France-Soir
| France-Soir | |
|---|---|
 | |
 | |
| Základní informace | |
| Datum založení | 1944 |
| Datum zániku | 2019 |
| Jazyk | francouzština |
| Formát | tabloid |
| Země původu |  Francie |
| Sídlo redakce | Paříž, Francie |
| Odkazy | |
| ISSN | 2612-9337 |
| OCLC | 2261310 |
| Web | Oficiální web |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
France-Soir (název znamená „Francouzský večerník“) byly francouzské tištěné noviny, které nejvíce prosperovaly v 50. a 60. letech 20. století, kdy náklad přesáhl 1,5 miliónu výtisků. Později večerník pod různými majiteli rychle upadal a v roce 2006 byl obnoven jako populistický bulvární deník. Dne 23. července 2012 však zkrachoval.[1][2] V roce 2016 se znovu objevil jako médium vycházející pouze online, ale podle NewsGuard (2020) toto médium „nedodržuje několik základních novinářských standardů“.[3]
Historie novin
[editovat | editovat zdroj]Ilegální noviny za okupace Francie
[editovat | editovat zdroj]France-Soir byl založen v roce 1941 mladými odbojáři Robertem Salmonem a Philippem Viannayem na okupované části Francie jako ilegální noviny „Défense de la France“ („Obrana Francie“).[4] První čísla byla tištěna na ofsetovém tiskařském stroji Rotaprint 3 ukrytém ve sklepeních Sorbonny. Défense de la France, distribuovaný odbojovými sítěmi Combat a Témoignage chrétien do Grenoblu, Clermont-Ferrandu, Lyonu a do Británie, se stal nejrozšířenějším podzemním tiskem s nákladem až 450 000 výtisků (leden 1944). Od března 1944, po několikanásobném stěhování, sídlil ve třech patrech průmyslové budovy v ulici Jean-Dolent za věznicí La Santé ve XIV. pařížském obvodu.[5]
Poválečné spojení novin
[editovat | editovat zdroj]Původní deník Paris-Soir (který s ilegálními novinami Défense de la France neměl nic společného), byl předním meziválečným francouzským deníkem, v roce 1936 dosahoval nákladu 1,7 milionu výtisků. Po osvobození Francie ale původní Paris-Soir přišel o svou tiskárnu v Lyonu kvůli problematickému chování za za okupace. Jeho bývalý redaktor Pierre Lazareff se vrátil z USA do Francie a v září 1944 nastoupil do redakce Défense de la France. Za konec Vichistické Francie je považován 25. srpen 1944, kdy byla osvobozena Paříž, i když boje na části území Francie probíhaly ještě poté.
První společné číslo novin nazvaných „France-Soir – Défense de la France“ bylo vytištěno na původních tiskových strojích Paris-Soir 7. listopadu 1944. Složitý název měl naznačit, že tyto noviny již nemají nic společného s meziválečnými, ale naopak evokovat vazbu na francouzský odboj a ilegální noviny, které byly vydávány během okupace. Krátce po druhé světové válce byl tento příliš komplikovaný název zkrácen na France-Soir.[6]
50. a 60. léta
[editovat | editovat zdroj]V tomto období noviny nejvíce prosperovaly. V roce 1955, kdy byl šéfredaktorem výše zmíněný Pierre Lazareff, se noviny zařadily mezi nejrozšířenější v zemi (a na evropském kontinentu) a jejich náklad dosáhl 1,5 milionu výtisků, koncem 50. let byl přes 1,4 milionu výtisků. Zdaleka však nešlo jen o vysoký náklad, pro noviny pracovala řada předních novinářů a spolupracovali s nimi další renomovaní spisovatelé a další osobnosti (viz jejich stručný přehled níže). Články v novinách byly respektované jako kvalitní zdroj informací, ať už šlo o zpravodajství, kulturu nebo třeba sport.[7][8]
Zejména v období prosperity s novinami spolupracovala řad předních novinářů, spisovatelů, ale také odborníci řady dalších profesí, např.: novinář, romanopisec a esejista Joseph Kessel, reportér Lucien Bodard (zaměřující se na Asii), filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik Jean-Paul Sartre (v roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena, ale odmítl ji), novinář a scenárista Henri de Turenne, historik a novinář Henri Amouroux, historik a spisovatel Jean Lacouture, novinář a spisovatel Philippe Labro (později také úspěšný filmový režisér a scenárista), moderátor rozhlasových a TV programů Philippe Bouvard, herečka a žurnalista Jacqueline Cartier, spisovatel, historik a politik Max Gallo, novinář a spisovatel Roger Grenier, spisovatel Jean Dutourd, spisovatel, životopisec a novinář Gonzague Saint Bris (v roce 2002 získal literární cenu Prix Interallié), spisovatel sci-fi a fantasy (narozený v Belgii) Jacques Sternberg nebo spisovatel a novinář Jean-Pierre Thiollet.
Úpadek novin
[editovat | editovat zdroj]V pozdější letech však náklad postupně klesal, odliv čtenářů se ještě zrychlil s nástupem internetu (čemuž musela čelit většina tradičních novin). Na počátku 21. století klesl náklad pod 90 000. Deník také vystřídal několik majitelů a v roce 2006 byl obnoven jako populistický bulvární deník. Ani přeměna ze seriózních novin na bulvár však pokles nákladu nezastavila a těsně před ukončením vydávání tištěné verze v roce 2011 byl náklad již jen 30 000 výtisků.[9] Dne 23. července 2012 tištěná verze definitivně zkrachovala.[1][2]
Dezinformace a konspirační teorie
[editovat | editovat zdroj]V roce 2013 byl sice deník obnoven jako ryze online placená verze (FranceSoir.fr) s údajně inovativní strategií, ale setkal se se střídavým úspěchem.[10] V srpnu 2019 vstoupili zaměstnanci zajišťující obsah webu do stávky a nakonec byly propuštěni, ale web přesto pokračoval v publikování nějakého obsahu.[11] Navíc deník byl opakovaně kritizován za publikování přinejmenším zavádějících informací nebo vysloveně dezinformací a rozšiřování různých pochybných konspiračních teorií, s cílem přilákat co nejvíce čtenářů.[12][13][14][15]
Noviny Libération proto ve svém článku z roku 2020 konstatují, že „France-Soir“ již nejsou žádné noviny.[16] Společnost NewsGuard, která provozuje systém hodnocení zpravodajských a informačních webových stránek, zabývá se sledováním dezinformací, bezpečností značek pro inzerenty a dalšími službami souvisejícími s důvěryhodností, rovněž v roce 2020 konstatovala, že médium „nedodržuje několik základních novinářských standardů“.[3]
Zajímavost
[editovat | editovat zdroj]Když novinář a spisovatel (později také režisér a scenárista) Philippe Labro pro France-Soir pracoval v první polovině 60. let, napsal pro noviny také sérii článků o atentátu na Johna F. Kennedyho. Při sběru informací pro tyto články se v Dallasu setkal také s Jackem Rubym několik dní předtím, než zastřelil Lee Harveyho Oswalda. Byl proto následně oficiálně vyslechnut Warrenovou komisí, kterou ustanovil prezident Lyndon Johnson a která měla vyšetřit všechny okolnosti atentátu.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku France-Soir na anglické Wikipedii.
- ↑ a b GREENSLADE, Roy. Au revoir to France Soir. The Guardian. 2012-07-25. Dostupné online [cit. 2019-09-23].
- ↑ a b TERNISIEN, Xavier. France Soir' mis en liquidation. Le Monde. 2012-07-23. Dostupné online.
- ↑ a b AGENCE FRANCE-PRESSE. FranceSoir, le complotisme pour moteur? - Stratégies [online]. 2020-11-19 [cit. 2024-06-06]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ GREENSLADE, Roy. Au revoir to France Soir. The Guardian. 2012-07-25. Dostupné online [cit. 2014-12-14].
- ↑ France-Soir est issu d'un journal clandestin sous l'occupation.. www.francesoir.fr [online]. [cit. 2024-06-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-09-21.
- ↑ HASKI, Pierre. France Soir ne sera plus imprimé, la fin d’un dinosaure de la presse [online]. Rue89, 2011-10-11 [cit. 2012-07-23]. Dostupné online. (francouzština)
- ↑ HORN, Pierre L. Handbook of French Popular Culture. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-313-26121-3. S. 166.
- ↑ Encyclopædia Britannica Online. France-Soir. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ CLARKSON, Caroline. France-Soir: death of a newspaper. France 24. 2011-12-14. Dostupné online [cit. 2014-12-14].
- ↑ Anne Sogno, "La rédaction de France-Soir en grève", L'Obs, 2019-08-30.
- ↑ Le Monde a agentura AFP. Les journalistes de « France-Soir » licenciés pour motif économique, Le Monde [online]. Le Monde, 2019-10-18 [cit. 2024-06-13]. Dostupné online. (francouzština)
- ↑ WILLIAM AUDUREAU, Aude Dassonville. " FranceSoir », le nouveau repaire des « Covid-sceptiques " [online]. Le Monde, 2020-11-17 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ FranceSoir, le complotisme pour moteur? [online]. 2020-11-19 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ B., H. Quels sont les sites qui ont publié le plus d'intox sur le coronavirus en France ? [online]. 20 minutes, 2020-12-21 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ À France Soir, la machine à délires s'emballe. Le Canard enchainé. Paris: 2021-01-20, s. 4. (francouzsky)
- ↑ COQUAZ, Vincent. " FranceSoir " : ceci n'est plus un journal [online]. Liberation, 2020-11-10 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. (francouzsky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu France-Soir na Wikimedia Commons
