Přeskočit na obsah

Hilda Doolittle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z H. D.)
Hilda Doolittle
Hilda "H.D." Doolittle, kolem roku 1917
Hilda "H.D." Doolittle, kolem roku 1917
Narození10. září 1886
Bethlehem, Pensylvánie
Úmrtí21. září 1961
Curych, Švýcarsko
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníPensylvánie, USA
Občanstvíamerické
Alma materBryn Mawr College
Povoláníamerická básnířka
Známá jakočlenka skupiny Imagisté
OceněníAmerican Academy of Arts and Letters
ChoťRichard Aldington, (1913–1938)
Partner(ka)Bryher
DětiFrances Perdita Aldington
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hilda „H.D.“ Doolittle (10. září 1886 Bethlehem, Pensylvánie – 27. září 1961 Curych, Švýcarsko) byla americká básnířka a spisovatelka, spojovaná s počátkem 20. století a s avantgardní skupinou básníků Imagisté, jejímž členem byl také její manžel Richard Aldington a Ezra Pound. Své práce podepisovala šifrou H.D.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Hilda se narodila 10. září 1886 v americké komunitě Moravských bratrů v Bethlehemu v Pensylvánii.[1] Její otec Charles Doolittle byl profesorem astronomie na Lehigh University[2] a její matka Helen (Wolle) se intenzivně zajímala o hudbu a byla členkou komunity Moravian Church v Bethlehemu. H.D. byla jejich jedinou přeživší dcerou v rodině s pěti syny.[3] V roce 1896 byl Charles Doolittle jmenován profesorem astronomie na Pensylvánské univerzitě a rodina se přestěhovala do domu v černošské čtvrti Upper Darby v okrese Delaware v Pensylvánii. Tam Hilda navštěvovala kvakerskou školu Friends' Central High School, kterou absolvovala v roce 1905. V roce 1911 se přestěhovala do Londýna, kde hrála ústřední roli v tehdejším rozvíjejícím se imagistickém hnutí. Byla charismatickou postavou uměleckých kruhů 20. století. Americký básník Ezra Pound H.D. velmi obdivoval, podporoval jí a pomáhal jí v budování její kariéry. V letech 1916–17 působila jako redaktorka londýnského literárního magazínu The Egoist. V té době se její básně objevily v časopise The English Review, který vycházel v Londýně v letech 1908 až 1937 a v literárním měsíčníku The Transatlantic Review, který vycházel během roku 1924. V první světové válce zahynul její bratr, což ona těžce nesla. V té době se také rozpadlo její manželství s básníkem Richardem Aldingtonem.[4]. Všechny tyto události se později projevily v její poezii. Imagistická autorita Glenn Hughes napsal, že její osamělost vykřikuje z jejích básní.[5] Měla hluboký zájem o starou řeckou literaturu a její poezie si často půjčovala z řecké mytologie a klasické poezie. Její tvorba je známa tím, že často obsahuje scény z řecké mytologie, jež jsou často používány k vyjádření určitého pocitu nebo nálady. Během třicátých let se spřátelila se Sigmundem Freudem a stala se jeho pacientkou. Snažila se pochopit a vyjádřit svou bisexualitu, vyrovnat se se zbytky válečného traumatu svým psaním a vyjádřením svých duševní prožitků.[6] H.D. se ještě jednou provdala a měla mnoho dalších vztahů s muži i ženami. V 70. letech 20. století byla její práce znovu objevená a H.D. se stala ikonou feministických hnutí.

Kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Raná léta

[editovat | editovat zdroj]
Marianne Mooreová, foto: George Platt Lynes, 1935

V roce 1901 se setkala s Ezrou Poundem, který hrál důležitou roli nejen v jejím soukromém životě, ale i v její kariéře spisovatelky. V roce 1905 ji Pound představil literárnímu světu vydáním svazku jejích milostných básní pod společným názvem Hilda's Book.[7] V tomtéž roce začala H.D. studovat na pensylvánské kvakerské vysoké škole Bryn Mawr College[8], kde chtěla studovat řeckou literaturu. Školu opustila po třech semestrech pro nevalný prospěch a s omluvou pro špatné zdraví. Během studia se seznámila s básnířkou Mariannou Mooreovou a básníkem Williamem Carlosem Williamsem. Její první publikované spisy, příběhy pro děti, byly vydány ve Filadelfii, v presbytariánském církevním časopise The Comrade mezi roky 1909 a 1913, většinou podepsané jako Edith Grey. V roce 1907 se s Ezrou Poundem sblížila. Její otec však s tímto snoubencem nesouhlasil[9] a v roce 1908, v době, kdy Pound odešel do Evropy, bylo zasnoubení zrušeno. Někdy v té době začala H.D. budovat vztah s mladou studentkou umění na Pensylvánské akademii výtvarných umění, Frances Josephou Greggovou.[10] Poté, co strávily část roku 1910 spolužitím v Greenwich Village, odpluly Hilda s Josephou a její matkou do Evropy. V Evropě Hilda zahájila svou skutečnou kariéru spisovatelky. Její vztah s Greggovou ochladl a ona se setkala s Brigitou Patmore, se kterou v té době žil básník Richard Aldington. Brigit Patmore Aldingtona s H.D. seznámila.

H.D. a Imagisté

[editovat | editovat zdroj]
Richard Aldington na snímku Howarda Costera, 1931

Brzy po příjezdu do Anglie ukázala H.D. Poundovi nějaké básně, které napsala. Začala se setkávat s dalšími básníky v restauraci Eiffel Tower v londýnské čtvrti Soho v obvodu Westminster. Pounda její verše velmi zaujaly. Ohromilo ho souznění jejích básní s principy, o kterých s R. Aldingtonem diskutovali. Plánovali reformovat současnou poezii, kladli důraz na volný verš, na návrat k poezii ve stylu waka a tanka, ke stručnosti poezie haiku a chtěli odstranit z básní všechna zbytečná slova. V létě 1912 tři básníci deklarovali sami sebe jako trojici originálních Imagistů a stanovili imagistické principy:

  1. Přímé zpracování věci, ať už subjektivní nebo objektivní.
  2. Nepoužívat naprosto žádná slova, která nepřispívají prezentaci.
  3. Pokud jde o rytmus: skládat v posloupnosti hudebních frází, nikoli v posloupnosti metronomu.[11][12]

H.D. se v tomto roce setkala s Poundem v čajovně poblíž Britského muzea a připojila svůj podpis k prohlášení Imagistů.[13] Různé verze tohoto příběhu byly během její kariéry publikovány pod různými pseudonymy.[14] V témže roce Harriet Monroe, americká vydavatelka a literární kritička, začala vydávat svůj časopis Poetry a požádala Pounda, zda by se mohl stát zahraničním redaktorem. V říjnu pak předložil Pound Harrietě tři básně H.D. a Aldingtona pod hlavičkou skupiny imagistů. Aldingtonovy básně byly zveřejněny v listopadovém vydání časopisu Poetry a básně H.D. Hermes of the Ways, Orchard (Ovocný sad) a Epigram pak v lednu 1913. Imagismus jako hnutí byl tak zahájen a Hilda se stala jeho hlavní protagonistkou. Prvotním vzorem pro tuto skupinu básníků bylo japonské umění. H.D. často navštěvovala Print Room v britském muzeu ve společnosti Richarda Aldingtona a kurátora a básníka Laurence Binyona. Věnovali svou pozornost nišiki-e tiskům s tradičními japonskými verši.[15][16] Básně H. D. byly ovlivněny nejen japonskými verši, ale také její znalostí klasické řecké literatury a obzvláště pak dílem básnířky Sapfó. Tento zájem[17] sdílela s Aldingtonem i Poundem, každý z nich vydával vlastní verze řeckých básníků. V roce 1915 H.D. a Aldington vydali překlady řecké a latinské klasiky Poets' Translation Series. H.D. pracovala na hře Euripides,[18] publikované v roce v 1916, na překladu chóru ze hry Iphigeneia at Aulis (Ifigenie na Tauridě) a na řecké tragédii básníka Euripida Hippolytos, napsané na základě mýtu o Théseově synovi, v roce 1927 adaptovala hru Hippolytus, nazvanou Hippolytus Temporizes, v roce 1931 pak překlad sborů The Bacchae a Hecuba a v roce 1937 volný překlad Euripidovy hry Ion. Pokračovala ve svém vztahu s imagistickým hnutím až do závěrečného vydání antologie Some Imagist Poets v roce 1917. Spolu s Aldingtonem dělali většinu redakční práce na této antologii. Její práce se také objevila v Aldingtonově Imagist Anthology 1930. Všechna její poezie až do konce třicátých let byla psána v imagistickém módu, tedy v úsporném jazykovém módu[19] s klasickou čistotou.[20] Tento styl psaní byl mnohdy kritizován. Ve zvláštním vydání imagistického časopisu Egoist v květnu 1915, básník a kritik Harold Monro nazval její rané práce petty poetry (drobná poezie) a označil její verše jako bez představivosti a nebo zbytečně nadměrně zdrženlivé.[21]

První světová válka a později

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1913 se Hilda s Aldingtonem vzali. Bohužel jejich první a jediné dítě, dcera, zemřela v roce 1915. Po vypuknutí války Aldington vstoupil do armády. Pár se vzájemně odcizil, Aldington měl v roce 1917 milenku a H.D. měla blízký, ale platonický vztah s Davidem Herbertem Lawrencem. Její první kniha Sea Garden vyšla v roce 1916. Hilda byla jmenována asistentkou redaktorky magazínu The Egoist, kde nahradila svého manžela. V roce 1918 byl ve válce zabit její bratr Gilbert. V březnu téhož roku se Hilda přestěhovala do domku v Cornwallu se skladatelem Cecilem Grayem, Lawrencovým přítelem a otěhotněla s ním.[22] Když zjistila, že je těhotná, jejich vztah ochladl a Gray se vrátil do Londýna.[23] Po návratu z aktivní vojenské služby byl Aldington velmi traumatizován a on a H.D. žili odděleně.

S blížícím se koncem války se H.D. se setkala s bohatou anglickou spisovatelkou Bryher (vlastním jménem Annie Winifred Ellerman). Žili spolu do roku 1946, a ačkoli obě měly mnoho jiných partnerů, Bryher zůstala její milenkou po zbytek Hildina života. V roce 1919 Hilda porodila dceru, pojmenovala ji Frances Perdita Aldingtonová – přestože otcem nebyl Aldington, který v té době onemocněl španělskou chřipkou[24], ale Gray. Porod byl těžký a Hilda během porodu málem zemřela. V té době zemřel její otec, který se nikdy zcela nezotavil ze smrti svého syna Gilberta. V roce 1919 H.D. napsala jedno ze svých nejznámějších vyjádření, týkající se poezie: Notes on Thought and Vision (Poznámky k myšlenkám a vizím)[25], které byly znovu vydány v roce 1982.[26] Hilda zde hovoří o básnířkách (včetně sebe) jako o osobnostech, které patří mezi elitní vizionářky, které mají moc obrátit celou vlnu lidského myšlení.

V té době se H.D. a Aldington se pokoušeli zachránit jejich vztah. Ale Aldington měl psychické problémy, pravděpodobně jako následek své účasti ve válce (možná post-traumatická stresová porucha) a oba se opět odcizili, žili každý svůj vlastní život. Přesto se rozvedli až v roce 1938 a po celý život zůstali přáteli. Od roku 1920 se její vztah s Bryher zintenzivnil a dvojice cestovala po Egyptě, Řecku a Spojených státech, než se nakonec usadily ve Švýcarsku. V roce 1921 Bryher uzavřela konvenční manželství s Robertem McAlmonem, a umožnila mu financovat jeho vydavatelství v Paříži a on doufal využít její osobní kontakty pro svůj Contact Print.[27] Během této doby obě, jak Bryher, tak H.D., udržovaly intimní vztah s McAlmonem. Bryher a McAlmon se rozvedli v roce 1927.[28]

Novely, filmy a psychoanalýza

[editovat | editovat zdroj]
Pohlednice, kterou H.D. poslala Marianně Mooreové, asi v roce 1921

Počátkem dvacátých let 20. století H.D. začala psát třídílný cyklus románů.[29] Román Magna Graeca se se skládá z části Palimpsest (1921) a Hedylus (1928). V románech H.D. používá pravidla klasiky aby prozkoumala poezii jako povolání, zvláště postavení žen v patriarchální literární kultuře. Cyklus Madrigal se skládá z HERmione, Bid Me to Live, Paint It Today a Asphodel a je do značné míry autobiografický, zabývající se vývojem ženy jako umělkyně a konfliktem mezi heterosexuální a lesbickou touhou. Kora and Ka a The Usual Star, dvě novely z cyklu Borderline byly publikovány v roce 1933. V tomto období také napsala Pilate's Wife, Mira-Mare a Nights. V té době Hildě zemřela matka a Bryher se rozvedla se svým manželem, jen aby si vzala nového Hildina milence, Kennetha Macphersona. H.D., Bryher a Macpherson žili společně a cestovali po Evropě jako to, co básnířka a kritička Barbara Guest nazvala v biografii, kterou o H.D. napsala: zvěřinec tří.[30] Bryher a Macpherson adoptovali Hildinu dceru Perditu. H.D. znovu otěhotněla v roce 1928, ale v listopadu se rozhodla těhotenství přerušit. Bryher a Macpherson založili časopis Close Up jako médium pro intelektuální diskusi o filmu, do kterého H.D. pravidelně přispívala. V roce 1927 trojice založila malou nezávislou filmovou skupina POOL nebo Pool Group, převážně financovanou penězi Bryher, jenž byla řízena všemi třemi.[31] Pouze jeden film studia POOL se zachoval v plném rozsahu, Borderline z roku 1930, který uváděl H.D. a Paula Robesona v hlavních rolích. Spolu s novelou Borderline film zkoumá extrémní vnitřní psychické stavy a jejich vztah k vnější realitě. K tomuto filmu H.D. napsala vysvětlující brožuru, která měla film provázet a později byla vydaná v magazínu Close Up.[32]

V roce 1933 H.D. odcestovala do Vídně, aby podstoupila psychoanalýzu u Sigmunda Freuda.[33] O Freudovy teorie se zajímala již od roku 1909, kdy četla některé z jeho prací v originále.[34] Psychoanalytik uvedl, že H.D. trpí paranoiou o vzestupu Adolfa Hitlera, a naznačil možnost další světové války, což byla myšlenka, která byla pro H. D. nesnesitelná. Už první světová válka v ní zanechala pocit duševního rozbití. Ve válce přišla o svého bratra, její manžel trpěl účinky bojových zkušeností, a ona věřila, že válečné trauma nepřímo způsobilo smrt jejího dítěte, které čekala s Aldingtonem: věřila, že to byl šok, který utrpěla, když uslyšela zprávu o torpédování a potopení zaoceánského parníku RMS Lusitania, a tento šok nepřímo způsobil, že její dítě zemřelo.[35] Writing on the Wall (Psaní na zeď), je její monografií o této psychoanalýze. Román byl psán souběžně s Trilogy a publikován v roce 1944. V roce 1956 byl vydán v časopise pro analýzu Advent pod názvem Tribute to Freud (Pocta Freudovi).[36]

Druhá světová válka a později

[editovat | editovat zdroj]

H.D. a Bryher strávily druhou světovou válku v Londýně. Během této doby H.D. napsala The Gift, vzpomínky na své dětství a rodinný životě v Bethlehemu v Pensylvánii. Na tomto pozadí ukazuje osoby a události, které jí pomohly utvářet jako spisovatelku [37] The Gift (Dar) byl nakonec publikován v letech 1960 a 1982.[38] V té době také napsala Trilogy, v roce 1944 publikovala The Walls do not Fall (Stěny nepadají), Tribute to the Angels (Pocta andělům) v roce 1945 a v roce 1946 The Flowering of the Rod (Kvetoucí prut). Začátek jejího románu The Walls do not Fall s určitostí signalizuje její odklon od stylu předchozích děl.

„ An incident here and there,
and rails gone (for guns)
from your (and my) old town square.[39] 		Incident tady a tam,
a kolejnice pryč (pro zbraně)
z vašeho (a mého) starého náměstí. 		“
— H.D.

Po skončení druhé světové války už obě ženy nežily spolu, ale zůstaly přítelkyněmi. H.D. se přestěhovala do Švýcarska. Na jaře 1946 se H.D. psychicky zhroutila. Na klinice zůstala až do podzimu téhož roku. Kromě několika cest do států H.D. zbytek života strávila ve Švýcarsku. Koncem padesátých let podstoupila další léčbu, tentokrát s psychoanalytikem Erichem Heydtem. Na Heydtovo doporučení napsala End to Torment, vzpomínku na svůj vztah s Poundem, což jí umožnilo zahrnout do knihy i své básně. Hilda Doolittle byla jednou z předních osobností bohémské kultury v Londýně v prvních desetiletích 20. století. Její pozdější poezie zkoumá tradiční epická témata, jako je násilí a válka, z feministické perspektivy. H.D. byla první ženou, které byla udělena cena společnosti American Academy of Arts and Letters.[Poz 1]

Poslední roky

[editovat | editovat zdroj]

Během 50. let H.D. napsala značné množství poezie. Mezi roky 1952 a 1954 napsala pozoruhodné dílo Helen in Egypt, pokus o feministický pohled na epickou poezii zaměřenou na muže. H.D. zde použila Euripidovu hru Helen jako výchozí bod pro reinterpretaci základu trojské války a rozšíření této války.[40] Tato práce byla viděna některými kritiky, včetně kritika Jeffrey Twitchell-Waase, jako Hildina odpověď na Poundovo dílo The Cantos, které H.D. velmi obdivovala. Další básně z tohoto období jsou Sagesse, Winter Love a Hermetic Definition.Tyto tři básně byly publikovány posmrtně v roce 1972 pod souhrnným názvem Hermetic Definition. Výchozím bodem v Hermetic Definition je láska k třicetiletému muži, kterému se otvírá pomalu jako růže, stejně jako Poundův Canto 106. Sagesse, napsaná v posteli poté, co H.D. utrpěla zlomeninu kyčle, byla psaná jako coda pro Trilogy, vyprávěná částečně hlasem mladé ženy, žijící ve strachu z atomové bomby. Winter Love (Zimní láska) byla psána spolu s End to Torment. H.D. zde použila jako vypravěče Homéra a jeho postavu Penelopy z básníkovy Odyssey a přepracovala materiál jako monografii v básnické formě. Nejednou H.D. zvažovala připojit tuto báseň jako codu k Helen in Egypt. [41] V roce 1960 H.D. navštívila Spojené státy aby si přebrala ocenění American Academy of Arts and Letters.[42] Vrátila se do Švýcarska, kde v červenci 1961 utrpěla mrtvici a o pár měsíců později zemřela na klinice Klinik Hirslanden v Curychu.[43] Její popel byl odeslán do Bethlehemu a byl pohřben na rodinném pozemku na hřbitově v Nisky Hill dne 28. října 1961. Její epitaf sestává z následujících veršů její rané básně Let Zeus Record:

So you may say,

Greek flower;

Greek ecstasy

reclaims forever

one who died

following intricate song's

lost measure.[44]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska Hildy Doolittle na domě na Mecklenburgh Square 44

Znovuobjevení H.D. začalo v sedmdesátých letech 20. století a souviselo se vzestupem feminismu. Našlo se mnoho obdivovatelů jejího zpochybňování standardně nastavených rolí pohlaví, tak typických pro její spisy.[45][46] Zvláště ti, kteří kritizovali standardní pohled na anglickou literární modernu založenou na práci takových spisovatelů jako Pound, Eliot nebo James Joyce, se zasloužili o uznání významnějšího postavení H.D. v historii moderní literatury. Její spisy se staly vzorem pro další autorky pracující v modernistické tradici, jako byli umělci sdružení kolem New York School, což byla neformální skupina amerických básníků, malířů, tanečníků a hudebníků působících v 50. a 60. letech v New Yorku. Jednou z nich byla americká básnířka Barbara Guestová, nebo anglo-američanka Denise Levertovová, další pak umělci skupiny The Black Mountain (sdružení umělců z poloviny 20. století kolem vysoké školy Black Mountain College v Severní Karolíně), příkladem je Hilda Morley, či americká básnířka, esejistka a kritička Susan Howeová, píšící ve stylu Language poets.[Poz 2][47]

Její vliv není omezen na pouze na autorky, ale ovlivnila i mnoho spisovatelů, včetně jejího obdivovatele Boba Edwarda Duncana[48] a Roberta Creeleyho,[49] kteří uznali svůj dluh vůči H.D.

Mezi její vnuky patřil autor biografie skupiny Beatles, Nicholas Schaffner.[50]

Vybrané práce

[editovat | editovat zdroj]

Poezie

[editovat | editovat zdroj]
  • Sea Garden (1916)
  • The God (1917)
  • Translations (1920)
  • Hymen (1921)
  • Heliodora and Other Poems (1924)
  • Hippolytus Temporizes (1927)
  • Red Roses for Bronze (1932)
  • The Walls Do Not Fall (1944)
  • Tribute to the Angels (1945)
  • Trilogy (1946)
  • The Flowering of the Rod (1946)
  • By Avon River (1949)
  • Helen in Egypt, nové vydání (1961)
  • Hermetic Definition, nové vydání (1972)
  • Vale Ave, nové vydání (psáno 1957–1958, publikováno 2013)

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Notes on Thought and Vision (1919)
  • Paint it Today (psáno 1921, vydáno 1992)
  • Asphodel (psáno 1921–22, vydáno 1992)
  • Palimpsest (1926)
  • Kora and Ka (1930)
  • Nights (1935)
  • The Hedgehog (1936)
  • Tribute to Freud (1956)
  • Bid Me to Live (1960)
  • End to Torment: A Memoir of Ezra Pound, nové vydání (1979)
  • HERmione, nové vydání (1981)
  • The Gift, nové vydání (1982)
  • Majic Ring (psáno 1943–44, vydáno 2009)
  • Pilate's Wife (psáno 1929–1934, vydáno 2000)
  • The Sword Went Out to Sea (psáno 1946–47, vydáno 2007)
  • White Rose and the Red (psáno 1948, vydáno 2009)
  • The Mystery (psáno 1948–51, vydáno 2009)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Americká akademie umění a literatury je 250členná čestná společnost;, jejímž cílem je podporovat americkou literaturu, hudbu a umění. Nachází se ve čtvrti Washington Heights na Manhattanu v New Yorku. Galerie akademie jsou přístupné veřejnosti v publikovaném časovém plánu. Exponáty zahrnují každoroční výstavu obrazů, soch, fotografií a děl na papíře současných umělců nominovaných jejími členy a každoroční výstavu děl nově zvolených členů a příjemců vyznamenání. Je vyhledávána hudebníky, kteří si přejí nahrávat živě, protože akustika zde je považována za nejlepší ve městě.
  2. ↑ Language poetry zdůrazňuje čtenářovu roli při pochopení smyslu díla. Roli zde hraje nejen výraz, autor vidí báseň jako stavbu a klade důraz na samotný jazyk. Tento způsob psaní reprezentuje např. Gertrude Steinová, William Carlos Williams nebo Louis Zukofsky. Tato jazyková poezie je příkladem poetického postmodernismu. Jeho bezprostřední postmoderní předchůdci byli noví američtí básníci, včetně skupiny kolem New Yorku School, Objektivistů, básníků kolem The Black Mountain, Beat generation, San Francisco Renaissance.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků H.D. na anglické Wikipedii, American Academy of Arts and Letters na anglické Wikipedii a Language poets na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Scott, Bonnie Kime. „The Oxford Companion to Women's Writing in the United States“. Oxford University Press, 1995.
  2. ↑ Champion, Laurie; Sampath, Emmanuel Nelson. American Women Writers, 1900–1945: A Bio-Bibliographical Critical Sourcebook. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 2000. 87. ISBN 0-313-30943-4
  3. ↑ GILBERT, Sandra M.; GUBAR, Susan. The Norton Anthology Of Literature By Women. New York, NY: Norton, 2007. ISBN 978-0-393-93014-6. S. 280. 
  4. ↑ Featherstone, Simon. „War Poetry: An Introductory Reader (Critical Readers in Theory & Practice)“. Routledge, 1995. 164
  5. ↑ Hughes, Glenn, Imagism & the Imagists, Stanford University Press, 1931
  6. ↑ Bertram, Vicki. „Kicking Daffodils: Twentieth-century Women Poets“. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1997. 39. ISBN 0-7486-0782-X
  7. ↑ „Selected Poetry of H. D. (Hilda Doolittle; 1886–1961) Archivováno 22. 2. 2012 na Wayback Machine.“. Department of English, University of Toronto. Retrieved on October 6, 2007.
  8. ↑ „H.D. and Bryher Papers, c. 1916–1972 Archivováno 29. 5. 2016 na Wayback Machine.“. Bryn Mawr: Bryn Mawr College Library. Retrieved on October 6, 2007.
  9. ↑ Nadel, Ira. „The Cambridge Introduction to Ezra Pound.“ Cambridge: Cambridge University Press, 2007. 5. ISBN 978-0-521-63069-6. OCLC 74523220
  10. ↑ „Doolittle, Hilda (1886–1961) Archivováno 27. 6. 2015 na Wayback Machine.“. New England Publishing Associates. Retrieved on October 5, 2007.
  11. ↑ Lan, Feng. „Ezra Pound and Confucianism: Remaking Humanism in the Face of Modernity“. Toronto: University of Toronto Press. 61. ISBN 0-8020-8941-0
  12. ↑ Kolocotroni, Vassiliki; Goldman, Jane; Taxidou, Olga. „Modernism: An Anthology of Sources and Documents.“ Chicago: University of Chicago Press, 1998. 374. ISBN 0-226-45074-0
  13. ↑ King, Michael * Pearson, Norman. „H. D., and Ezra Pound, End to Torment: A Memoir of Ezra Pound.“ New York: New Directions, 1979. 18
  14. ↑ Friedman (1990), 35–46
  15. ↑ Arrowsmith, Rupert Richard. Modernism and the Museum: Asian, African and Pacific Art and the London Avant Garde Archivováno 29. 3. 2019 na Wayback Machine.. Oxford University Press, 2011, str. 103–164. ISBN 978-0-19-959369-9
  16. ↑ Video of a Lecture discussing the Imagists' use of Japanese Art Archivováno 23. 8. 2020 na Wayback Machine., School of Advanced Study, červenec 2011.
  17. ↑ Keeling, Bret L. „H.D. and 'The Contest': Archaeology of a Sapphic gaze Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.“. Twentieth Century Literature (léto 1998). Retrieved on October 6, 2007.
  18. ↑ H.D., Introduction by Camper, Carol. Hippolytus Temporizes & Ion: Adaptations of Two Plays by Euripides. [s.l.]: New Directions, 2004. ISBN 978-0-8112-1553-4. Kapitola Introduction, s. xi. 
  19. ↑ Marshall, Bill & Johnston, Cristina. „France and the Americas: Culture, Politics, and History.“ ABC-CLIO, 2005. 560. ISBN 1-85109-411-3
  20. ↑ Ward, Alfred Charles. „Longman Companion to Twentieth Century Literature.“ University of Michigan, 2007. 241. ISBN 0-582-32803-9
  21. ↑ Levenson, Michael. „A Genealogy of Modernism: A Study of English Literary Doctrine 1908–1922“. Cambridge: Cambridge University Press, 1986. 162. ISBN 0-521-33800-X
  22. ↑ Champion, Laurie; Sampath, Emmanuel Nelson. American Women Writers, 1900–1945: A Bio-Bibliographical Critical Sourcebook. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 2000. ISBN 0-313-30943-4. 88
  23. ↑ Korg, 50
  24. ↑ Friedman, 9
  25. ↑ Blau DuPlessis, Rachel. „H.D., the Career of that Struggle: The Career of That Struggle“. 40. Indiana: Indiana University Press, 1986. ISBN 0-253-32702-4
  26. ↑ Laity, Cassandra. „H.D. and the Victorian Fin de Siècle“. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 80. ISBN 0-521-55414-4
  27. ↑ Caserio, Robert L. „1944–Material Modernism: The Politics of the Page, and: Becoming Marianne Moore: The Early Poems, 1907–1924.“ American Literature 76, Number 2, červen 2004. 400–402
  28. ↑ Freud, Sigmund; H.D.; Bryher; Stanford Friedman, Susan. Analyzing Freud: Letters of H.D., Bryher, and Their Circle. New Directions, 2002. 568
  29. ↑ Stanford Friedman, Susan. „Gender, Modernity; H.D.'s Fiction“. American Literature 64, No. 4. rposince 1992. 839–40
  30. ↑ Kakutani, Michiko. „Herself Defined. The Poet H. D. and Her World“. Book review, New York Times, January 4, 1984. Datum přístupu: 17. října 2008.
  31. ↑ Connor, 19
  32. ↑ Mandel, Charlotte. „Garbo/Helen: The self-projection of beauty by H.D. Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine..“ Women's Studies 7, 1980. 127–35. Datum přístupu: 7. října 2007.
  33. ↑ Billington, James H. „The Individual: Therapy and Theory Archivováno 26. 4. 2016 na Wayback Machine..“ Library of Congress. Datum přístupu: 7. října 2007.
  34. ↑ McCabe, Susan. „Cinematic Modernism: Modernist Poetry and Film.“ Cambridge: Cambridge University Press. 133. ISBN 0-521-84621-8
  35. ↑ Willis, Elizabeth. „A Public History of the Dividing Line: H.D., the Bomb, and the Roots of the Postmodern“. Arizona Quarterly 63, Number 1, jaro 2007. 81–108
  36. ↑ Blau DuPlessis, Rachel; Stanford Friedman, Susan. „'Woman Is Perfect': H.D.'s Debate with Freud.“ Feminist Studies, 7, No. 3, Podzim 1981. str. 417–30
  37. ↑ Mandel, Charlotte „H.D.'s The Gift Archivováno 11. 5. 2015 na Wayback Machine.“. English Literature in Transition 1880–1920, September 1999. 344–48. Retrieved on October 6, 2007.
  38. ↑ However the 1982 edition omits one of the original 7 chapters and heavily edits portions of the other 6. See Morris, 147
  39. ↑ Anthology. "Sagetrieb." University of Michigan, 2008. 49.
  40. ↑ Twitchell-Waas, Jeffrey. „Seaward: H.D.'s 'Helen in Egypt' as a response to Pound's 'Cantos' Archivováno 15. 8. 2016 na Wayback Machine.“. Twentieth Century Literature Volume 44, Number 4, Winter 1998, str. 464–483. Retrieved on October 7, 2007.
  41. ↑ Sword, Helen. Tulsa Studies in Women's Literature 14, No. 2, Autumn 1995. 347–62
  42. ↑ Beate, Lohser; Newton, Peter M. Unorthodox Freud: The View from the Couch. New York: Guilford Press, 1996. 40. ISBN 1-57230-128-7.
  43. ↑ „Hilda Doolittle, Poet, Dead at 75. Imagist Who Signed Works H.D. Wrote Novel in 1960 Archivováno 23. 8. 2013 na Wayback Machine.“. New York Times September 29, 1961. Retrieved on November 23, 2008.
  44. ↑ Lohr Martz, Louis. Collected Poems, 1912–1944, By H. D. (Hilda Doolittle). New York: New Directions, 1983. ISBN 0-8112-0876-1. 299
  45. ↑ „H. D.: Introduction Archivováno 14. 6. 2008 na Wayback Machine.“. eNotes. Retrieved on October 14, 2007.
  46. ↑ Ramsay, Tamara Ann (1998). Discursive departures: A reading paradigm affiliated with feminist, lesbian, aesthetic and queer practices (with reference to Woolf, Stein and H.D.) Archivováno 29. 5. 2016 na Wayback Machine. (M.A. thesis) Wilfrid Laurier University
  47. ↑ Clippinger, David. „Resurrecting the Ghost: H.D., Susan Howe, and the Haven of Poetry Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.“. Datum přístupu: 7. října 2007.
  48. ↑ Keenaghan, Eric. „Vulnerable Households: Cold War Containment and Robert Duncan's Queered Nation“. Journal of Modern Literature 28, Number 4, léto 2005. 57–90
  49. ↑ Wagner, Linda W. „The Lost America of Love: Rereading Robert Creeley, Edward Dorn, and Robert Duncan.“ South Atlantic Review, 48.2 (1983): 103–4.
  50. ↑ SCHAFFNER, Val. Perdita Macpherson Schaffner (1919-2001) [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hilda_Doolittle&oldid=23179405“