Přeskočit na obsah

Germaine Richier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Germaine Richier
Germaine Richier (16. dubna 2020)
Germaine Richier (16. dubna 2020)
Narození16. září 1902
Grans
Úmrtí31. července 1959 (ve věku 56 let) nebo 21. července 1959 (ve věku 56 let)
Montpellier
Místo pohřbeníMudaison
Alma materAcadémie de la Grande Chaumière
Povolánísochařka, designérka, umělkyně a výtvarnice
OceněníPrix Blumenthal
ChoťOtto Bänninger
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Germaine Richier (16. září 1902 Grans, Kanton Salon-de-Provence – 31. července 1959 Montpellier) byla francouzská sochařka a grafička. Patří k zakladatelské generaci poválečného moderního sochařství.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Germaine Richier se narodila ve vinařské rodině a proti vůli svých rodičů začala roku 1921 studovat sochařství na École des Beaux-Arts v Montpellier, v ateliéru Louis Jacques Guigese. V roce 1926 se přestěhovala do Paříže, kde ji na doporučení architekta Henri Faviera přijal do svého soukromého ateliéru Émile-Antoine Bourdelle. V Paříži se seznámila s Alberto Giacomettim, Césarem Baldaccinim se dvěma švýcarskými absolventy Académie de la Grande Chaumière, kteří byli Bourdellovými asistenty, Arnoldem Geissbuhlerem a Otto Bänningerem. U Bourdella studovala až do jeho smrti roku 1929 a provdala se pak za Otto Bänningera. Roku 1934 měla svou první autorskou výstavu v pařížské galerii Max Kaganovitch.

Během války pobývala střídavě v Provence a ve Švýcarsku, kde se setkala s Marino Marinim a Fritzem Wotrubou a společně s nimi vystavovala v Basileji roku 1944.[2] V roce 1946 se sama vrátila do Paříže a později se rozvedla (1952) a znovu provdala za básníka a uměleckého kritika René de Solier (1954).

Její poválečná výstava v Anglo-French Art Centre v Londýně (1947) ovlivnila celou generaci mladých britských sochařů (Edouardo Paolozzi, Reg Butler, Lynn Chadwick).

Roku 1956 měla autorskou výstavu v Musée National d´Art Moderne v Paříži a ve stejném roce se ze zdravotních důvodů přestěhovala do Antibes. Zemřela předčasně na rakovinu během příprav na svou velkou retrospektivní výstavu v Château Grimaldi v Antibes roku 1959.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1936 Cena Nadace Florence Blumenthal (Prix Blumenthal)
  • 1937 Cena na Světové výstavě v Paříži
  • 1951 Cena za sochařství, São Paulo Bienale

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Germaine Richier, Voda (1953-4), Tate Modern

Germaine Richier měla klasické školení v modelaci a sekání v kameni a až do 40. let se zabývala portrétní tvorbou (La Chinoise, buste, 1939). Pro její další dílo měla formativní význam návštěva Pompejí roku 1935.

Od poloviny 40. let vytvářela hybridní formy lidských figur a hmyzu, zvířat, rostlin, předmětů a prvků neživé přírody, kterými rychle získala mezinárodní uznání (La Mante, grande, 1946) V sochách se prolínají lidské tvary např. s amforou, která symbolizuje vodu (L'Eau, 1953-4) nebo jsou končetiny figury nepřirozeně ztenčené a připomínají hmyz (Femme sauterelle, 1946). Některé plastiky tvořila jako pavučinové struktury z drátů (La Chauve-souris, 1946).

Germaine Richier, Le grand homme de la nuit (1954/5)

Od roku 1947, kdy v Londýně vystavovala společně s grafikem Rogerem Lacouriére, se začala zabývat také grafikou. Po prvních suchých jehlách experimentovala s akvatintou a leptem a vytvářela série tisků, v nichž postupně obměňovala motiv dalším leptáním. (A la gloire de la main, 1949)[3]

Roku 1949 vzbudila kontroverzi svou sochou Krista pro nově budovaný kostel Église Notre-Dame-de-Grâce-Toute v Passy.[4] Její Kristus byl bez tváře, s expresivně modelovaným tělem, ruce a nohy splynuly s redukovaným křížem umístěným volně v prostoru. [1] Sochařka se obhajovala tím, že Bůh je pouze spirituálním symbolem a žádnou tvář nemá. Socha byla po protestu náboženských fundamentalistů zásahem biskupa odstraněna a na místo se vrátila až roku 1971.

Roku 1952 požádala Richier malíře Hanse Hartunga a Marii Vieira da Silva aby namalovali barevné pozadí pro její bronzové komorní plastiky (La Ville, La Toupie). Sochařka zvažovala užití barevných skel a koncem 50. let kolorovala sama některé své sádrové sochy (L’Echiquier, 1959).[5]

Známá díla (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1946 La Forêt, 120 x 29 x 15 cm, musée Picasso à Antibes
  • 1947-48 L'orage, Centre Pompidou, Paříž
  • 1948-49 L'ouragane, Centre Pompidou, Paříž
  • 1950 Le Christ d'Assy, église du Plateau d'Assy
  • 1953 Tauromachie, Guggenheim museum, New York[6]
  • 1953-54 L'eau, Centre Pompidou, Paříž
  • 1954 L'Homme de la nuit, grand
  • 1959 L'Echiquier, grand, Jardin des Tuileries, Paříž

Zastoupení ve sbírkách (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Tate Gallery
  • Walker Art Center, Minneapolis
  • Musée National d'Art Moderne, Paris
  • Louisiana Museum of Modern Art
  • Humlebaek Denmark
  • Kunstmuseum Bern
  • Peggy Guggenheim Collection, Venice


Výstavy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1934 Galerie Max Kaganovitch, Paříž
  • 1937 European women artists, Musée du Jeu de Paume, Paříž
  • 1944 Kunstmuseum Basel (společně s Arnold d’Altri, Marino Marini, Fritz Wotruba)
  • 1948 Germaine Richier, Galerie Maeght, Paříž
  • 1948 Galerie d’Art Moderne in Basel (s Jean Arp, Henri Laurens)
  • 1948–1952 Biennale di Venezia
  • 1956 Germaine Richier, retrospektiva, Musée National d’Art Moderne, Paris
  • 1957 Germaine Richier, Martha Jackson Gallery, New York
  • 1958 Germaine Richier, American museum at the Walker Art Center in Minneapolis
  • 1959 Germaine Richier, Musée Grimaldi, Château d’Antibes
  • 1959, 1964 Documenta, Kassel
  • 1997 Germaine Richier, Retrospektivní výstava, berlínská Akademie umění
  • 2013/2014 Germaine Richier, Retrospektiva, Kunstmuseum Bern[7]
  • 2014 Germaine Richier, Dominique Lévy and Galerie Perrotin, New York

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Portrét Germaine Richier. tedxchampselyseeswomen.com [online]. [cit. 2015-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-17. 
  2. ↑ Art directory: Germaine Richier
  3. ↑ Peggy Guggenheim collection: Germaine Richier´s prints. www.giorgiomastinufineart.it [online]. [cit. 16-02-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-02-2015. 
  4. ↑ Notre-Dame-de-Toute-Grâce du plateau d’Assy
  5. ↑ Tate, Germaine Richier, Chessboard, Large Version (Original Painted Plaster) 1959
  6. ↑ Tauromachie, Guggenheim museum
  7. ↑ Kunstmuseum Bern: Germaine Richier

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Jean Cassou; Germaine Richier, Editions du temps, Paris 1961
  • Germaine Richier: Retrospective, Jean Louis Prat, Fondation Maeght 1996, ISBN 9782900923139
  • Germaine Richier, Ulrike Lorenz, Daniel Spanke, St Matthias Frehner, Wienand Verlag & Medien 2014, ISBN 978-3868321791

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Germaine_Richier&oldid=22261584“