Eugène Viollet-le-Duc
| Eugène Viollet-le-Duc | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Eugène Emmanuel Viollet Leduc |
| Narození | 27. ledna 1814 Paříž |
| Úmrtí | 17. září 1879 (ve věku 65 let) Lausanne |
| Místo pohřbení | Cimetière du Bois-de-Vaux |
| Povolání | architekt, spisovatel, projektant, historik umění, historik architektury, restaurátor, kastelolog a autor předmluvy |
| Zaměstnavatel | Národní vysoká škola krásných umění |
| Ocenění | Královská zlatá medaile (1864) komandér Řádu čestné legie |
| Děti | Eugène-Louis Viollet-le-Duc |
| Rodiče | Emmanuel Louis Nicolas Viollet-le-Duc |
| Příbuzní | Adolphe Viollet-le-Duc[1] (sourozenec) Étienne-Jean Delécluze (strýc) Georges Viollet-le-Duc (vnuk) |
| Funkce | diocesan architect (1860–1874) municipal councillor of Paris |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc (27. ledna 1814 Paříž – 17. září 1879 Lausanne) byl francouzský architekt a historik umění. K jeho nejvýznamnějším dílům patří restaurování středověkých budov ve Francii a jeho vědecké práce o dějinách architektury.
Měl mladšího bratra Adolphe Viollet-le-Duc (1817–1878), který byl malíř.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v rodině Emanuela-Louise-Nikolase Viollet-le-Duc (1781–1857), který působil v Palais des Tuileries a jeho ženy Elizabeth Eugénie Delécluze (1785–1832), dcery architekta Jean-Baptiste Delécluze (1745–cca 1805). Jeho život byl ovlivněn významnými osobnostmi, se kterými se setkal v salonech své matky a strýce Etiénna-Jeana Delécluze (1781–1863) malíře a uměleckého kritika. Tento salon navštěvovaly osobnosti jako byl Stendhal (1783–1842), Augustin Sainte-Beuve (1804–1869), Prosper Mérimée (1803–1870), Louis Vilet[p. 1] a další. V letech 1826 a 1829 byl v internátní škole v ústavu Morin, ve Fontenay-aux-Roses. V letech 1830–1831 vykonal praxi u architektů Jeana Huvé a Achille Leclèr. V letech 1831–1836 uskutečnil šest studijních cest po architektonických památkách ve Francii. 3. května 1834 se oženil s Elizabeth Tempierovou, z tohoto svazku vzešly dvě děti: syn Eugene (Eugene-Louis) (1835–1910) a dcera Marie-Sophie (1838–?). V roce 1837 uskutečnil studijní cestu po Itálii. Už v roce 1834 byl oceněn v Pařížském salonu medailí za své akvarely.[2]
V roce 1840 jej Prosper Mérimée pověřil rekonstrukcí románské baziliky Sainte-Marie-Madeleine[2] ve Vézelay. V letech 1838–1845 ilustroval publikaci barona Taylora Voyages pittoresques dans l´ancienne France 249 kresbami. V roce 1846 byl jmenován šéfem úřadu historických památek. V roce 1849 byl jmenován rytířem Čestné legie. V následujícím roce 1850 s Prosperem Mérimée vykonal studijní cestu do Anglie a v roce 1853 byl jmenován generálním inspektorem církevních staveb ve Francii (Inspecteur général des Edifice Diocésains). O rok později v rámci studijní cesty po Německu navštívil i Prahu. V roce 1860 byl jmenován členem komise historických památek. Krátce působil na Ècole des Beaux-Arts v Paříži jako profesor dějin umění a estetiky. V roce 1870 byl během prusko-francouzské války ženijním důstojníkem a v roce 1876 se stal čestným členem společnosti Archivu fotografií historických památek.[3]
Zemřel 17. srpna 1879 v Lausanne ve Švýcarsku.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Architektura
[editovat | editovat zdroj]
- Kostely
- bazilika Sainte-Marie-Madeleine ve Vézelay
- katedrála Notre-Dame v Paříži
- bazilika Saint-Denis
- katedrála Notre-Dame v Amiens
- katedrála v Remeši
- katedrála v Clermont-Ferrand
- Saint-Louis v Poissy
- Notre-Dame v Semur-en-Auxois
- Saint-Nazaire v Carcassonne
- Saint-Sernin v Toulouse
- Kaple hradu Roquetaillade
- Radnice
- Hrady, zámky a městské fortifikace
- Roquetaillade
- Pierrefonds
- Městské opevnění v Carcassonne
- Coucy
- Ostatní stavby
- Biskupský palác v Sens
Publikace
[editovat | editovat zdroj]Významné jsou rovněž jeho práce o středověké architektuře. V letech 1854–1868 vydal desetisvazkové dílo Dictionnaire raisonné de l'architecture française du XIe au XVIe siècle (Slovník francouzské architektury od 11. do 16. století). K tomuto účelu během svých výprav po Francii zhotovil množství kvalitních kreseb, plánů a další dokumentace a prováděl pokusy s rekonstrukcí středověkých budov.
Odkaz a kritika
[editovat | editovat zdroj]Jeho znalosti středověké stavební techniky přespěly k restaurování historických budov i k řešení soudobých problémů ve stavebnictví. Se svými návrhy se Viollet-le-Duc řadí k architektuře historismu. K jeho žákům patřil např. architekt Paul Abadie.
Činnost Viollet-le-Duca v oblasti památkové péče je stále podrobována výzkumu. Některé restaurované stavby skončily ve stavu, v jakém původně nikdy nebyly. Viollet-le-Ducovi odpůrci proto architekta a jeho žáky nazývají pejorativně jako vandalisme restaurateurs (restaurátorští vandalové). Jejich představitelem byl známý anglický spisovatel John Ruskin (1819–1900).
Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ První generální inspektor historických památek.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eugène Viollet-le-Duc na německé Wikipedii a Eugène Viollet-le-Duc na francouzské Wikipedii.
- ↑ Union List of Artist Names. 1. dubna 2015. Dostupné online. [cit. 2021-05-21].
- ↑ a b STORM, Vojtěch. Viollet-le-Duc, architekt, teoretik, dokumentátor a restaurátor francouzské gotiky.. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, čís. 4, s. 345.
- ↑ Storm Vojtěch... c.d., s. 346
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Eugène Viollet-le-Duc na Wikimedia Commons 
Osoba Eugène Viollet-le-Duc ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eugène Viollet-le-Duc
