Grauparova mapa
| Mapa vysokohraběcího harrachovského alodiálního panství Jilemnice a majorátu Branná, jakož i statku Žďár | |
|---|---|
| Autor | Jan Antonín Graupar |
| Měřítko | 1:12 000 |
| Datum vytvoření | 1765 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mapa vysokohraběcího harrachovského alodiálního panství Jilemnice a majorátu Branná, jakož i statku Žďár (německy „Mappa Der Hoch Reichs Gräflich. Harrachischen Allodial Herrschaft Starkenbach und Majorat Branna: dann Auch Zdiar.“) je mapa z roku 1765 vytvořena na objednávku majitele jilemnického a branského panství hraběte Arnošta Quido Harracha. Vytvořil ji správce Jan Antonín Graupar.
Jan Antonín Graupar
[editovat | editovat zdroj]
| Jan Antonín Graupar | |
|---|---|
| Narození | 1723? Habsburská monarchie |
| Úmrtí | okolo roku 1790 Jilemnice, Habsburská monarchie |
| Bydliště | Jilemnice |
| Národnost | Česká |
| Domovské město | Jilemnice |
| Znám(á) jako | tvůrce Grauparovy mapy |
| Choť | neznámá |
| Děti | neznámý syn |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jan Antonín Graupar se narodil se pravděpodobně v roce 1723, avšak není jisté kde.[1] Měl syna a vzdálenou rodinu v Mělníku, kde roku 1776 zdědil vinici. Místo bydliště Graupar pravděpodobně měnil v závislosti na právě vykonávané funkci. V letech 1775– 1776 žil prokazatelně v Jilemnici, a to nejspíše v panském domě u zámku, kde úředníci bydleli i pracovali. Výběrčím kontribuce se stal v roce 1767, na důchodního povýšil v roce 1774.
Během selského povstání v roce 1775 byl Graupar jako kontribuční úředník (výběrčí daní) jilemnického panství napaden 23. března 1775 sedláky, kteří jej po nezdařeném pokusu o útěk začali lynčovat. Díky včasnému zásahu jakéhosi sedláka z Martinic, který mu dovolil uniknout, utekl Graupar do hor, kde se skryl ve skalách. Toto místo později označil na své mapě. Sedláci mu vytloukli byt a rozebrali majetek. [pozn. 1] Svůj úkryt opustil 25. března, kdy se ubytoval u vrchního Erbena a do Jilemnice se vrátil až 29. března.[2]
Mezitím ale ještě působil jako správce (Verwalter), jak se podepsal v roce 1765 do levého dolního rohu své mapy.[3] V době, kdy působil jako rokytnický či branský správce, bydlel v úřednickém domě v Rokytnici, resp. v Branné na zámku.[4] Místo a věk Grauparova úmrtí nejsou známy; poslední stopy, které zanechal v prozkoumaných pramenech, se vážou k letům 1789 (zápisy do gruntovní knihy)[5] a 1790, kdy se o něm zmiňuje Harrachův list.[6] V posledních několika letech se na základě hraběcí plné moci z roku 1785 (kvůli vyměřování Josefského katastru) hrdě tituloval „vrchnostenský zástupce“ (Stellvertreter). V této funkci (ve věku cca 66 let) Harrachům dosloužil patrně krátce po roce 1790.[7]
Graupar je popisován (ve zprávách vrchního inspektora Josefa Erbena) jako zaneprázdněný, avšak obětavý a schopný úředník.[8] Díky funkci výběrčího daní cestoval po jilemnickém, rokytnickém a branském panství, díky čemuž získal své skvělé znalosti místního terénu. Účastnil se porad vedení velkostatku, jednal s krajskými úředníky v Jičíně, Novém Bydžově či Hradci Králové a jeho podpis nalezneme na kupních smlouvách v gruntovních knihách. Jménem panství vyřizoval různé záležitosti na krajském úřadě. Během 70. let 18. století je popisován jako "zavalen prací"[9]
Vznik mapy
[editovat | editovat zdroj]Datum vzniku mapy není přesně určeno, avšak Graupar v pravé dolní části mapy uvádí, že "Arnošt (Quido) Harrach dal příkaz k vytvoření mapy (opus hoc) již jako ženatý a obdařený starším synem Janem.". To znamená, že 29. květen 1757 (tj. narození mladšího syna, Arnošta Josefa Harracha) je nejpozdější datum, kdy mohl Graupar začít cíleně vytvářet mapu.[10] Podle Erbenových zpráv je však patrné, že se přípravami pro vznik mapy zabýval již dříve, nejdříve však v roce 1755[11]. Theodor Lokvenc ve své publikaci Alpinská oblast Krkonoš v roce 1765 (Hodnocení Grauparovy mapy) uvádí, že "Graupar byl svědkem Mannova mapování Krkonoš".[12] Nejsou pro to však žádné důkazy. Lokvenc ve stejné publikaci také uvádí, že autorem mapy je Mannův žák Jan Alois Kolbe a Graupar je pouze autorem legendy. To bylo vyvráceno dopisem vrchního Erbena z roku 1775.[13]
Hrabě Harrach využil Graupara nejspíše proto, že měl zkušenosti s vyměřováním gruntů a vrchnostenských polí.
Po vytvoření
[editovat | editovat zdroj]Po vytvoření visela mapa 10 let v Grauparově kanceláři (tedy pravděpodobně v panském domě v Jilemnici či na zámku v Horní Branné). Díky včasnému varování vrchního Erbena[2] je mapa zachráněna před rozbouřenými sedláky, kteří by ji jinak pravděpodobně spálili.[13]
Po povstaleckých bouřích se o mapu začíná zajímat hrabě Harrach, který dá pokyn k jejímu dopravení do Vídně. Graupar se však zdráhal mapu vydat a ani na druhý pokus ji neodeslal.[14] Poté se však nechal přemluvit a po příjezdu mapy do Vídně byla nejspíše zavěšena v harrachovském paláci na Freyungu, odkud byla však po několika měsících odeslána zpět do Jilemnice. V roce 1924 ji zaměstnanec Státního zemědělského archivu, archivní koncipient Jeřábek „objevil“ v prvním poschodí zámku spolu se dvěma mapami zhotovenými Grauparovým úřednickým kolegou Löwem. Později byla přemístěna na podestu schodiště, kde vzhledem ke své velikosti vynikla asi nejvíce a kde mohla podle dr. Luštince z Krkonošského muzea v Jilemnici, s ohledem na vnitřní úpravy objektu, viset až od roku 1895. Někdy kolem roku 1960 byla odvezena do státního archivu v Zámrsku, kde prošla konzervačním zásahem a kde je uložena i dnes ve fondu Ústřední správa Harrachů pod č. 2.[15]
Popis mapy
[editovat | editovat zdroj]Jedná se o rukopisnou kolorovanou perspektivní mapu. Název je umístěn v horní části, přičemž slovo „mapa“ je psáno majuskulní latinkou, zatímco zbytek názvu je vyhotoven frakturou se zdobenými iniciálami. Horní řádek je rozdělen na dvě poloviny kartuší, obsahující alianční harrachovsko-dietrichsteinský znak, který symbolizuje sňatek zadavatelů mapy Arnošta Quido Harracha a Marie Josefy Dietrichsteinové. Mapa má rozměry 199,5×355 cm a měřítko 1:12 000. U horní a dolní strany je mapa opatřena lištami.[16]
Nejvýraznějším výtvarným prvkem, ostatně běžným na soudobých mapách, je vyobrazení hospodářských činností a jiných charakteristických výjevů na daném území. Tato tzv. parerga jsou pravděpodobně dílem nikoli Grauparovým, nýbrž školeného malíře.[17]
Mapa je důležitým svědectvím o oblasti Krkonoš (a zejména města Jilemnice) v 18. století. Graupar právě Jilemnici zobrazil s velikou pečlivostí (v mapě je zakresleno 140 domů a dle soupisu obyvatel z roku 1754 měla Jilemnice 168 domů).[18]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Sám Graupar škody vyčíslil na 1 500 zlatých
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Erben ve zprávě do Vídně z 10. 2. 1789 uvádí, že Grauparovi je 66 let. SOA Zámrsk, Vs Jilemnice, kniha č. 142, inv. č. 144.
- ↑ a b LUŠTINEC, JAN. Jilemnice. Vyd. 1. vyd. Praha: Paseka 71 pages, 92 unnumbered pages of plates s. Dostupné online. ISBN 978-80-7185-824-9, ISBN 80-7185-824-2. OCLC 136701582
- ↑ J. AMBROŽ, Grauparova mapa, s. 5
- ↑ VALENTA, Aleš. Grauparova mapa velkostatku Jilemnice: doba a okolnosti vzniku, otázka autorství, analýza obsahu. Vrchlabí: [s.n.] 176 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7535-023-7, ISBN 80-7535-023-5. OCLC 949215317 S. 38. [dále jen Grauparova mapa velkostatku Jilemnice].
- ↑ SOkA Semily, Archiv města Jilemnice, kniha č. 531, např. fol. 206. Jilemnická gruntovní kniha
- ↑ List Jana Harracha inspektoru Erbenovi ze 16. 12. 1790
- ↑ SOA Zámrsk, Vs Jilemnice, kart. 246.
- ↑ Zpráva vrchního Erbena Janu Harrachovi do Vídně z 10. 5. 1785
- ↑ Erbenovy zprávy z. 5. 2., 13. 2. a 2. 3. 1775
- ↑ Grauparova mapa velkostatku Jilemnice, s. 62.
- ↑ Relace patrně Erbenova z 10. 5. 1785. Vs Jilemnice, kart. 389, inv. č. 1084.
- ↑ Untitled. webcache.googleusercontent.com [online]. [cit. 2020-03-17]. Dostupné online.
- ↑ a b SOA Zámrsk, Vs Jilemnice, kniha č. 137. K otázce, která Mannova mapa byla zničena, srov. II.1.
- ↑ 0 SOA Zámrsk, Vs Jilemnice, kniha č. 138, relace z 5. 12. 1775
- ↑ Grauparova mapa velkostatku Jilemnice, s. 64.
- ↑ Grauparova mapa velkostatku Jilemnice, s. 68.
- ↑ Grauparova mapa velkostatku Jilemnice, s. 69.
- ↑ Grauparova mapa velkostatku Jilemnice, s. 155.