Přeskočit na obsah

Fotografie na Novém Zélandu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Maorské dívky, Nový Zéland, 1895 nebo 1896
Charles Spencer: Bílé terasy, 1880-1885

Fotografie na Novém Zélandu se poprvé objevila v polovině devatenáctého století a postupem času se stala důležitou součástí novozélandského umění. V počátečních letech fotografie chyběly na Novém Zélandu, vzhledem k jeho geografické odlehlosti, fotografické materiály, ale průkopníci fotografického umění i tak pořídili mnoho obrázků, zejména značné množství maorských fotografií. V první polovině 20. století dominoval fotografii v zemi piktorialismus a sociální realismus. Ve 21. století se díky velkému používání kompaktních fotoaparátů fotografické umění demokratizovalo a stalo se dostupným pro všechny segmenty populace. Na Novém Zélandu existuje řada fotografických sdružení na podporu fotografů.

Počátky novozélandské fotografie

[editovat | editovat zdroj]

Fotografování na Novém Zélandu začalo v polovině 19. století, kdy fotografové poprvé dokumentovali přírodní krásy a lidi v zemi. První pokusy vytvořit daguerrotypie na Novém Zélandu sahají do roku 1844[1] a prvním člověkem, který zde úspěšně fotografoval, byl Lawson Insley, který pocházel ze Severní Ameriky. V roce 1853 zachytil několik snímků Nového Zélandu, včetně dvou Maorských žen.[2][3] Brzy se mezi kolonisty stala fotografie populární, po čtyřech letech bylo otevřeno první fotografické studio a objevily se kurzy na používání metody daguerrotypie.[2]

Novozélandští fotografové fotografovali svá města, kde působili, stejně jako okolní krajinu. První fotografie světově proslulé Růžové a Bílé terasy pořídil v roce 1859 Bruno Hamel na expedici Ferdinanda Hochstettera.[4] V šedesátých letech 19. století přišly do módy v Britském impériu pohlednice s krajinami neznámých zemí a Nový Zéland se stal velmi populární (pohlednice byly předchůdcem vzniku turistického průmyslu místní ekonomiky), ačkoli jejich výroba byla extrémně pomalá a časově náročná kvůli používání zastaralých technologií.[2][1][1] Místní fotografové zkrášlovali, inscenovali a někdy falšovali turistické pohlednice, aby zajistili jejich prodej.[5] Alfred Burton, spolumajitel firmy Burton Brothers na Dunedinu, také cestoval na tichomořské ostrovy poblíž Nového Zélandu pomocí linky P&O Shipping v prvních dnech cestovního ruchu v regionu. Fotografoval oblasti horního toku řeky Wanganui jednu z posledních osad Maorů, Růžové a Bílé terasy Rotorua před a po erupci v roce 1886; stejně jako ostrovy Fidži, Samoa a Tonga.[2] Fotoateliéry se otevíraly jeden po druhém, fotografie se stávaly stále dostupnější pro širší veřejnost.[1]

Další móda byly fotografcké kartičky s „exotickými domorodci“ - vedla k vytvoření mnoha portrétů maorských vůdců pokrytých tetováním tā moko.[2] Zvláště v tomto žánru uspěla dvojice fotografů George a Elizabeth Pulman. Elizabeth Pulman je považována za první fotografku v zemi.[1] Žánr zobrazující antropogenní změny v zemi si také získal popularitu: využívání nezkažených půd pro zemědělství, odlesňování a těžbu.[2][1]

Fotografické sbírky v Muzeu Nového Zélandu Te Papa Tongarewa obsahují kromě archivů Burtona také mnoho dochovaných snímků z této doby, včetně obrazů Thomase Andrewa, Leslie Adkina, Jamese Bragga, Leslie Hinga a Spencera Digbyho, dále pak archivy Burton Brothers, Alfreda Johna Tattersalla a americké fotografické společnosti John McGarrigle. Knihovna Alexandra Turnbulla ve Wellingtonu také hostí významnou sbírku historických snímků, z nichž mnohé lze prohlížet online a procházet podle umístění, názvu a dalších. Historický vývoj novozélandské fotografie popsal lékařský fotograf a historik Hardwicke Knight v roce 1971. Archiv Nového Zélandu obsahuje fotografie z vládních oddělení, jako jsou National Publicity Studios a některých jednotlivců zaměstnaných vládou, jako byl Leslie Hinge.

George D. Valentine byl skotský fotograf, který se kvůli svému zdraví přestěhoval na Nový Zéland a dokumentoval velkou část země v době velkého přechodu - jeho obrazy Růžových a Bílých teras, pořízené v roce 1885, ukazují scény neuvěřitelné krásy, které byly zničeny méně než o rok později erupcí sopky Mount Tarawera v roce 1886. Výstava jeho prací byla představena v umělecké galerii Christchurch v roce 2004. V roce 2017 vědci lokalitu Růžových a Bílých teras znovuobjevili a ukázalo se, že jsou pohřbené pod 10–15 metry sopečného popela.

  • Tělo horníka po výbuchu na šachtě Brunner, 1896, Te Ara Encyclopaedia.
    Tělo horníka po výbuchu na šachtě Brunner, 1896, Te Ara Encyclopaedia.
  • Šéf Maorů Tomika Te Mutu, také známý jako Tomiti Te Mutu, šéf Ngai Te Rangi z Tauranga. 1860–1879.
    Šéf Maorů Tomika Te Mutu, také známý jako Tomiti Te Mutu, šéf Ngai Te Rangi z Tauranga. 1860–1879.
  • Nábřeží v Aucklandu, 1905
    Nábřeží v Aucklandu, 1905

První polovina 20. století

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1890 se objevily neprofesionální fotoaparáty Kodak Brownie, které výrazně zvýšily počet fotografů po celém světě, včetně Nového Zélandu.[1][3] V 19. století byla založena Dunedinská fotografická společnost, která pokračovala ve své činnosti i v 21. století.[1][3] V letech 1898-1902 získával popularitu pikalismus a sociální realismus, v mezích, které bylo obtížné stanovit.[2] Modernismus přišel na Nový Zéland v uvolněné formě, místní fotografická tradice postupně absorbovala jeho charakteristické techniky - neobvyklé úhly pohledu, velkou hloubku ostrosti a časté zobrazování geometrických tvarů.[2] Několik novozélandských vojáků, kteří se účastnili první světové války, s sebou nelegálně nosili fotoaparáty a pořídili první válečné fotografie.[1] V roce 1919 byla pořízena první letecká fotografie.[3]

Od 30. let 20. století se v dílech místních fotografů objevovala sociální témata.[1] Jeden z nejvlivnějších fotografů modernistů, Eric Lee-Johnson, byl hodně publikován ve 40 a 50. letech 20. století, ve své práci zachytil řadu společenských problémů, ale držel své jméno v tajnosti, aby nedošlo ke zničení jeho umělecké i životní kariéry.[2] Mnoho slavných novozélandských modernistických fotografů té doby bylo mezi přistěhovalci: mezi nimi i Čech Frank Simon Hofmann a Holanďan Theo Schoon.[2][1] V padesátých letech modernismus zasáhl i do reklamní a průmyslové fotografie, v té době se stali známí reklamní fotografové Gordon Burt a Bill Sparrow a profesionální svatební fotograf Amy Harper.[1]

Od poloviny 50. let začal fotografování dominovat dokumentární přístup.[1] Nejlepší fotoreportéři v zemi emigrovali kvůli nedostatku kariérních možností: až do začátku 21. století zůstala knížka New Zealand Geographic jedinou národní publikací.[2] George Silk, Tom Hutchins a Brian Brake pracovali pro časopis Life, fotografovali v Číně, Oceánii, Egyptě i v Evropě.[2][3] Silk získal celosvětovou slávu prvními snímky Nagasaki zničeného atomovou bombou.[3] Další slavný fotograf - Brian Brake - v roce 1957 získal plné členství v prestižní fotografické agentuře Magnum Photos.[3]

Projekty New Zealand: Gift of the Sea Briana Brake a Maurice Shadbolta (1963) a Maori Ans Westrové zachytil rozšířené vnímání země na Novém Zélandu jako místo s nedotčenou přírodou a prostou, drsnou populací; současně se další autoři pokusili dostat z obrazu, který Nový Zéland dostal s pohlednicemi.[2][3]

Druhá polovina 20. století

[editovat | editovat zdroj]

Na společenské otázky i nadále působili také novozélandští fotografové. Zveřejnění série Washday at the pa fotografky Anse Vestry vyvolalo protesty Maorů, kteří tvrdili, že autorka zachytila chudou rodinu a představila její každodenní život jako průměrný maorský životní styl.[3] Kritici ocenili práci The unseen city: 123 photographs of Auckland (1967) jako „protijed k obrazu země z pohlednic“.[3] Fotografka Marti Friedlander a historik Martin Luther King senior vydali bohatě ilustrovanou knihu Moko: Maori tattooing in the 20th century věnovanou starším maorským ženám s tetováním ta moko.[3]

V roce 1965 začalo vyučování umění fotografie na Aucklandské univerzitě.[2][1] To vedlo v roce 1974 ke vzniku organizace PhotoForum a stejnojmenného časopisu, které uspořádaly desítky výstav ve velkých městech země.[2][1][3] Společnost New Zealand Centre for Photography, která byla založena v roce 1984, se stala centrem fotografie a tuto roli převzala po organizaci PhotoForum. V letech 1992-2008 byl v centru zájmu magazín New Zealand Journal of Photography. V roce 1978 byla založena asociace Advertising and Illustrative Photographers Association.

Fotografie se v posledních desetiletích 20. století postupně začala považovat za jeden z typů výtvarného umění.[1] Přítomnost fotografů na různých politických hnutích a událostí vedla ke vzniku mnoha dokumentárních fotografií.[1] K vývoji postmodernismu ve fotografii Nového Zélandu přispěli hlavně ženy, zejména Di ffrench a Christine Webster.[1]

Následně se významní novozélandští fotografové zajímali o otázky historie a významu jednotlivých geografických bodů, kulturní identity a duševního zdraví.[2][1] V 21. století se zájem o starověké fotografické techniky částečně vrátil, svou prací se stali známí Ben Cauchi a Joyce Campbell.[2][1] Většina profesionálních fotografů Nového Zélandu 21. století se vyhýbá vytváření fotografií se snadno rozpoznatelným národním koloritem.[3]

Současná fotografie

[editovat | editovat zdroj]

Mezi současné novozélandské fotografy patří Laurence Aberhart, Mark Adams, Andris Apse,[7] Brian Brake, Melanie Burford,[8] Ben Cauchi, Marti Friedlander,[9] Anne Geddes, Anne Noble,[10] Fiona Pardington,[11] Patrick Reynolds,[12] Haru Sameshima,[13] Yvonne Todd,[14] Christine Webster a Ans Westra.[15] Luit Bieringa je kurátorem řady vlivných novozélandských fotografických výstav.

Fotografické asociace

[editovat | editovat zdroj]

Novozélandský institut profesionální fotografie (New Zealand Institute of Professional Photography) má 250 členů - profesionálních fotografů a Asociace reklamních a ilustračních fotografů zahrnuje dalších sto nebo více členů.

Mnoho amatérských a profesionálních fotografů Nového Zélandu je členem neziskové společnosti PhotoForum NZ, která vydává časopis PhotoForum, organizuje výstavy, workshopy a přednášky a udržuje internetovou stránku.

Fotografická společnost Nového Zélandu[16] je také populární skupinou pro amatéry, zastupující kluby po celé zemi.

V roce 2011 byly v zemi dvě fotogalerie: Photospace ve Wellingtonu a McNamara Gallery - Photography ve Wanganui.[2] Nový Zéland pro fotografickou komunitu vydává dva časopisy: The Photographer's Mail (zaměřuje se na profesionály a průmysl) a D-Photo (zaměřuje se na spotřebitele a nadšence).[3] Od roku 2004 se v Aucklandu koná fotografický festival.[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Photography in New Zealand na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t TeAra.
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r Grove 2011.
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o NZHistory.
  4. ↑ Hochstetter, F. (1867) New Zealand, Stuttgart: Cotta, 393-394.
  5. ↑ Bunn, Rex. (2019)  Photographic embellishment and fakery at the Pink and White Terraces. New Zealand Legacy, Vol 31.1, str. 5-13, červen 2019.
  6. ↑ FIELD, Michael. Colour brings new life to iconic Maori Battalion photo [online]. Stuff [cit. 2019-03-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ Archived copy [online]. [cit. 2009-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-02. 
  8. ↑ Melanie Burford: Photojournalism in the Online Age[nedostupný zdroj]
  9. ↑ Marti Friedlander Photographic Award. www.dphoto.co.nz [online]. [cit. 2020-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-23. 
  10. ↑ The Arts Foundation : Anne Noble [online]. [cit. 2015-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-11. 
  11. ↑ Largest Ever Fiona Pardington Exhibition [online]. [cit. 2015-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-05. 
  12. ↑ Patrick Reynolds - architectural photographer [online]. [cit. 2015-10-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ Haru Sameshima [online]. [cit. 2015-10-05]. Dostupné online. 
  14. ↑ Yvonne Todd: Creamy Psychology [online]. [cit. 2015-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-05. 
  15. ↑ Ans Westra to help judge Rotorua photo competition. www.dphoto.co.nz [online]. [cit. 2020-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-25. 
  16. ↑ Photographic Society of New Zealand

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • John B. Turner. Photography in New Zealand [online]. Oxford University Press, 2011-10-27 [cit. 2016-05-30]. Dostupné online. 
  • TE ARA, Peter Ireland, Photography [online]. [cit. 2016-05-30]. Dostupné online. 
  • Ministry for Culture and Heritage. History of New Zealand photography [online]. NZHistory, 2014-08-05 [cit. 2015-05-31]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Fotografie v Austrálii a Oceánii
mapa Austrálie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Fotografie_na_Novém_Zélandu&oldid=24322970“