Přeskočit na obsah

Jindřich Lützow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Heinrich Lützow)
Jindřich hrabě Lützow
Rakousko-uherský velvyslanec v Itálii
Ve funkci:
1904 – 1910
PředchůdceMarius Pasetti-Friedenburg
NástupceKajetan Mérey
První sekční šéf na ministerstvu zahraničí
Ve funkci:
1901 – 1904
PředchůdceNikolaus hrabě Széscen
NástupceKajetan Mérey
Rakousko-uherský vyslanec v Sasku
Ve funkci:
1895 – 1899
PředchůdceBohuslav hrabě Chotek
NástupceSiegfried hrabě Clary-Aldringen
Narození11. září 1852
Baden
Úmrtí8. listopadu 1935 (ve věku 83 let)
Vídeň
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
ChoťEleonore Isabelle Johanna van Tuyll van Serooskerken (od 1879)
RodičeFrantišek Josef z Lützowa a Henriette Seymourová
DětiElsa Šarlota z Lützowa
PříbuzníFrantišek Lützow a Rosa Markéta z Lützowa (sourozenci)
Maxmilián Alexandr z Thurn-Valsássiny[1], Filip Jindřich z Thurnu-Valsássiny[1], Eleonora Evženie z Thurnu-Valsássiny[1] a Ambrož Alexandr z Thurnu-Valsássiny[1] (vnoučata)
Profesediplomat a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Josef Rudolf Gottfried hrabě Lützow (německy Heinrich Josef Rudolf Gottfried Graf Lützow zu Dreylützow und Seedorf) (11. září 1852, Baden – 8. listopadu 1935, Vídeň) byl rakousko-uherský diplomat ze šlechtické rodiny usazené v Čechách. Krátce sloužil v armádě, od roku 1874 byl diplomatem a zastával nižší funkce v různých evropských zemích. Byl rakousko-uherským vyslancem v Sasku (1895–1899), prvním sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí (1901–1904) a nakonec velvyslancem v Itálii (1904–1910).[2][3]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Lützowů

Pocházel ze starého šlechtického rodu Lützowů, narodil se jako druhorozený syn rakouského diplomata Františka Lützowa (1814–1897),[4] matka Lady Henriette Seymour (1822–1909) pocházela z anglického šlechtického rodu Seymourů v linii markýzů z Hertfordu.[5] Studoval gymnázium ve Vídni a rozhodl se pro službu v c. k. armádě. V roce 1871 nastoupil k 1. hulánskému pluku v Krakově, kde dosáhl hodnosti poručíka.[6] V roce 1874 začal pracovat jako provizorní atašé ve Stuttgartu a později v Drážďanech. V roce 1877 byl v armádě převeden do stavu záloh, ke skutečnému vstupu do diplomatických služeb mu ale chybělo příslušné univerzitní vzdělání. S přímluvou vlivných příbuzných a po složení diplomatických zkoušek se nakonec v prosinci 1877 stal plnohodnotným zaměstnancem ministerstva zahraničí. Jako atašé působil v Bruselu (1877–1879) a Haagu (1879–1881). V roce 1881 se vrátil do Bruselu, kde se zúčastnil zásnub korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Štěpánkou. Poté byl legačním radou v Římě (1881–1886) a Londýně (1886–1891), následně pak velvyslaneckým radou v Paříži (1891–1895).[7]

V letech 1895–1899 byl rakousko-uherským vyslancem v Drážďanech.[8][9] Diplomatické zastoupení v Sasku nemělo v té době příliš důležitý význam z mezinárodně politického hlediska, ale za vlády Františka Josefa byla vyslanecká funkce v Drážďanech vnímána jako předstupeň k dalším vysokým postům. V roce 1897 byl rakousko-uherským delegátem na mezinárodní konferenci o zdravotnictví v Benátkách. V letech 1899–1904 působil ve Vídni na ministerstvu zahraničí,[10] kde od roku 1901 zastával hodnost prvního sekčního šéfa.[11] V letech 1904–1910 byl rakousko-uherským velvyslancem v Římě, kde měl za úkol udržovat problematické vztahy s italským spojencem. V době okupace Bosny a Hercegoviny a následné bosenské krizi nabídl z vlastní iniciativy v jednání s italským ministrem zahraničí Tittonim ústupky v úpravě rakousko-italských hranic. Jako účastník italsko-britských diplomatických jednání pak dokonce kritizoval rakousko-uherskou zahraniční politiku vůči Srbsku a tím se dostal do trvalého konfliktu s ministrem zahraničí Aehrenthalem. V březnu 1910 byl Lützow z Říma odvolán a na ministerstvu zahraničí převeden do stavu disponibility, formálně byl penzionován v roce 1913. Nadále ale zůstával vyhledávaným konzultantem v oblasti mezinárodní politiky. Po Aehrenthalově smrti jej nový ministr zahraničí Leopold Berchtold pozval na svůj zámek v Buchlovicích k jednání s německým diplomatickým sborem,[12] v době červencové krize těsně před první světovou válkou vedl Lützow rozhovory s ruským velvyslancem ve Vídni Šebekovem.[13]

Jeho ručně psané poznámky byly v roce 1971 vydány ve Vídni tiskem (Im diplomatischen Dienst der k.u.k. Monarchie) a patří k důležitým zdrojům k tematice rakousko-uherské zahraniční politiky přelomu 19. a 20. století.

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Jako příslušník staré šlechtické rodiny byl v roce 1881 jmenován c. k. komořím.[14] Ve funkci prvního sekčního šéfa na ministerstvu zahraničí obdržel v roce 1900 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[15] V roce 1909 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Během své diplomatické kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku a v zahraničí.[16][17] Mimo jiné zastával funkci viceprezidenta společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda.[18]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Majetek a rodina[editovat | editovat zdroj]

Zámek Strelzhof (Dolní Rakousy), sídlo Jindřicha Lützowa do roku 1920

Jeho sídlem byl zámek Strelzhof v Dolním Rakousku, který musel být z finančních důvodů prodán v roce 1920.

V roce 1879 se v Haagu oženil s baronkou Eleonorou Tuyll van Serooskerken (1855–1934), která patřila k vlivné a bohaté šlechtě v Nizozemí, později se stala c. k. palácovou dámou.[19] Z manželství se narodily tři dcery.[20]

Jindřichův starší bratr František Lützow (1849–1916) byl významnou osobnosti veřejného života v Čechách a bohemistou. Sestra Rosa (1850–1927), provdaná za prince Alfreda Salm-Salma, byla po Františkovi dědičkou českých velkostatků Žampach a Borohrádek.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ Die Hochburg des Hochadels. Aristokratie und Diplomatisches Korps der Habsburger-monarchie im 19. und frühen 20. Jahrhundert in: Historia scribere 07/2015; Univerzita Innsbruck, 2015; s. 397 dostupné online
  3. ↑ Přehled diplomatických zastoupení Rakouska a Rakouska-Uherska in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 7–36 dostupné onlinedostupné online
  4. ↑ Rodina Františka Lützowa na webu geni.com dostupné online
  5. ↑ Henriette Seymour-Conway na webu geneanet.com dostupné online
  6. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1874; Vídeň, 1874; s. 411, 450 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 202 dostupné online
  8. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1896; Vídeň, 1896; s. 213 dostupné online
  9. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1897; Vídeň, 1897; s. 37 dostupné online
  10. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 224 dostupné online
  11. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1902; Vídeň, 1902; s. 31 dostupné online
  12. ↑ PEŠLOVÁ, Lucie, SYSLOVÁ, Veronika: Leopold II. Berchtold - ministr na přání císaře in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 613, 616 ISBN 978-80-87890-31-8
  13. ↑ CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914); Londýn, 2012 (Praha, 2014; český překlad Zdeněk Hron) s. 435 ISBN 978-80-906242-7-6
  14. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1882; Vídeň, 1882; s. 217 dostupné online
  15. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 214 dostupné online
  16. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Heinricha Lützowa in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1909; Vídeň, 1909; s. 49 dostupné online
  17. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Heinricha Lützowa in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 276 dostupné online
  18. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 641 dostupné online
  19. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1908; Gotha, 1908; s. 510 dostupné online
  20. ↑ Rodina Heinricha Lützowa na webu geni.com dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lützow, Heinrich: Im diplomatischen Dienst der k.u.k. Monarchie; Vídeň, 1971 (autobiografie s předmluvou Reinharda Wittrama)
  • MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, díl I. A–M; Praha, 2008 ISBN 978-80-257-0027-3
  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
  • SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9
  • ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jindřich_Lützow&oldid=24027198“