Přeskočit na obsah

Gnaeus Mallius Maximus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gnaeus Mallius Maximus
Narození2. století př. n. l.
starověký Řím
Úmrtí2. století př. n. l.
Povolánístarořímský politik a starořímský voják
Funkceřímský konzul (105 př. n. l.)
římský senátor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Gnaeus Mallius Maximus byl římský politik a vojevůdce na konci 2. století př. n. l.

Gnaeus Mallius byl jako homo novus („nový muž“ – v římské politice osoba, jejíž předkové nezastávali žádný vyšší úřad) zvolen v roce 105 př. n. l. do funkce konzula. Senátem byl vyslán do Zaalpské Galie, aby zastavil stěhování germánských kmenů Kimbrů a Teutonů a zabránil jim ve vpádu do Itálie.[1] Když však se svou armádou do Galie dorazil, prokonzul (konzul z předešlého roku 106 př. n. l.) Quintus Servilius Caepio s ním právě kvůli jeho nearistokratickému původu odmítl spolupracovat. Caepionova armáda zůstávala na opačné straně řeky Rhôny než Malliova, a to i navzdory důrazným příkazům vyslanců ze senátu.[2] Později se sice Caepio neochotně přes překu přeplavil, ale nespojil se s Malliovým vojskem a utábořil se mezi ním a blížícími se Kimbry. Germánské kmeny v bitvě u Arausia na oddělené římské armády zaútočily postupně a obě je zničily.[2]

Mallius v bitvě ztratil své syny a po návratu do Říma byl stíhán za ztrátu své armády. Obžalobu vedl Appuleius Saturninus, který přesvědčil soud vynést rozsudek aquae et ignis interdictio, což pro Mallia prakticky znamenalo odchod do vyhnanství.[3][pozn. 1] Prokonzul Quintus Servilius Caepio, obviňovaný všemi starověkými historiky z porážky,[1] byl vyhoštěn také.[3]

Porážka u Arausia vyvolala v Římě paniku a strach o bezpečnost italského poloostrova. Shromáždění občanů poté podniklo bezprecedentní a tehdy nezákonný krok, když zvolilo do druhého konzulátu během tří let v nepřítomnosti Gaia Maria, prokonzula tehdy plně zaměstnaného v Africe válkou s Jugurthou, aby se s germánskou hrozbou vypořádal.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Odepření vody a ohně – starobylý trest, který do určené vzdálenosti od Říma tímto symbolickým vyjádřením zakazoval komukoliv poskytnout takto odsouzenému přístřeší nebo jídlo. Stejným způsobem byl později odsouzen i Cicero.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gnaeus Mallius Maximus na anglické Wikipedii.

  1. a b Duncan 2017, s. 125.
  2. a b Duncan 2017, s. 126.
  3. a b Duncan 2017, s. 138.
  4. Kelly 2006, s. 175.
  5. Duncan 2017, s. 127.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUNCAN, Mike. The Storm Before the Storm.. New York: PublicAffairs 352 s. ISBN 978-1-5417-2403-7.. (anglicky) 
  • KELLY, Gordon P. A History of Exile in the Roman Republic. [s.l.]: Cambridge University Press, 2006. 276 s. ISBN 978-0521848602. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]