byl držen ve věznici Butyrka a neustále vyslýchán. Údajně byl alespoň jednou osobně vyslýchán šéfem NKVD Lavrentijem Berijou.[4] 2. srpna 1940 byl v Saratově před soudem obviněn z terorismu a kolaborace s nacisty. Na svou obranu pronesl dlouhou řeč, v níž všechna obvinění popřel, ale po krátké poradě jej tribunál odsoudil k smrti. Po dvou týdnech v cele smrti mu bylo řečeno, že rozsudek byl změněn na deset let v Gulagu.[4] Po německé invazi do Sovětského svazu byl v roce 1942 propuštěn v rámci dohody Sikorski-Majskij mezi polskou exilovou vládou a Sovětským svazem z 30. července 1941.[3] Byl požádán, aby se připojil k nově vytvořenému Židovskému antifašistickému výboru, v jehož čele stál Solomon Michoels.[5]
Vězení a smrt
[editovat | editovat zdroj]
Přibližně ve stejnou dobu měl Ehrlich doprovodit předsedu vlády polské exilové vlády generála Sikorského na cestě do Londýna, kde se měl připojit k polské vládě. Dne 4. prosince 1941 byl však Ehrlich spolu s Wiktorem Alterem znovu zatčen NKVD v sibiřském Kujbyševě. V době zatčení oba bydleli na polském velvyslanectví a nebyl uveden žádný důvod k jejich zatčení. Podle různých zdrojů v té době byli obviněni ze špionáže pro „nepřátele Sovětského svazu“.[3][5] K zatčení Ehrlicha a Altera došlo ihned poté, co sovětská vláda vydala 1. prosince 1941 prohlášení polské exilové vládě, že s polskými občany běloruského nebo židovského etnika bude zacházeno jako se sovětskými občany[3] a bude jim zakázáno vstoupit do polské, tzv. Andersovy armády, která se v té době začala formovat.
Sovětské uvěznění dvou prominentních socialistických aktivistů a vůdců Druhé internacionály vyvolalo vlnu protestů mezi socialistickými kruhy na Západě.[6] Eleanor Rooseveltová a Albert Einstein vyzvali přímo Stalina, aby je propustil.[3] Sovětské úřady však po celý rok 1942 mlčely. Až 23. února 1943, tedy teprve po sovětském vítězství u Stalingradu, velvyslanec ve Washingtonu Maxim Litvinov napsal prezidentovi Americké federace práce Williamu Greenovi, že Ehrlich a Alter byli na Stalinův rozkaz popraveni.[4][7]
Podle některých zdrojů nebyl Ehrlich na rozdíl od Altera nikdy popraven, protože se mu podařilo spáchat sebevraždu[8] oběšením na mřížích okna jeho vězení. Jiné zdroje uvádějí, že spolu s Alterem byl v prosinci 1942 zastřelen. Ještě v únoru 1943 kolovaly ve varšavském ghettu dopisy od „Henryka Wiktora“ (křestní jména Ehrlicha a Altera).[9]
Rehabilitace
[editovat | editovat zdroj]8. února 1991 byl Victor Ehrlich, syn Henryka Ehrlicha, informován, že podle dekretu vydaného za ruského prezidenta Borise Jelcina byli Wiktor Alter spolu s Ehrlichem „rehabilitováni“ a represe vůči nim byly prohlášeny za nezákonné.[10]
Přesné místo posledního odpočinku Ehrlycha není známo. na židovském hřbitově v ulici Okopowa 17. dubna 1988 ve Varšavě na židovském hřbitově v ulici Okopowa vztyčen kenotaf. Nápis na památníku zní: „Vůdci Bundu, Henryk Ehrlich, nar. 1882, a Wiktor Alter, nar. 1890. Popraveni v Sovětském svazu.“ Ke zřízení pomníku a zveřejnění celého Alterova a Ehrlichova příběhu došlo bez souhlasu polské komunistické vlády a došlo k němu díky úsilí bundisty a posledního žijícího vůdce povstání ve varšavském ghettu Marka Edelmana a členů Solidarity.[10] Vzpomínkového aktu se zúčastnilo více než tři tisíce lidí.[10]
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Jeho tchánem byl historik Szymon Dubnow.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Henryk Ehrlich na anglické Wikipedii.
- ↑ HESS GANKIN, Olga; FISCHER, H. H. The Bolsheviks and the World War: the origin of the Third International. 3. impr. vyd. Stanford: Univ. Pr, 1940. (The Hoover library an war, revolution and peace). ISBN 978-0-8047-0345-1. S. 779.
- ↑ BACON, Gershon C. The politics of tradition: Agudat Yisrael in Poland, 1916-1939. Jerusalem: Magnes Press, Hebrew University, 1996. 331 s. (Studies of the Center for Research on the History and Culture of Polish Jews, the Hebrew University of Jerusalem). ISBN 978-965-223-962-4. S. 200, 220–2, 331.
- ↑ a b c d e Verdict of three decades: from the literature of individual revolt against soviet communism ; 1917 - 1950. Příprava vydání Julien Steinberg. Freeport, NY: Nachdr. der Ausg. New York, Duell, Sloan and Pearce, 1950. 634 s. (Essay index reprint series). ISBN 978-0-8369-2077-2. S. 424–425.
- ↑ a b c SIKORSKA, H; ELIOT, T. S. The Dark Side of the Moon. New York: Faber & Fabe, 1946. S. 235.
- ↑ a b GITELMAN, Zvi Y. A century of ambivalence: the Jews of Russia and the Soviet Union, 1881 to the present. 2nd, expanded ed. vyd. Bloomington Indianapolis: Indiana University press, 2001. ISBN 978-0-253-33811-2. S. 145.
- ↑ Labor: Carey on Communism. Time. 1943-04-12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-04.
- ↑ KRUK, Herman; HARSHAV, Benjamin. The last days of the Jerusalem of Lithuania: chronicles from the Vilna ghetto and the camps, 1939-1944. New Haven, CT: YIVO Institute for Jewish Research, 2002. 732 s. ISBN 978-0-300-04494-2. S. 43.
- ↑ MEDDING, Peter Y. Studies in Contemporary Jewry: Volume XIV: Coping with Life and Death: Jewish Families in the Twentieth Century. New York: Oxford University Press, 1999. 376 s. ISBN 978-0-19-535188-0, ISBN 978-0-19-512820-8. S. 277.
- ↑ KOTKOWSKY, Charles. Memoirs of a Survivor [online]. Montreal Institute for Genocide and Human Studies, 2000 [cit. 2025-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-22.
- ↑ a b c ERLICH, Victor. Child of a turbulent century. Evanston, Ill: Northwestern University Press, 2006. 227 s. (Jewish lives). ISBN 978-0-8101-2351-9, ISBN 978-0-8101-2350-2. S. 93–97.
- ↑ BEĬZER, M.; GILBERT, Martin. The Jews of St. Petersburg: excursions through a noble past. 1st ed. vyd. Philadelphia: The Jewish Publication Society, 1989. 328 s. ISBN 978-0-8276-0321-9. S. 55. (engrus)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- GLOTZER, Albert. „Murder as a Political Weapon“, The New International, roč. IX, č. 3, březen 1943, s. 69–70.
- BOGDANSKI, Majer. „Purged from history“, Jewish Socialist, č. 24, říjen–prosinec 1991.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KOSTYRČENKO, Gennadij Vasiljevič. Tajnaja politika Stalina: vlasť i antisemitizm. 2. vyd. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 2003. ISBN 5-7133-1071-X. S. 232–236.