Hůrka (Prášily)
| Hůrka | |
|---|---|
 Louky na místě bývalé Hůrky | |
| Lokalita | |
| Charakter | zaniklé sídlo |
| Obec | Prášily |
| Okres | Klatovy |
| Kraj | Plzeňský kraj |
| Historická země | Čechy |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 49°7′38″ s. š., 13°19′50″ v. d. |
| Základní informace | |
| Počet obyvatel | 25 (1930)[1] |
| Katastrální území | Hůrka u Železné Rudy (28,46 km²) |
| Nadmořská výška | 1010 m n. m. |
| PSČ | 342 01 |
| Počet domů | 221 (1930)[1] |
  Hůrka | |
| Další údaje | |
| Kód ZSJ | 198935 |
| Zaniklé obce.cz | 607 |
 multimediální obsah na Commons | |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hůrka (německy Hurkenthal) je zaniklá sklářská ves na Šumavě, asi 7 km východně od Železné Rudy, dnes základní sídelní jednotka obce Prášily. První část vsi byla založena roku 1732 při sklářské huti Hafenbrädlů[2], původně nazývané Česká huť. Roku 1766 byla nedaleko založena nová sklárna, v místě dnes zvaném Hůrka, přibližně jeden kilometr jihozápadně od Hůreckého vrchu. Místu staré hutě se začalo říkat Stará Hůrka (Althurkenthal) nebo Stará Nová Hůrka[3] a nové osadě pro sklářské dělníky Nová Hůrka.[4]
Od roku 1869 do roku 1949 byla ves osadou tehdejší obce Stodůlky,[5][6] k 1. lednu 1955 je osada vedena jako zaniklá.[7]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Ves byla založena roku 1732 při sklářské huti a byla označována jako Česká huť, když šlo tehdy o jedinou huť na české straně zdejší části Šumavy. Sklárna byla známa především výrobou benátských zrcadel. Součástí sklárny byly i brusírny a chladírny skla, voda sem byla přiváděna kanálem od umělé hráze blízkého jezera Laka.[8]
Roku 1789 dal Ignác Hafenbrädl ve vesnici postavit kostel zasvěcený svatému Vincenci Ferrerskému. Později (1820)[9] pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple svatého Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů.[10] Některé rakve byly částečně prosklené.[11] V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna.[4]
V roce 1836 zde byl postaven tzv. Turecký dům pro propagaci výrobků sklárny pro turecké obchodníky. Kocem 19. století začala sklárna upadat a ves začínala chudnout, po vzniku Československa začala být jedním z cílů rozvíjejícího se turistického ruchu a začala opět bohatnout.[8] V roce 1930 zde v 25 domech žilo 382 obyvatel, z toho 380 se hlásilo k německé národnosti.[12]
Rod Abelů
[editovat | editovat zdroj]_2013_01.jpg)
Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Výrobky (zrcadla, tabulová skla, křišťál a barevné sklo) z jejich skláren se exportovaly do celého tehdejšího světa. Jiří Kryštof Abele (1776–1833) patřil k těm, za jejichž vedení dosáhla rodina Abelů maximální prosperity. Vlastnil sklárny na Hůrce, Debrníku, ve Starém Brunstu v Novém Brunstu, v Alžbětíně a Ludwigsthalu.[13] Po jeho smrti po něm zůstali tři synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém.[14] Po smrti Jiřího Kryštofa Abele byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalosti jakož i poručníkem jeho nezletilých synů jeho bratr Ferdinand Abele (1792–1853).[14] Správu pražského továrního skladu vedl jeho bratr Bedřich Abele (1795–1859).[14] Spory mezi Ferdinandem, který rodinný majetek pečlivě spravoval, a Bedřichem, který naopak obchodu svým lehkovážným stylem života spíše škodil, vedl nakonec k tomu, že Ferdinand předal roku 1836 vedení rodinného majetku svému synovci Kryštofu Abelovi (1812–1878).[14] Velkopanský a rozmařilý život některých členů rodiny vedl v roce 1845 k náhlému krachu a rozpadu celého jejich rodového majetku.[13] Sklářská tradice rodu definitivně skončila ve čtvrté generaci Abelů osobou Kryštofa Mikuláše Abele mladšího.[14] Ten si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechal v Železné Rudě postavit (1877) rok před svým skonem (1878) luxusní vilu.[14][13] V ní se dnes nachází Muzeum Šumavy a informační centrum. Další potomci rodu Abelů se pak už věnovali jiným povoláním.[14]
Po druhé světové válce
[editovat | editovat zdroj]Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, hotel U jezera Laka zůstal fungovat, v roce 1947 však vyhořel. V roce 1949 se zde natáčel český film Divá Bára.[8] Zanedlouho poté se ves (s výjimkou Nových Hůrek) ocitla v pohraničním pásmu železné opony, resp. vojenském prostoru se střelnicí. Budovy (včetně kostela) byly zničeny, s jedinou výjimkou hřbitovní kaple, která přečkala do konce komunismu, ovšem značně zpustošená. Kaple se prý hodila jako dělostřelecká pozorovatelna.[15]
V roce 1988 začala obnova kaple za pomoci místních dobrovolníků, po pádu komunismu v roce 1989 i za pomoci bývalých odsunutých obyvatel. V roce 2002 byla kaple vysvěcena. V roce 2011 byla do kaple umístěna skleněná socha Krista od výtvarnice Vladimíry Tesařové, když jako materiál pro trnovou korunu posloužil ostnatý drát z hraničního plotu.[11]
V roce 2006 se na místě Hůrky rozkládaly louky, bývalou obec připomínaly chráněné stromořadí 116 javorů a lip (Hůrecká alej) a kaple, která byla na přelomu 21. století zabezpečena a opravena. Na kapli byla umístěna tabule informující o historii obce a pamětní deska obětem zabitým v době komunismu na státní hranici – úseku Šumava. V okolí bylo několik náhrobků z původního hřbitova i nově upravených.
Část luk sukcesním vývojem zarůstá dřevinami a mění se tak přirozeně v les.
Pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj]Hřbitovní kapli svatého Kříže zřídil Jiří Kryštof Abele roku 1820.[10] V kryptě bylo původně pochováno (ve skleněných rakvích) 23 členů rodu Abelů včetně jejich rodinného lékaře Josefa Klostermanna, otce Karla Klostermanna, česķého spisovatele se zaměřením na oblast Šumavy.[16][15]
V červnu 1951 byla zlikvidována hrobka rodiny Abelů a Hafenbrädlů, ostatky byl zakopány na hřbitově a kovové rakve byly prodány do sběrných surovin. Likvidaci měli provést zaměstnanci strojní traktorové stanice.[17] Podle některých autorů měli likvidaci provést vojáci z nedaleké posádky, ostatky měly být znesvěceny a rozstříleny.[16][15]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Pohled na kostel svatého Vincence Ferrerského od západu (1930) -
Interiér kostela s hlavním oltářem z 18. století (1930 až 1945) -
Hřbitovní kaple svatého Kříže s ostatky sklářské rodiny Abelových (1920) -
Pamětní deska Josefa Klostermanna na hřbitovní kapli -
Pamětní deska osobám usmrceným na státní hranici se SRN v úseku Šumavy
.jpg)
.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Statistický lexikon obcí v zemi České. Praha: Ministerstvo vnitra (Československo), Státní úřad statistický. 1934. Dostupné online.
- ↑ Hůrka / Hurkenthal. Národní park Šumava [online]. [cit. 2024-10-08]. Dostupné online.
- ↑ Historický lexikon obcí České Republiky 1869 - 2005. díl 2: Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869 - 2005. 1. výd. vyd. Praha: Ceský Statistický Úřad 623 s. ISBN 978-80-250-1311-3. S. 489.
- ↑ a b BERAN, Pavel. Zaniklé obce (Hůrka (Hurkenthal) také: Česká Huť) [online]. Zaniklé obce, 2005-07-11 [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
- ↑ Seznam obcí v republice Československé. Praha: Státní statistický úřad, 1949. S. 167.
- ↑ Historický lexikon obcí České Republiky 1869 - 2005. díl 2: Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869 - 2005. 1. výd. vyd. Praha: Ceský Statistický Úřad 623 s. ISBN 978-80-250-1311-3. S. 181.
- ↑ Administrativní lexikon obcí republiky Československé 1955. Praha: Státní statistický úřad a Ministerstvo vnitra S. 565.
- ↑ a b c Zkáza šumavské obce Hůrka. Pohraničníci tancovali s mumiemi z místní kaple. HlídacíPes.org [online]. 2023-03-04 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online.
- ↑ HAFENBRÄNDL, Ignaz. Testament sklářův (Závěť Ignáce Hafenbrädla) [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
- ↑ a b HORPENIAK, Vladimír. Střední Šumava. 1. vyd. Praha: Paseka, 2007. 71 s. (Zmizelé Čechy). ISBN 978-80-7185-839-3.
- ↑ a b HEJNA, Petr. Hůrka: odstřelený kostel, kaple s děsivou historií, horské jezero i zurčící potok. www.novinky.cz [online]. 2017-10-21 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online.
- ↑ Statistický lexikon obcí v zemi České: Vydán ministerstvem vnitra a Státním úřadem statistickým na základě výsledků sčítání lidu z 1. prosince 1930. [s.l.]: Ministerstvo vnitra (Czechoslovakia), Státní úřad statistický Dostupné online. (Czech) QID: Q104631184.
- ↑ a b c ROUČKA, Zdeněk. Šumavou ze svobody do opony. Vzpomínky na Železnorudsko 1930–1970. 1. vyd. Plzeň: ZR & T, 2013. 252 s. ISBN 978-80-904128-2-8.
- ↑ a b c d e f g ŘEZNÍČKOVÁ, Z.; GIŇA, R. Abelové [online]. Muzeum Šumavy Sušice [cit. 2018-08-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c Vlk Samotář (JL). Šumavské nostalgie XI. – Hůrka [online]. druidova.mysteria.cz [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
- ↑ a b KINTZL, Emil; FISCHER, Jan. Zmizelá Šumava. 1. vyd. Zlín: Kniha Zlín, 2015. 156 s. (Stream). ISBN 978-80-7473-297-3. Kapitola Tanec s mrtvými, s. 46, 47.
- ↑ MAREŠ, Jaroslav. Děsivý tanec vojáků s mumiemi a neobjasněná smrt viníků – archivy odhalily, jak to bylo doopravdy – Badatelé – Historie, záhady, tajemství [online]. 2024-04-11 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KINTZL, Emil; FISCHER, Jan. Zmizelá Šumava. 1. vyd. Zlín: Kniha Zlín, 2015. 156 s. (Stream). ISBN 978-80-7473-297-3. Kapitola Tanec s mrtvými, s. 46, 47.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hůrka na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Hůrka v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
